Před 150 lety, 20. července 1874, začalo bourání pražských hradeb, které chránily Prahu před útoky od nepaměti. Začalo se ve čtyři hodiny ráno v místech, kde je dnes Muzeum hlavního města Prahy, a bourání postihlo hlavně východní břeh Vltavy, tedy s výjimkou pevnosti na Vyšehradě a části fortifikace nad Nuselským údolím. Z opevnění na druhé strany řeky se naopak zachovala většina bastionů i stovky metrů vysokých cihlových zdí.
O zrušení pražského opevnění bylo rozhodnuto již 30. října 1866 bezprostředně po prohrané prusko-rakouské válce, bourání po etapách pokračovalo až do začátku 20. století.
Během své návštěvy Prahy po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 podepsal rakouský císař František Josef I. nařízení, které nadobro změnilo tvář hlavního města českého království. Jeho rozhodnutí prohlásit Prahu za otevřené město a zrušit tak její pevnostní ráz vedlo do konce 19. století ke zboření hradeb a prudkému rozvoji osídlení v okolí pěti původních pražských čtvrtí.
Hradby chránily Prahu před útoky od nepaměti, jen vzácně ale svou úlohu opravdu splnily a s tím, jak se vyvíjelo vojenské umění, byly v druhé polovině 19. století vlastně už přežitkem. Poslední vlna fortifikace, tedy budování takzvaných Nových hradeb, trvalo zhruba tři čtvrtiny století. Mezi roky 1650 a 1730 tak Prahu sevřel pás barokního opevnění, který ale spíše než k obraně proti nepříteli nakonec sloužil ke snadnému vybírání mýta a cel od lidí, směřujících do města.
Ani nejnovější opevnění navíc nebylo z vojenského hlediska příliš dobře provedeno. Bez ochrany zůstala řada vyvýšenin jako Vítkov nebo Letná, odkud mohl nepřítel Prahu ostřelovat z děl. "Fortifikace byla především vybudována příliš jednoduše... Snad jen Vyšehrad lze zejména vzhledem k dosti nepřístupnému terénu ohodnotit jako plnohodnotnou citadelu..., jeho poloha na jižním okraji Prahy však značně snižovala jeho strategickou hodnotu," píše historik Vladimír Kupka v knize Pražská opevnění.
Mohutné, někde i více než 12 metrů vysoké hradby měřily na délku 14 kilometrů, vystupovaly z nich tři desítky bastionů a lidé mohli v 60. letech 19. století do města vstupovat deseti branami. Kromě nich existovala ještě zvláštní železniční brána, která umožňovala zajíždět vlakům do vnitřní částí prvního pražského nádraží (dnešní Masarykovo). Na noc se ale město, podobně jako ve středověku, ještě v polovině předminulého století zavíralo.
Hradby přitom neomezovaly jen dopravu z venkova do Prahy (a naopak), ale výrazně také omezovaly možnosti dalšího rozšíření města. Existovalo například nařízení, podle kterého se "na vzdálenost dělového výstřelu", tedy zhruba jednoho kilometru, směly vně opevnění stavět jen provizorní stavby, které navíc mohli vojáci nechat v případě ohrožení zbořit. Na druhou stranu se ale už od 30. let 19. století začaly pražské hradby využívat i pro zcela nevojenské účely.
Na části opevnění mezi Těšnovem a Koňskou branou v horní části Václavského náměstí vznikla mezi roky 1827 a 1830 pět metrů široká promenáda. Pískem sypané cestičky vedly pod vysázenými stromy, mezi květinami a keři. Tato část hradeb se stala oblíbeným místem dostaveníček Pražanům, kterým kromě altánků od 50. let sloužily k odpočinku i dvě kavárny. Právě v této části začala z druhé strany hradeb růst nová města, tedy Vinohrady (s později odděleným Žižkovem) a Karlín.
Likvidace hradeb kolem Prahy ovšem nebylo nic jednoduchého ani laciného, už jen proto, že se jich nyní už rakousko-uherský erár odmítal vzdát bezplatně. Pražští zastupitelé si ale byli vědomi toho, jak je likvidace opevněného pásu důležitá pro rozvoj města, a vynaložených peněz nelitovali. Vždyť například ještě v prvních letech provozu dnešního Hlavního nádraží, které bylo otevřeno roku 1871, museli cestující nejprve projít skrz Koňskou bránu, než se na ně dostali.
