Zfilmovaná skutečnost
Requiem pro rebelku. Skutečný příběh slavné žhářky

Zloba, šílenství a pak oheň. Sirkou škrtla přesně před třiceti lety - v ústavu sociální péče pak uhořelo šestadvacet chovanek... Příběh dívky neprávem zavřené do blázince známe z filmu Requiem pro panenku. Jak to ale bylo ve skutečnosti? A kde je panence konec?

Spáleniště dávno vyhaslo, těla obětí byla pohřbena, ale ta šokující událost v mnoha lidech žije dodnes. "Tu první listopadovou noc roku 1984 jsem se definitivně zbláznila," přiznává žhářka. Vychovatelka Marie Plevková zase říká: "Když na to vzpomínám, sevřou se mi vždycky vnitřnosti. A ten film jsem nikdy nedokoukala, protože ve mně vyvolává směs zoufalství a bezmoci." A novinář Josef Klíma, jehož reportáž se stala předlohou pro snímek Filipa Renče, nepřestává litovat toho, že se v ní dopustil chyb. Přestože tragédie vstoupila do dějin jako požár s nejvyšším počtem obětí v československé historii, v novinách se o ní objevilo přesně dvanáct řádků: "Koncem minulého týdne v nočních hodinách došlo v Měděnci, okres Chomutov, k požáru ústavu sociální péče ONV, ve kterém bylo umístěno 75 tělesně postižených osob. Požár se rychle rozšířil na celý objekt. Přes provedená záchranná opatření přišlo při požáru o život 26 osob. Dvě osoby byly zraněny a jsou v nemocničním ošetřování. Blízcí příbuzní obětí byli o neštěstí vyrozuměni. Příčiny požáru se dále vyšetřují." Nenápadná noticka v rubrice Z černé kroniky ze 7. listopadu 1984 v deníku Rudé právo však stačila, aby upoutala novináře a spisovatele Josefa Klímu. Dostal nápad napsat knihu o agresivitě s názvem Brutalita - a do ní se mu příběh žhářky z Měděnce skvěle hodil.

Sepsal ho podle dostupných policejních protokolů a později posloužil jako námět režisérovi Filipu Renčovi. Ten se "podle skutečné události z roku 1984" rozhodl natočit film s názvem Requiem pro panenku. Jméno hlavní hrdinky změnil z Evy Kováčové na Mariku Fárovou.

Na stříbrném plátně jí podobu propůjčila Aňa Geislerová a návštěvníkům kin bylo předloženo poněkud černobílé vyprávění.

Ve filmu sledujeme osud v podstatě normální dívky, kterou znásilní otec a ona je mylně umístěna do ústavu pro mentálně postižené. Tam ji ošetřovatelky terorizují a "Marika" u diváka probudí soucit. Ten se nakonec jejímu radikálnímu řešení ani moc nediví. Vypadá to, že bezcitné vychovatelky si to zaslouží a že největší vinu na celé tragédii mají přiopilí hasiči. Jeden z nich dokonce radí zachránci v podání Filipa Renče, který po žebříku šplhá do hořícího patra: "Nelez tam! Přece to nebudeš riskovat kvůli těm debilům, ne? Takhle to pro ně bude lepší." Mýtus "podle skutečné události" byl na světě.

Kopali mě do hlavy

Eva Kováčová se narodila 21. března 1968 v Tachově do početné romské rodiny. Velmi brzy se však ocitla v kojeneckém ústavu - to když ji sousedé našli zavřenou ve sklepě a novorozeně bylo následně kruté matce odebráno. Z ústavu holčička putovala do dětského domova, k rodičům se vrátila až v šesti letech; bydleli tehdy v Chomutově.

Sama vzpomínala: "Máma s tátou mě hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaží. Když přijela návštěva, tak mi zavázali oči, já musela každému políbit zadek a poznat, jak se kdo jmenuje. Všichni se smáli."

Bylo jí dvanáct, když se ji otec pokusil znásilnit - touhle scénou taky začíná Renčův film. "Znásilnění se mu nepovedlo úplně, protože byl napolo ožralý a neměl moc sílu. Nakonec jsem se mu nějak vytrhla a proklouzla. Byla jsem na gynekologickém vyšetření a tátu hned udala." Matka ji za trest opět začala zavírat do sklepa. Eva si to ale už líbit nenechala: jednoho dne navštívila sociální pracovnicí s žádostí, aby jí pomohla.

Přání se jí splnilo v roce 1981, kdy byla umístěna do ústavu sociální péče v Měděnci.

