Rozhovor
Schovanec: Život s lehkou formou autismu? Občas to má výhody

Trpí lehčí formou autismu, ale studoval prestižní školy a ovládá řadu jazyků včetně amharštiny či sanskrtu. Před lety se rozhodl, že o autismu bude psát a přednášet, aby ulehčil život svým přátelům. Francouz českého původu Josef Schovanec v Praze představil svůj knižní deník O kolečko míň.

Kdy jste poprvé přišel na to, že vám váš handicap přináší nějakou výhodu?

Mnoho věcí jsem konstatoval už jako malý, ale těžko jsem to chápal v souvislosti s handicapem. Živě si vzpomínám na zkoušky z matematiky na gymnáziu. Průměrná zkouška trvala asi čtyři pět hodin. Dají vám zadání a nastane velké ticho, všichni se potí strachy, že to nezvládnou. Když jsem dostal zadání já, během třiceti vteřin jsem znal odpověď nebo cestu, jak se k ní dostat. Za pět minut jsem měl hotovo. Pak jsem si říkal, jak to, že spolužáci jsou v dezolátním stavu a já to mám raz dva? Tehdy jsem pochopil, že můj handicap může v určitých chvílích nést něco pozitivního. Toho negativního byla spousta.

Hodně jste se trápil?

Představte si, že vás každý den spolužáci ve třídě zbijí. Jako těžce šikanované dítě se budete cítit smutná a utrápená. Zažilo to mnoho autistických dětí. Jak byste se cítila, kdyby vás někdo připravil o práci, byt, o vaše peníze? To zažívají dospělí autisté. Osobně si nemohu na svůj život moc stěžovat, žije se mi docela prima. Jezdím po světě, dělám, co mě baví, mám vlastní pořad v rádiu, ale stěžuji si kvůli svým přátelům. Často oplývají nějakým talentem, ale kvůli špatnému přijímání svého handicapu nemají žádnou perspektivu. Jak je možné, že schopní lidé nemohou najít zaměstnání?

Proto přednášíte o autismu, abyste o něm šířil povědomí a odbourával předsudky?

To je první motiv. A pak mám skryté motivy. Jeden prozradím. Díky přednáškám jezdím na různá místa, viděl jsem mnoho malých letišť a malých nádraží. To mě baví. Plánuji si cesty, abych spatřil i nádraží, kde staví jeden vlak denně. Další motiv je čistá zvědavost, setkávám se s velmi zajímavými lidmi, o kterých kdyby se natočil film, nikdo by mu nevěřil. Tak absurdní by byl.

Povídejte.

Znám jednoho pána, který má perfektní paměť. Ví, jestli 5. ledna 1980 sněžilo, pokud ano, jak dlouho. Ví, které akcie kdy stouply a o kolik. Pamatuje si čísla všech hotelových pokojů, ve kterých spal. Taky telefonní čísla těch hotelů. Značky aut, která jela kolem. Diskuze s ním je proto velmi problematická, pořád vás přerušuje a říká: "A to už si nepamatuješ? To už si zapomněl!" Když jsem se s ním měl poprvé setkat, byl jsem nervózní. Měli jsme se potkat na nádraží. Měl jsem strach, že se nepoznáme. Vystoupil jsem z vlaku a rozhlédl se. Mezi stovkami lidí byl jeden, který s obrovským zájmem pozoroval kola lokomotivy. "To musí být někdo z našeho klubu! To musí být on!" A byl.

Na přednášce jste mluvil o příbězích autistů s dobrým koncem. Povězte o těch, kteří happy end neměli.

Třeba peníze... Zná to každý rodič autistického dítěte. Jakmile má k dispozici první peníze, přijde první žebrák. Autista mu dá třeba pět tisíc korun. Druhý den přijdou před váš dům žebráci z celého kraje. Jednoho dne zjistíte, že vaše dítě je na mizině, všechno rozdalo. Dítě se musí naučit, kolik může dát žebrákovi. Jsou bohužel ještě vážnější věci než peníze. Týkají se třeba žen s autismem. Nedávno jsme zaznamenali případ z jihu Francie. Mladá autistická žena byla nešikovná a ztratila klíče. Její maminka, byznysmenka, byla někde na cestách. Tak dívka zazvonila u souseda...

V knize píšete, jak se na vás střídali psychiatři a kolik let hledali správnou diagnózu, přitom vám předepisovali tuny nejrůznějších psychofarmak. Bylo to vaše nejtěžší období?

Bylo to hrozné. Normálně si pamatuju, co se stalo třeba v roce 2002, ve světě i mně osobně v životě, ale na rok 2004 nemám žádné vzpomínky.

Jsou ztraceny v mlze farmak?

Jako by ten rok neexistoval.

Nakonec jeden lékař přišel na to, že jde o autismus, respektive o jeho lehčí formu, Aspergerův syndrom, a vy jste mohl vysadit všechny ty léky. Jaký byl detox?

Trval dva roky. Nemohl jsem léky vysadit naráz, to by mě zabilo. Bylo to složité období, ale každá zkouška člověku v životě něco přinese. I tohle byla životní lekce.

Neměl jste o těch psychiatrech pochybnosti?

A vy byste slovutnému panu profesorovi nedůvěřovala? Autisté jsou velmi důvěřiví lidé. Kdybych některým svým autistickým přátelům řekl: "Zítra v deset ráno přijď, my tě popravíme," přišli by. Autisté mají jistou sociální naivitu, a to i ti velmi inteligentní dospělí jedinci. Velmi závažné případy se staly v Americe, kde drogové gangy zneužívaly mladé autisty a nechaly je převážet drogy. Řekli jim, když vás chytnou, vezměte to na sebe.

Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu INSTINKT, které vyšlo ve čtvrtek 30. dubna 2015.