Všech dvě stě padesát žáků bydlí v přilehlých ruinách. Do školy chodí často špinaví, protože se prostě nemají kde umýt. Na učitele pořvávají tak, jak to slýchávají doma. A když se tady prvňáček chce zeptat, jestli by si mohl dojít na záchod, praví prostě "Můžu se jít vysrat?" Základní škola v ústeckých Předlicích zkrátka není pro slabé nátury.
V téhle čtvrti to vypadá jak po náletu. Jeden činžák má zborcenou boční stěnu, takže můžete přímo z ulice studovat starožitné hodiny v prvním patře, po druhém domě zbyla už jen proluka. Řada budov je tu vybydlených, zazděných, v ulicích jsou půlmetrové díry. V kombinaci s prosincovou zataženou oblohou je to tady v Předlicích prostě dost depresivní podívaná.
Ale nějaké výjimky tu přece jen jsou. Kromě pár opravených činžáků zodpovědnějších majitelů vyhlíží na první pohled normálně i zdejší škola. A to i poté, kdy vejdete dovnitř. Zkrátka klasická stará školní budova, kde vás zprvu upoutají jen cedulky v česko-romském provedení a upozornění pro žáky, aby chodili do školy čistí a umytí.
"To tady bývá pro nové kantory zpravidla ten největší šok. Vejdou do třídy a tam dítě, která nemá vůbec nic. Nemá čím psát, nemá přezuvky, je bosé, nemá nic k jídlu, má hlad. Několik dní jim doma neteče voda, takže není ani úplně čisté, což je i dost cítit. To je zdejší realita," říká ředitel školy Martin Košnar, srdcař, který tady, jak říká, v první linii, válčí už dlouhých třináct let. "Šel jsem do toho naprosto dobrovolně. Byla to pro mě výzva, věděl jsem, do čeho jdu. Chtěl jsem si dokázat, že to zvládnu," dodává tenhle hromotluk, jemuž se v ředitelně blyští desítky pohárů za vzpírání.
Teď má tedy na krku 245 dětí, z nichž je přesně 245 ze zdejší vyloučené lokality. Drtivá většina jsou samozřejmě Romové. Co umějí, ukážou hlavně o přestávce. Na chodbě vypuká nefalšovaný chaos. Hemžení dětí, které se vzájemně překřikují, běhají, strkají do sebe, a mezi tím vším učitelé nechávající zdejší provoz tak nějak plynout. Člověku se hned vybaví jeho školní léta, kdy nás učitelky nutily chodit po chodbě dokola jak vězně a krok stranou jste mohli udělat, jen když jste si šli načepovat čaj z kovové várnice. Tady by se naše soudružky zbláznily. "U nás musíte coby kantor na spoustu věcí rezignovat. Mám tady dva typy učitelů. Jedni za mnou donekonečna chodí s tím, že si nějaké dítě nepřineslo na hodinu kružítko, druhý kantor mu ho raději půjčí. Chápe totiž, že vítězstvím je už to, že dítě do školy vůbec přišlo," vysvětluje Košnar.
