Anketa
Smrkáte u stolu, jste vypočítaví! Co si o Češích myslí cizinci

Co si o nás myslí cizinci žijící v Česku? Se svými dojmy se upřímně svěřují lidé z celého světa. Většina nás, Čechů, není zrovna hrdá na naši zemi a jako národ si o sobě nemyslíme nic moc lichotivého. Vidí nás i zbytek světa jako pesimistické bručouny, kteří sousedovi závidí nos mezi očima a berou úplatky?

Časopis INSTINKT oslovil čtrnáct cizinců, kteří se usadili v srdci Evropy, aby o nás sami vyprávěli. Co je na nás fascinuje? Čím je šokujeme? A proč tu někteří chtějí žít až do smrti?

"To, co si svět myslí o Česku, o Češích a o české kultuře, je mnohem příznivější než to, co si sami Češi myslí o sobě," poznamenala loni známá polská režisérka Agnieszka Hollandová, když od našeho ministerstva zahraničí přebírala cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. A zřejmě nebyla daleko od pravdy. Rádi sami sebe shazujeme jako nerudné závistivé burany, kteří se jen mocně prolévají pivem a z kapsy jim čouhá úplatek, případně paštika, když v létě vyrazí k Jadranu...

Výpovědi čtrnácti cizinců z různých koutů světa, kteří u nás v posledních letech zakotvili, ale o našinci malují veselejší obrázek. Pochopitelně - co člověk (a národnost), to názor. Každý si na Češích povšiml jiných detailů, zarazily ho jiné zvyklosti, do kolen ho dostaly jiné typicky české situace. Anketa není pochopitelně žádnou sociologickou sondou, dohromady ale tvoří pestrou směs názorů, jež nás ve výsledku příjemně překvapí.

Minjee FILIPOVÁ (30), Soul, Jižní Korea - v Česku žije 4 roky - na mateřské dovolené
Jste hodně svědomití, za to vás obdivuji. Je ale složité se s vámi skamarádit. Co nemůžu vystát, je kouření. A v Česku se vážně kouří příliš. Pořád mě šokuje, když vidím matku s dětmi a kočárkem, která potahuje z cigarety. Co se týče zvyklostí, zaráží mě, že zvete lidi na svatební obřad, ale ne na hostinu. V Koreji se hostí všichni a jídlo je i jinak důležitá část naší kultury. Třeba když chce firma po zaměstnanci, aby pracoval přesčas, musí mu zajistit večeři. A právě kvůli jídlu si nedovedu představit, že bych v Česku strávila zbytek života. Nemám ráda místní kuchyni. Někdy je pro mě dokonce těžší snést českou stravu než překonat stesk po domově.

Amit SHARMA (35), Nové Dillí, Indie - v Brně žije 12 let - učitel angličtiny a fotograf
O Československu jsem poprvé slyšel jako chlapec ve škole. Ředitel nám denně předčítal zprávy. Jednou, zrovna před písemkou, četl: "Československo se rozdělilo na dva státy - Českou a Slovenskou republiku." Najednou jsem měl husí kůži a nebylo to jen kvůli písemce. Bylo to pro mě znamení. Do Brna jsem dorazil v roce 2002. Unavovalo mě neustále odpovídat na stejné přihlouplé otázky o mé zemi jako: "Jsi Ind, takže si myslíš, že krávy jsou božské? Věříš v Buddhu?" Indie je různorodá, co se týče zvyklostí. Proto mě v Česku moc věcí nepřekvapilo. Zarážejí mě vlastně jen drobnosti - třeba že jste spíše lhostejní, ale zdravíte se s cizími lidmi ve výtahu. Nebo že máte písmena Z a Y na klávesnici opačně než zbytek světa... Tradice zabijaček je pro mě moc drsná, neumím si představit, že bych se nějaké zúčastnil. Je pro mě fascinující, že tak malá země má medailisty na každé olympiádě. Češky podle mě nechtějí mít nic s mužem jako já - plešatým, snědým a nemajetným. I afričtí černoši mají větší štěstí u místních žen než Ind. Také mi připadá, že být svobodným rodičem je v Česku skutečná epidemie. Nesnáším, když tvrdíte, že je to úplně normální! Je to běžné, ale ne normální.

Michelle STOTT (32), Wrexham, Wales, Velká Británie - v Praze žije 7 let - HR konzultantka
 Když jsem poprvé dorazila do Prahy, byla strašná zima. Šokovalo mě, že autobusy jezdí i ve vánici. První dojem tedy byl: země s excelentní veřejnou dopravou, o které si v Británii můžeme nechat zdát. Jinak jsou tu ale služby jedny z nejhorších, jaké jsem kde zažila. Mile mě překvapilo, že se můžete toulat po lesích, a dokonce v nich sbírat houby, aniž byste měli povolení. Oproti Británii má Česko navíc tisíce kilometrů udržovaných turistických a cyklistických stezek. Vždycky oceníte, když se snažím mluvit česky. