Projev prezidenta Václava Klause

Vážení vysocí ústavní činitelé, zástupci diplomatického sboru, dámy a pánové, vážení diváci a posluchači televizních a rozhlasových stanic,

dnes večer, u příležitosti našeho nejvýznamnějšího státního svátku, kterým každoročně oslavujeme vznik našeho novodobého samostatného státu, se - ve svobodné zemi - scházíme již podvacáté. Toto výročí jsme si samozřejmě připomínali i před rokem 1989, ale tehdy to byla spíše parodie oslav naší státnosti, neboť 28. říjen býval stále více oslavován jako den znárodnění.

I kvůli tomu byla naše země po dlouhých čtyřicet let hluboce rozdělena. Mnozí jsme v tento den - v soukromí svých rodin a mezi přáteli - vzpomínali na myšlenky a ideály, na kterých byla po prvé světové válce založena a dvě desetiletí budována naše, po třech staletích cizí nadvlády, konečně opět suverénní a samostatná republika. Trápili jsme se tím, že jsme si suverenitu a samostatnost neudrželi a že byl u nás po roce 1948 nastolen kurz, který nás zavedl úplně jinam. Jiní se zde, na Pražském hradě, ale i na dalších oficiálních místech, vzájemně ujišťovali o tom, že právě díky onomu únorovému převratu žijeme v nejlepším z možných světů. Rozpor mezi těmito dvěma hodnoceními situace, ve které jsme se nacházeli, byl obrovský.

Většina z nás i v této době dobře věděla, že neshodu, nesoulad, nekompatibilitu těchto dvou hodnocení naší tehdejší reality nelze překonat nějakým kompromisem nebo ustoupením jedné či druhé strany, ale jen a jedině zásadní společenskou změnou. Ta v roce 1989 nastala a my dnes díky tomu žijeme v úplně jiném světě než tehdy. Jsem přesvědčen, že pro vznik nějakého nového hlubokého příkopu dělícího naši společnost tak, jak tomu bylo v minulosti, dnes není důvod.

Ve vedení naší země, v orgánech její správy i samosprávy, jsou lidé, kteří prošli demokratickou volbou. Ta jim dává mandát, který vlády v komunistické éře neměly a mít nemohly. Přesto je třeba se ptát, proč jsme i dnes svědky toho, že je naše země charakterizována nemalým neklidem, v různých vlnách se vracejícími náladami nespokojenosti, obvykle nejasně definovaným, ale nepochybně reálným pocitem, že u nás věci veřejné nejsou vedeny správným způsobem. Nedůvěra k politikům a ke státním a ústavním institucím spíše narůstá. Některé skupiny našich spoluobčanů se v této atmosféře radikalizují a demagogicky volají po zdánlivě jednoduchých řešeních, která by však popřela všechno to, co jsme za uplynulých dvacet let dosáhli. Jiné se naopak znovu - jako kdysi - uzavírají do sebe a veřejný prostor vyklízejí.

Příčin tohoto stavu je jistě více. Patří mezi ně i nadměrná počáteční očekávání konfrontovaná s realitou, tedy s leckdy nenaplněnými osobními ambicemi a málo reálnými sny leckterých z nás. Svou roli může hrát i přirozené vyčerpání a únava generací, které většinu svého života prožily v komunismu, navíc v posledním období v kombinaci s námi nezpůsobenou světovou ekonomickou a finanční krizí. Mnohé je určitě důsledkem i naší malé výkonnosti, nevyzrálosti, nedůslednosti, krátkozrakosti, malé ohleduplnosti, ale i celkové nepřipravenosti na svobodu a na - z ní vyplývající - osobní zodpovědnost.
Dochází i k nebezpečné erozi státu v důsledku urychlujícího se evropského integračního procesu. Někteří lidé i proto přestávají považovat svůj stát a jeho instituce za jednotku, na kterou se mohou spolehnout, se kterou se mohou a mají identifikovat a o jejíž rozvoj a posilování mají usilovat. Aniž bych chtěl všechny tyto - a jistě i mnohé další - příčiny existující společenské nespokojenosti zpochybňovat nebo zlehčovat, chtěl bych z tohoto místa a v tento den vyzvat alespoň k tomu, abychom řád, rozměr a rozsah našich předlistopadových a dnešních pocitů uměli odlišit.

To vyžaduje, abychom byli schopni docenit a domyslet onu zásadní změnu, která u nás po roce 1989 nastala a která je - mimo veškerou pochybnost - změnou pozitivní. Vyžaduje to ale i to, abychom nesporné efekty této změny systému uměli odlišit od běžných problémů současnosti, od problémů, které demokratickou společnost a lidský život v ní provázejí a které ji budou provázet vždycky.