Odmalička byla všechno jiné než bezbranná panenka. "Velmi agresivní a nezvladatelná dívka," označili ji později ve vyšetřovacím spisu učitelé ze základní školy. Její umístění mezi choromyslné a mentálně postižené bylo ale bezesporu fatální chybou tehdejších úřadů. To se sice ve spisu připouští, vzápětí v něm ale zaznívá obhajoba: "Nepatřila tam, ale s ohledem na zbavení školní docházky nebylo možné umístit ji jinam."

Eva brzy pochopila, že se dostala z louže pod okap. "Já tady s těma gumovejma ksichtama nebudu!" měla být podle vychovatelky Marie Plevkové Evina první slova při nástupu do ústavu.

Připouští, že Eva mívala dny, kdy byla hodná, dokonce ostatním dívkám vysvětlovala základy matematiky, znala údajně něco ze znakové řeči a uměla obstojně maďarsky. I jiná vychovatelka popsala Evu jako bystrou dívku s rozhledem, která moc hezky psala - celé hodiny si prý do sešitu přepisovala články z časopisů, které ji zaujaly.

Mnohem častěji však hodná nebyla. "Jejím obranným reflexem byla zloba. Pořád z ústavu utíkala. Schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit. Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky... Narušovala jejich psychiku a vlastně celý chod ústavu. Chtěly jsme ji dostat pryč, ale vždy přišla odpověď, že si už Eva prošla různými dětskými domovy a ve všech usoudili, že patří do ústavu," uvedla v jednom rozhovoru Marie Plevková.

A tak ji ona a její kolegyně alespoň za její vzpurné chování trestaly. "V Měděnci byla márnice, kam dávali mrtvé. Bylo mi šestnáct, když mě do ní za trest zavřeli. Vychovatelky mě klepetama připoutaly k rozpálenému topení na tři hodiny. Jindy mě zavřely do sklepa mezi brambory, a když jsem chtěla jít na záchod, tak řekly, ať se vyseru na ty brambory. Stříkaly na mě studenou a horkou vodu, všude jsem měla skvrny," vyprávěla Eva v jednom rozhovoru před pěti lety.

A k tomu samozřejmě dostávala silné dávky uklidňujících léků: "Padala jsem na hubu a těžko se zvedala, slintala jsem a brečela."

Kdo byl zrůda?

Dávky uklidňujících medikamentů a používání pout přiznává i Marie Plevková: "Dávaly jsme jim prášky, které možná byly zbytečné, ale ty jim předtím předepsali psychiatři a pediatři... Anebo pouta - přišel vedoucí a povídá: ‚Tady máte pouta, a když bude některá zlobit, tak ji připoutejte k topení.' Byl to příkaz."

I když to vypadá jako čtení o praktikách v koncentračních táborech a argumentech nacistických bachařů, je třeba vidět i druhou stranu mince. Tu pro reportáž Josefa Klímy poskytla tehdejší vrchní sestra: "Tresty nebyly úmyslným mučením zrůdnými vychovatelkami, ale zoufalou reakcí na vzniklé situace. Jak je asi člověku, když vidí, že Eva surově strčí do ochrnuté svěřenky na vozíku, až spadne na zem? Jak se má zachovat, když po něm v návalu zuřivosti hází kovové židle? Jak má řešit její pokusy o útěk, když k nim dochází i dvakrát denně?"

Těžko říct, jak to skutečně bylo a co všechno nakonec přivedlo Evu Kováčovou k rozhodnutí škrtnout sirkou. Pověstnou poslední kapkou mohlo být jedno velké zklamání. Nezkrotná dívka totiž navázala lesbický vztah s jednou - o dvacet let starší - vychovatelkou. Podle protokolů Evě z domova nosila oblečení, osobně ji ukládala do postele, údajně ji i učila rozkazovat mladším pacientkám. Dívka snila, že ji vychovatelka adoptuje, jako to udělala v případě své nejstarší dcery. Žena jí slíbila, že ji vezme domů na Vánoce - těsně před samotnou tragédií ale přišla s tím, že jí to manžel zakázal.

"Pořád jsem jí říkala, ať mě dá do dětskýho domova nebo do internátu, ale ona mi nepomohla, protože měla strach, že bych tam zpívala, že bych řekla o našem vztahu. Byla sobecká. A taky trošku úchylná - mně bylo třináct, když začal náš sexuální vztah, takže vlastně spala s dítětem," tvrdila Eva, která prý vychovatelku nikdy nemilovala. "Spíš jsem se k ní utíkala jako k matce."

