Zadání pro ministryni
Nová šéfka školství: co po ní máme chtít

Česká republika má novou ministryni školství, mládeže a tělovýchovy. Kateřina Valachová (nez. za ČSSD) před časem žádala média o shovívavost. Školství se totiž nikdy odborně nevěnovala a tak se chtěla nejprve rozkoukat. To ale není možné. Na novou šéfku školství totiž čeká spousta práce. A už mezi dveřmi úřadu se do ní měla, namísto úsměvů do kamer, pustit.

Předchůdce Valachové Marcel Chládek (ČSSD) sice skončil neslavně kvůli podezření ze šikany podřízených, ovšem z pohledu odborného se mu podařilo nastartovat řadu potřebných změn. Kvůli náhlému pádu, za kterým stojí noviny pracující na základě zadání svého majitele, pána a vládce, ministra financí Andreje Babiše (ANO), je ale nestihl dovést do konce. To je právě role Valachové. Nečekáme od ní kvanta nápadů jako od Chládka, ale spíše to, že dokáže v prvé řadě plnit roli jejich třídiče. Jednoduše musí co nejdříve vybrat to dobré. To, čemu je vhodné se věnovat a co stojí za to prosadit, jako například větší podpora sportu. Naopak musí skoncovat s hloupostmi, které Chládek možná myslel dobře, ale byly nesystémové a občas zněly jako z jiné planety, což byl případ čipování dětí.

Ministerstvo potřebuje stabilizovat. Řada schopných lidí z něj odešla, případně odchod zvažovala. Poslední dva týdny, kdy byl resort bez fungujícího a aktivního šéfa (ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou pověřenou řízením školství opravdu počítat nemůžeme) se úřad utápěl v nejistotě. Zaměstnanci nevěděli a stále nevědí, zda se s nimi počítá a zda právě ty úkoly, na kterých pracovali, budou i nadále prioritní a žádané. Od 1. července navíc začíná platit služební zákon, který zásadně ztíží návrat těch, kteří odešli mimo státní službu. Ministryně Valachová musí co nejdříve vytvořit svým zaměstnancům klima vhodné pro práci a v činnosti, pokud má smysl, své podřízené podpořit.

Je nutné shromáždit vše, co se ministerstvu školství podařilo připravit v rámci plánované reformy regionálního školství. Jedná se o téma nepopulární a pro média neatraktivní, v rámci resortu ale naprosto klíčové. Financování mateřských, základních a středních škol, stejně jako konzervatoří či vyšších odborných škol, je v současnosti nastaveno zcela špatně. Školám nezáleží na kvalitě vzdělání, ale pouze na tom, aby se zaplnily. Ve výsledku často ze škol odcházejí děti tupé, které nejsou schopny analytického myšlení a bohužel už nedisponují ani základním všeobecným přehledem. Školy jednoduše přestávají plnit svou funkci vzdělávacích center.

Stavebním kamenem funkčních škol jsou učitelé. Ti čeští jsou demotivovaní, nevěří věčným slibům o navyšování svých platů ve výši pár procent. Zasvětili svůj život dětem a vzdělávání. A jak se jim stát odvděčuje? Nedůstojnými podmínkami práce a platem, který neodpovídá vysokoškolsky vzdělaným a ctihodným osobám, na jejichž bedrech (bez nadsázky a klišé) leží budoucnost národa. Jsou znechuceni hádkami politiků, kteří nejsou schopni se domluvit ani na základní věci, jako je rozpočet resortu. Vzdělaná mladá generace by přitom měla být cílem všech, bez ohledu na stranickou příslušnost. Bohužel, místo koncepčního jednání se každý rok jede nanovo, s jiným ministrem, jinou novinovou tváří. Mladí, schopní, motivovaní učitelé proto odcházejí ze školství. Zůstávají trafikanti, neschopové a možná srdcaři. S takovými lidmi úroveň vzdělání dětí a mladých lidí nezvedneme. Podle zpráv z ministerstva to ale vypadá, že ačkoli Marcel Chládek reformu regionálního školství vždy zmiňoval jako svou prioritu, ve skutečnosti se s ní prakticky vůbec nepohnulo.

Každým rokem se zvyšuje počet absolventů vysokých škol. To samo o sobě problém není. Záleží ale na kvalitě. Ve chvíli, kdy mohou vzdělání poskytovat pochybné instituce typu Univerzity Jana Amose Komenského v Praze, jež jsou pověstné svými nízkými nároky, a tedy je zvládne málem i cvičená opice, dochází k degradaci vysokého vzdělání. Školy v Česku vyrostly jako houby po dešti. Ty soukromé se kvůli bezzubému zákonu nedají účinně regulovat. Ty veřejné jsou pak placené za počet studentů, a berou tedy vše, co má ruce a nohy. Ministr Chládek slíbil zákon nový a po projednání s akademiky jej i protlačil vládou a poslal do Poslanecké sněmovny. Výsledek je ale zklamání. Novela ve výsledku kvalitu vysokého školství nezvýší, protože mechanismy, jak toho dosáhnout, v zákoně jednoduše nejsou. Ten, kdo tvrdí opak, zákon vůbec nečetl.

Je nutné více podpořit sport. Mladá generace se baculatí, dětská hřiště se vyprázdnila, samotné děti berou sport jako "opruz". Aby taky ne. Podpora sportu ze strany státu je žalostná. Sport je zoufale podfinancovaný. Exministr Chládek si stanovil čtyři priority: popularizace sportu pro všechny, podpora státní sportovní reprezentace, rozvoj sportovně-rekreační infrastruktury a rozvoj sportovního průmyslu. Šlo o krok správným směrem. Je nutné sport propagovat a popularizovat. Je nutné motivovat rodiče, ať své děti posílají do sportovních klubů a kroužků. Naším cílem musí být zdravá generace, a ne jen pár dobře placených špičkových sportovců. Bez větších investic státu do oblasti sportu to ale nepůjde.

Výše zmíněné problémy jsou pouze problémy prioritní, nikoli jediné. Ministryni školství tedy čeká spousta práce. Uvědomuje si to očividně i premiér Sobotka, který popřál Valachové po jmenování hodně štěstí a uvedl ji těmito slovy: "Znám ji jako člověka, který dokáže pracovat velmi intenzivně." Být zaměstnancem ministerstva, trochu se obávám. Intenzivně totiž pracoval i Marcel Chládek. Tak intenzivně, že asistentky mu nestíhaly a řidiči kolabovali přímo v autě. Tak snad bude mít tentokrát pan předseda vlády šťastnější ruku...