Demokracie není zárukou, ale dokonce ani příslibem dokonalého řešení věcí veřejných, nicméně je zárukou a příslibem uznání a respektování plurality názorů a postojů milionů lidí. Je současně prostorem, kde mají tyto velmi rozmanité názory a postoje občanů ústavně garantovaný nárok na existenci a na svou veřejnou prezentaci.

Jakkoliv je tato vlastnost demokracie klíčová, sama o sobě ještě nezajišťuje, že ve volné soutěži, která ji provází, vždy vítězí názory a postoje nejsprávnější, že jsou vždy a na každém zodpovědném místě ti nejlepší z nás, ani to, že je každý menšinový názor vždy a všude vyslyšen. Demokracie neznamená, že krátkodobě nemohou vítězit ti pouze nejhlasitější a nejprůbojnější, což vůbec nemusí být ti nejlepší a nejvěrohodnější.

Demokracie také není jistotou, že na její bázi koncipovaný systém státu dovidí na každého, že potrestá každého, kdo se proviní, nebo že pomůže úplně každému, kdo to potřebuje a kdo by si to zasloužil. Demokracie je lidské dílo, a proto má mnoho chyb.

Lepší politický systém než parlamentní demokracie - založená na existenci a konkurenci politických stran - však zatím vymyšlen a s úspěchem vyzkoušen nikdy a nikde nebyl. Vymyšlen a úspěšně vyzkoušen nebyl ani lepší hospodářský systém než jakým je tržní ekonomika, založená na soukromém vlastnictví a soukromé iniciativě a na pouze doplňkové roli státu. Mnozí z nás si navíc myslí, že lepší systémy nikdy ani vymyšleny nebudou. Já k nim patřím.

Proto nezbývá než v tomto systému, byť nedokonalém, žít, proto nezbývá než žít s jeho obrovskými přednostmi i nezanedbatelnými slabostmi. Jedině tudy vede cesta k takové budoucnosti, kterou bychom si mohli přát.

Přijměme proto jako nevyhnutelnou realitu i naše často dramatické politické střety a napomožme jim - až k tomu konečně dostaneme příležitost - vysokou účastí ve volbách, a nikoli rezignací na ně. Respektujme různost individuálních a často i skupinových zájmů, ale podřiďme je systému parlamentní demokracie. Považujme nezávislost justice za obrovskou výhodu při jednání jednotlivce se státem, ale nenechme justici nahrazovat demokracii legitimně provázející politická zápolení. Přijměme konkurenci obsaženou v samotné podstatě trhu a vycházejme z toho, že v ní někdo uspějeme více a někdo méně, zbavme se závisti vůči úspěšným a raději budujme rozumný sociální podpůrný systém na bázi vědomě a konsensuálně přijaté míry naší sounáležitosti.

Hledejme maximální shodu v tématech, která nás vzhledem k rozdílným světonázorovým orientacím rozdělují - jako jsou názor na kouření na veřejnosti či na legitimizaci drog, na dobově podmíněné ambice uměle ovlivňovat počátek a konec lidského života, na pojetí rodiny ve srovnání s registrovaným partnerstvím, na míru omezování imigrace do naší země, na způsob vypořádávání se s minulostí, na rozsah předávání našich suverénních pravomocí Evropské unii a na zahraniční politiku vůbec, na možnou míru zadlužování našeho státu a tím i generací, které přijdou po nás, a na mnohé další věci - ale braňme se považovat dnes módní a takzvaně politicky korektní řešení těchto sporných věcí za neodvratitelný a povinný imperativ doby. Chovejme se jako sebevědomí majitelé naší vlastní budoucnosti. Mnohokrát se již ukázalo, že řešení nárokující si v určité chvíli, že jsou jediná možná, v čase neobstála. Je vysoká pravděpodobnost, že neobstojí ani teď, i když jsou nám často vnucována jako jediný přípustný směr pokroku, jako obraz světlého zítřka.

Co nejracionálněji se podílejme na evropské integraci, ale mějme při tom na paměti, že je evropský integrační proces prostředkem k naší budoucnosti, nikoli cílem sám o sobě, a s tímto vědomím ho také hodnoťme. Na každý další krok rozšiřování a prohlubování Evropské unie se proto dívejme podle toho, nakolik přispívá ke zvyšování naší svobody (a prosperity). Jiné kritérium před dějinami neobstojí. A podle stejného kritéria se dívejme i na další výzvy dnešní doby.

Ostatně právě o tom je svátek 28. října. Právě o tom také bylo celých 91 let naší samostatné státní existence. Právě o tom jsou celé naše dějiny.