A pak přišel 1. listopad. Od rána prý cítila, že s ní něco není v pořádku, byla nervózní a pod tlakem. Ještě před večerkou údajně varovala vychovatelky, že něco udělá. Píchly jí injekci a poslali ji spát. Neusnula. Po chvíli vylezla z postele a v prvním patře podpálila skříňku s novinami. Intenzita požáru ji samotnou překvapila: "Říkala jsem si - kruci, tady blízko leží postižení, to smrdí průserem!" Běžela upozornit personál, ale vychovatelky jí zprvu nevěřily a s výhrůžkou píchnutí další injekce ji posílaly spát. Nakonec se jedna z nich šla přesvědčit - to už byla místnost, kde Eva škrtla sirkou, v plamenech.

Všechno, co se událo v následujících hodinách, je sérií neuvěřitelně nešťastných náhod. Telefony v ústavu měly zamčené číselníky, aby ošetřovatelky nezneužívaly aparáty k soukromým hovorům, volat tedy bylo potřeba až ze vzdálené hospody. Telefonát navíc nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, ale na jednu z okolních dobrovolných jednotek. Hasicí přístroje údajně nefungovaly, ale vzhledem k rozsahu požáru by stejně nebyly nic platné.

Evakuaci pacientů zase komplikovaly mříže na oknech, některé chovanky byly zavřené v klecích. Sama Eva Kováčová se pokoušela dostat z plamenů mentálně postiženou Johanku, kterou ve filmu ztvárnila Barbora Hrzánová. Na plátně se to podařilo. "Jak jsem s ní scházela ze schodů, tak jsem zakopla a spadla na ni. Už nevstala, asi si zlomila vaz," líčila skutečnost.

Dostala pět let. Spolu s ní byly odsouzeny tři vychovatelky, dvě na rok nepodmíněně, jedna k devítiměsíční podmínce. Největší chyba ovšem byla na straně státu, který ústav proti případnému požáru nikterak nezabezpečil, navíc do něj umístil osobu, která tam evidentně nepatřila. Ale protože o tom bylo za časů socialismu třeba pomlčet, vyšetřování se soustředilo jen na nepřijatelné zacházení vychovatelek s mentálně postiženými pacientkami. Na toto odvedení pozornosti skočil při své reportáži i novinář Klíma, který si to dodnes vyčítá.

Proměna v muže

Eva Kováčová nakonec kvůli nevhodnému chování strávila za mřížemi devět let - dvakrát se pokusila přizabít dozorce. Na svobodu ji dostala až amnestie prezidenta Václava Havla v roce 1993.

Nový život však mnoho perspektiv neskýtal. Málokdo měl chuť podat pomocnou ruku divoké Romce, na kterou se v případě záchvatu zuřivosti muselo vrhnout sedm policistů, protože šest zkrátka nestačilo. Jeden člověk se však našel - jezuitský pastor František Lízna, který se zaměřuje na pomoc Romům, vězňům a bezdomovcům.

Nedávno na to v jednom rozhovoru vzpomínal: "Mívala záchvaty těžké agrese, hlavně vůči sobě. Takový člověk se na vás přisaje a vy nemáte chvilinku času - pořád musíte řešit jeho problémy." Jedním z nich byla i Evina operativní proměna v muže - dnes se Eva Kováčová jmenuje René Lízna. V době své pohlavní změny začala Eva žít s páterovou švagrovou Alenou; zůstaly spolu deset let. Déle to ani Alena nevydržela - nakonec se musela spasit útěkem do Kanady a navždy s Reném přerušila veškeré kontakty. Ten ze vzteku zapálil jejich byt. Údajně se chtěl udusit a mít konečně klid. Tentokrát neputoval do vězení - psychiatři rozhodli, že jako vážně duševně nemocný nenese za svůj skutek plnou zodpovědnost. Byl umístěn na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Brně.

Film Requiem pro panenku viděl René několikrát: "Byl jsem překvapený, že mě hrála Geislerová. Kdyby tam dali nějakou cikánku, dobře. Ale tohle mi připadá jako diskriminace." I při své duševní chorobě si ale uvědomuje, co jako Eva Kováčová způsobil: "Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí..."

Z psychiatrického ústavu René utekl. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Nyní jej už nikdo nehledá - René v červenci spáchal sebevraždu, skočil pod vlak.

(text vyšel 30. října v časopise INSTINKT)