Povinná školní docházka? Dětem ničí motivaci, soudí aktivistka

V Česku se v posledních několika dnech velmi intenzivně řeší otázka kolem kvality školství a vzdělávání. Někteří lidé je považují za nedostačující, proto hledají různé alternativy, kterými by mohli svým dětem zajistit lepší vzdělání. Téma unschooling či sebeřízené vzdělávání objasnila v rozhovoru pro TÝDEN.CZ aktivistka z neziskové organizace SvobodaUčení.cz Zdeňka Staňková. 

Proč je podle vás povinná školní docházka špatným konceptem?

Já si myslím, že cokoli, co je povinné, nemůže spolehlivě fungovat. Lidé si vždycky v těchto případech hledají únikové cestičky, kterými by ten systém obešli. Jsem toho názoru, že pokud si představuji vzdělávání svých dětí jinak než stát, mělo by být konečné rozhodnutí na mně. Jenže tady to funguje tak, že když své dítě nepošlu do školy kvůli tomu, že mi daný vzdělávací systém nevyhovuje, tak o ně mohu přijít. A to bychom rádi s iniciativou SvobodaUčení.cz změnili.

V Česku jsou ale zavedené různé alternativy vzdělávání...

Ano, to je pravda. Máme spoustu možností, jako jsou soukromé školy, alternativní školy i domácí vzdělávání, které využívám pro svou dceru, protože si myslím, že je to ta nejsvobodnější možnost z těch všech nyní legálních.

V čem je tedy problém?

Všechny tyto možnosti jsou pořád pod kontrolou státu. Co se týče samotného domácího vzdělávání, podmínky jsou striktní a není bráno jako právo, ale jako výjimka, o kterou můžeme kdykoli přijít. Záleží pouze na rozhodnutí ředitele školy, a pokud ten usoudí, že tuto formu dál podporovat nebude, může nakázat, aby dítě znovu začalo chodit do školy. Další věcí je, že se děti musejí stále řídit vzdělávacím programem a každý půlrok chodit na přezkoušení. Tento systém nám zkrátka nevyhovuje a chceme, abychom měli legální možnost vzdělávat naše děti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Proto propagujete unschooling. Vysvětlila byste, o co jde?

Jde o koncept vzdělávání, který je založen zejména na tom, že si člověk sám určuje, co se kdy a jak naučí. Neexistují žádné předem vymyšlené osnovy. Učení tak probíhá zcela přirozeně, například hraním si, diskutováním a zkoumáním okolí. Vychází z poznatku, že se člověk nejlépe učí věcem, které považuje za užitečné a potřebné.

Jak to funguje v praxi?

Může to fungovat jakkoli, záleží na rodičích a dětech, jak se domluví, hlavním měřítkem je však dobrovolnost. Můžou chodit na výstavy, účastnit se projektů, jezdit na poznávací výlety, klidně mohou používat učebnice... záleží prostě na tom, co dítěti bude vyhovovat. Je to zkrátka podobné jako na vysoké škole. Tam si také studenti zapisují předměty, o kterých vědí, že je potřebují nebo že je zajímají. Když se chtějí něco naučit, tak si vyberou to, co k tomu potřebuji.

V Česku však v tuto chvíli není unschooling či jiné formy sebeřízeného vzdělávání legální. My můžeme vycházet z toho, jak to funguje v zahraničí, kde to funguje opravdu dlouho, a to hlavní měřítko je dobrovolnost.

Nicméně spousta lidí tento vzdělávací styl mimo školu vidí jako nedostačující. Argumentují tím, že když dětem dovolíme dělat si, co chtějí, nic se nenaučí. Je to pravda?

Myslím si, že tak nějak podobně se argumentovalo ve Spojených státech při rušení otroctví - že se otroci o sebe sami také nepostarají a dopadne to všechno špatně. Pokaždé, když se zaváděla nějaká novinka, tak z ní byla společnost v rozpacích a tvrdila, že to tak prostě nepůjde. Unschooling má prokazatelné výsledky ze zahraničí, odborníci se shodují na tom, že takové vzdělávání je pro děti výhodné. Já nikoho nechci nutit k tomu, aby si to uzpůsobil jako já. Když chce dávat své dítě do školy, tak ať to tak dělá i nadále. My jediné, co chceme, je v Česku rozšířit tu paletu možností, jak své dítě vzdělávat.

Takže nesouhlasíte s tvrzením, že takové děti mohou být studijně zaostalé?

Rozhodně ne. Děti, které projdou sebeřízeným vzděláním, jsou naopak většinou sebevědomější, cílevědomější a brzy se u nich projeví zájem o obor, který je zajímá. Důležité je, že neztrácejí motivaci, kterou mají od narození.

Jak to myslíte?

V průběhu výchovy a zavedeného systému dětem jejich motivaci ničíme. Nutíme je do věcí, které dělat nechtějí, protože v tom nevidí smysl, a prostě dělají to, co se po nich chce. Například já svou dceru nechávám, aby se rozhodla sama, co chce. Ví, že pokud by se rozhodla pro školní vzdělávání, nebránila bych jí. Jenže ona má spoustu kamarádů, kteří právě do školy chodí a vidí, kolik mají úkolů a co všechno po nich ta škola chce, proto tam odmítá chodit. Jakmile to dítě budu do něčeho nutit, tak ničeho nedosáhnu.

Uvedu příklad. Moje dcera se velmi zajímá o zvířata a třeba se v budoucnu rozhodne být veterinářkou. Aby si sen splnila, zjistí si sama, co všechno takové studium obnáší. Ví, že pokud se pro takovou práci rozhodne, bude se muset naučit na přijímačky a zaměřit se na předměty, bez kterých se neobejde. Zůstává jí vnitřní motivace a učení jí dává smysl. A podobně je to i u ostatních dětí. Ty, které se vzdělávají mimo školu, zjistí velmi brzy, v čem mají nadání, a na to se začnou soustředit, což u těch školních dětí není. Ty často mají problém s rozhodováním se o sobě, neboť za ně celý život rozhodoval někdo jiný, a často se stává, že někteří ani ve třiceti nevědí, jakým směrem se mají vydat.

Mnoho odpůrců unschoolingu by však argumentovalo tím, že děti, které nenavštěvují školu, mají problém se socializací, která je pro ně a jejich vývoj velmi důležitá...

Je to přesně naopak, ta mimoškolní socializace je mnohem přirozenější než ta ve školách. Když se mě někdo zeptá na to, jak si dcera hledá kamarády, odpovídám, že úplně stejně jako vy. K tomu, abyste si našli kamarády, se nepotřebujete zavřít do nějaké třídy, kde máte 45 minut učení, pak deset minut přestávky na tu socializaci se spolužáky a pak další hodinu učení. S dcerou chodíme na nejrůznější akce, cestujeme, trávíme hodně času společně a díky tomu poznává hodně různých lidí všech věkových kategorií, se kterými si normálně povídá. Navíc máme ještě s dalšími rodinami, které vzdělávají své děti doma, takzvanou "střídavku", která probíhá dva dny v týdnu vždy v jedné rodině i s přespáním a děti jsou spolu, hrají si a vyměňují si mezi sebou poznatky.

A jak je to pak s přechodem na střední školu? Není to pro děti spíš šok, že neznají školní systém a výuku?

Děti, které prošly sebeřízeným vzděláváním, jsou si vědomé své zodpovědnosti a umějí se rychle adaptovat na nové prostředí. Je ale pravda, že pak na těch středních školách jsou to právě ony, které při vyučování dost remcají, když se jim zdá, že se učí něco zbytečného.