Osobnostní rozvoj
Škola improvizace: místo, kde vás naučí týmové komunikaci

Naučte se vystupovat. Najděte v sobě kreativitu a schopnost pohotově se vyjadřovat a ve správnou chvílí reagovat. Najděte cestu k vlastní autenticitě. Taková jsou hesla Školy improvizace, která nabízí svým klientům trénink osobnostního rozvoje. Redaktor TÝDEN.CZ se zúčastnil jednoho z jejich improvizačních workshopů zaměřených na firemní týmy s názvem "Get out of the box" a poté se zakladateli školy udělal rozhovor.

Nacvičování různých komunikačních a improvizačních technik formou her. Tímto směrem se dnes vydává spousta velkých firem, jež chtějí, aby v jejich pracovních týmech panovala mezi lidmi harmonie. U nás takhle zaměřené kurzy poskytuje Škola improvizace od roku 2013, a to jak firmám, tak i "obyčejným lidem", kteří se chtějí po osobnostní stránce rozvinout.

Blíže o myšlence improvizace a o tom, jak semestrální kurzy ve Škole improvizace probíhají, se TÝDEN.CZ ptal jejich dvou zakladatelů Ondřeje Nečase a Lukáše Venclíka.

Nejprve otázka na Ondřeje. Jak se student elektrotechniky dostal až k tak odlišnému projektu, jako je Škola improvizace?

Ondřej Nečas: Tak dlouho jsem studoval, až jsem zjistil, že to není můj šálek kávy. Během studií jsem pracoval pro jednu kapelu, a to mě přivedlo do kultury. Po deseti letech jsem ji opustil a šel jsem do reklamy, která mi dala hodně z hlediska marketingu. Díky Lukášovi jsem objevil cestu k improvizaci. Tu jsem propojil s chtíčem dělat kulturu a zároveň něco vzdělávacího a také to spojit se svými marketingovými schopnostmi. Pak přišla příležitost založit Školu improvizace. Nejdříve jsem se hodně vzdělával a poznával jak improvizaci, tak psychosomatiku, až jsem vše propojil s mými zkušenostmi z reklamy a mohl jsem začít učit - tam jsem všechny věci propojil a začalo mi to dávat mnohem větší smysl. Už jsem o tom jen nemluvil, ale začal to dělat do hloubky.

Co si vlastně pod pojmem improvizace představujete?

Lukáš Venclík: Jednak je to činnost, nějaké jednání. To, co se děje v pohybu. Je to činnost, která je nepřipravená, vzniká z okamžiku a děje se teď a tady. Druhá věc je pro mě improvizace jako filozofie. Je to soubor principů, které umožňují dělat tu první věc - jednat improvizovaně. K tomu máme určité principy. Být přítomný, spontánní, nebrat si věci osobně. To všechno vytváří nějakou filozofii a pak je to celé jednání, což už je umělecká disciplína, nejčastěji taneční, divadelní nebo hudební.

Ondřej: Já bych ještě doplnil aplikovanou improvizaci, v níž jde o to, že z těch improvizací vytáhnete právě ty funkční věci a použijete je k tomu, abyste si pomohl sám sobě konkrétní cestou růst v osobnostním rozvoji. Samotná aplikovaná improvizace je vlastně jenom technika - propojuje další techniky z různých směrů, a proto to není jen o osobnostním rozvoji, ale ve světě se používá také třeba k terapiím, což ale my neděláme.

Na stránkách improvizuj.cz, Ondřeji, píšete, že se mimo jiné specializujete na psychosomatické bloky, které nevnímáte jako problém, ale spíše jako příležitost. Co tím přesně myslíte?

Ondřej: Předně, nejsem doktor a ani nikoho neléčím, ale vycházím z poznatků z psychosomatických mechanismů, které jsem získal na specializovaných seminářích a aplikoval do své praxe. Během workshopu se v lidech vždy něco odehrává a já se snažím ty věci s nimi pojmenovat, tak aby si je uvědomili. Tyto pocity vznikají z našich prožitků v minulosti. Uvedu příklad: člověk stojí na pódiu, něco říká a někdo se směje (a hodně často vůbec ne jemu). To se mu nějakým způsobem zapíše do těla a pokaždé, když potom vyleze na pódium, má stejnou reakci těla. My ho v rámci dobrovolné hry do takového prostředí znovu vezmeme, podobnou situaci si znovu zažije a společně pak reflektujeme jeho prožitek, přičemž většinou zjistí, že to tak hrozné není.

Mezi vaše klienty patří firmy jako O2, Moneta Money Bank, Lego, Heineken či Deloitte, tedy společnosti z různých odvětví. Liší se nějak v tom, jaké problémy s vámi chtějí řešit, nebo mají obecně nějaký společný problém?

Lukáš: Jsou věci, které jsou společné skoro všem firemním týmům. Prochází si stejnými potížemi. Větší roli hraje třeba velikost firmy. Můžete dělat cukrovinky v rodinné firmě, která dělá domácí čokoládu, a můžete dělat v Nestlé, a to je úplně jiná práce.

Ondřej: Je to hlavně o lidech. Není to moc o specializacích firem. V pracovních procesech jsme všichni stejní a třeba to, co dělá člověk ve financích, tak to dělá i ten v pivovaru. Jinak vždy záleží na tom, co ten tým opravdu potřebuje. Třeba jsou firmy, jež potřebují čistě teambuilding. Mají své cíle, ty s nimi probereme a srovnáme s těmi, co mají samotní lidé. Poté se přizpůsobíme a cíle propojíme. Další věcí je, že spousta lidí potřebuje motivaci. Demotivace je v pracovních týmech častá, lidé si tam navzájem nenaslouchají. Nastupují k sobě z určitých pozic nebo dispozic, je tam přehnaná autorita a tím pak vznikají komunikační bariéry, které narušují chod celé firmy.

