Skladatel Leoš Janáček je jedním z největších světových tvůrců 20. století

Hudební skladatel Leoš Janáček, od jehož narození uplyne 3. července 170 let, patří společně s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem k triu nejslavnějších českých skladatelů ve světě. Jeho tvorba je výrazně osobitá a originální, s nezvyklou melodikou, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Janáček proslul i jako folklorista a tvůrce poetických fejetonů.

Na uznání ale čekal dlouho. Skutečného úspěchu se skladatel dočkal až v květnu 1916, v téměř dvaašedesáti letech, v podobě pražské premiéry Její pastorkyně poté, co Národní divadlo 12 let odmítalo tuto operu uvést. Následovala - pod názvem Jenůfa - úspěšná vídeňská inscenace (1918), po které Janáček již naplno prorazil do světa.

Za posledních deset let svého života složil - i za přispění vřelého citu ke Kamile Stösslové, o skoro 40 let mladší manželce obchodníka se starožitnostmi - svá stěžejní díla: čtyři další opery, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, dva smyčcové kvartety, vokální cyklus Zápisník zmizelého, orchestrální Sinfoniettu, Glagolskou mši nebo rapsodii Taras Bulba.

Janáček se narodil ve vesničce Hukvaldy na Lašsku 3. července 1854 do hudebně vzdělané, ale chudé rodiny. Od 11 let žil v Brně, kde se stal fundatistou starobrněnského kláštera. Základní hudební vzdělání zde dostal od kněze a sborového skladatele Pavla Křížkovského. Mladý Janáček absolvoval reálku a učitelský ústav, v Praze pak varhanickou školu.

Svůj profesní život spojil Janáček s Brnem. Zde se také v roce 1881 oženil se svou šestnáctiletou žákyní Zdenou Schulzovou, se kterou měl dvě děti (obě zemřely v mladém věku). Působil jako ředitel kůru a varhaník, na učitelském ústavu učil hudbu, byl ředitelem varhanické školy a dirigentem, hudebním organizátorem i teoretikem, uznávaným sběratelem lidových písní.

"Objevil jsem něco nového v lidové hudbě, zcela svérázného. Hodil by se pro to nejlépe název 'nokturno'. Jsou to zvláštní lidové zpěvy vícehlasé, lidem zajímavě harmonizované," napsal jednou Janáček, který také psal pro Lidové noviny poetické fejetony. Jeho črta Děvče z Tater poskytla básníku Vladimíru Holanovi látku k jedinečné poémě Terezka Planetová.

Tvůrcem, pro něhož byla hudba základním smyslem existence, se Janáček stal vlastně až po smrti dcery Olgy v roce 1903 a po dokončení Její pastorkyně (1894 až 1903). V této opeře také poprvé použil svou novou kompoziční metodu s takzvanými nápěvky mluvy. Na jeho kontě už tehdy ale byla řada různorodých skladeb, uváděných většinou v Brně. Janáček je autorem výrazně vokálním (sbory, písňové cykly, kantáty), ale v jeho odkazu nechybí vedle stěžejních oper i čistě orchestrální symfonické a komorní skladby.

Janáček se stal prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity. Na prahu svých sedmdesáti let se v roce 1921 odstěhoval zpátky na Hukvaldy, kde koupil domek své švagrové. Zemřel nečekaně 12. srpna 1928 na zápal plic v ostravském sanatoriu uprostřed práce na korekturách opisu své poslední opery Z mrtvého domu.