Dochází někdy k situaci, kdy je nějaký student s kurzem nespokojen a po pár lekcích odejde?

Lukáš: Stává, ale minimálně. Vždy se s tím člověkem snažíme ještě vést dialog, i když říká, že to pro něj není. A mnohdy právě stačí si s ním promluvit, protože těch věcí je na něj hodně, stejně tak emocí, na které si zvyká. My pak pracujeme s tím, abychom byli v nějakém souznění s tou osobní poptávkou a tím, co my můžeme v rámci té naší práce splnit. Ale ano, už se stalo, že někteří lidé to v průběhu prvního semestru vzdali.

Ondřej: Jelikož se hodně specializuji na prváky, tak mohu říct, že to bývá třeba jen jeden člověk ze všech tříd, kterému to nesedí. S jednou holkou jsme měli speciální situaci. Musela opravdu skončit, protože potřebovala už spíše nějakou terapii, takže peníze jsme vrátili. Nevidíme v tom problém, v tomhle ohledu jsme hodně otevřeni a féroví.

Stává se často, že se lidé ze stejné třídy, kde spolu pravidelně tráví tři hodiny týdně, začnou mezi sebou bavit i mimo kurz?

Lukáš: Ano, rozhodně. Někdy vznikají party, které spolu táhnou fakt moc. Přeci jen společně si projdou obrovským zážitkem. Každý týden se potkávají a zážitky jsou z velké většiny pozitivní.

Ondřej: Celkem jsou spolu 39 hodin, takže toho mohou prožít opravdu hodně plus jedou někam na společný víkend, což je takový přídavek navíc před koncem semestru.

A jak to máte celkově s pozitivní zpětnou vazbou? Stane se například, že se vám po roce ozve nějaký absolvent, který v práci využil právě techniky, které jste ho naučili?

Ondřej: Teď mě napadá jeden klient, který dříve nebyl schopen prezentovat a teď dělá v nadnárodní firmě. Vždy byl spíš takový typický ajťák než nějaký řečník. Najednou se mu u prezentace objevila nějaká technická chyba, tak se jen usmál, všechno zavřel a rozjel to sám bez prezentace. Pak mu přicházely reakce typu: "Wow! Tak dobrou prezentaci jsem dlouho neviděl." Hned mi volal a říkal, že to je jen díky nám. Ale já s tím nesouhlasím. Je to jen díky němu.

Lukáš: Přesně tak. My jsme posloužili jako nějaký nástroj. Ale to, co říká Ondra, je velká pravda. Ten člověk za to může sám. Je to jako ten starý vtip: "Kolik potřebuješ terapeutů na výměnu žárovky? Jednoho, ale žárovka se musí chtít změnit."

Co byste označili za největší přínos kurzu pro absolventy?

Lukáš: Pro každého to je něco jiného. Pro někoho to může být třeba jen maličkost v jedné hodině, pro jiného to zase může být úplně jiný zážitek, který ani nemusíme s ním nacvičovat nebo mu něco říkat.

Ondřej: Je to těžké říct, ale kdybych měl mluvit za sebe, tak pro mě byl jeden z největších přínosů technika "yes and" (ano a...), kterou jsme s vámi v dnešním workshopu lehounce nakousli. Je to technika přijmutí a rozvinutí nabídky druhého, kdy vám něco navrhne a místo toho, abyste to negoval nebo řekl "ano, ale...", tak to přijmete a dáte k tomu nějakou rozvíjející myšlenku, což je strašně geniální a jednoduchá technika.

Nově se věnujete krátkodobému programu "Přemluv šéfa", jenž cílí na lepší atmosféru v rámci pracovního týmu. Mohli byste program blíže představit? Co vás vedlo k jeho zavedení?

Ondřej: Chtěli jsme vytvořit výzvu pro lidi, kteří chtějí něco ve své firmě změnit, přinést do ní svěží vítr. Hlavně aby se zaměřili více na to, že to jsou pořád lidi, ne jen stroje, které vydělávají prachy. Druhou věcí je, že tyhle takzvané programy "Get out of the box" děláme dlouhodobě a víme, že pomáhají nastartovat kreativitu, ale i komunikaci v pracovním týmu a vzájemnou podporu, když vytváří něco nového. Dává jim to nové kompetence, které mohou využívat. Pro firmu je nejdůležitější tým. Pokud máte skupinu lidí, která nebude spolu spolupracovat, tak to není efektivní.

Hodláte se v budoucnu nějak dál rozšiřovat? Ať už kvůli vysoké poptávce počtem lektorů, momentálně vás je pět mužů a pět žen, nebo třeba i zavedením nějakých podobných programů, jako je právě "Přemluv šéfa"?

Ondřej: Jeden nápad máme, ale to vám ještě neprozradím. A co se týče rozrůstání, tak škola bude mít nějaké své maximum. Především nás to musí bavit. A kdyby nás škola sžírala jen na tom, že bychom vydělávali peníze, tak v tu chvíli s tím končíme. Nejdůležitější je, aby to pro nás byla zábava.

Lukáš: Samozřejmě cítíme, že celá tahle věc je nějak kapacitně omezena. Sice můžeme nabírat nové lektory, ale je vždy riziko, že si s tím novým člověkem musíme sednout, a to především hodnotově. Naší ambicí rozhodně není, abychom každý učili každý den v týdnu. To by nás ani nebavilo.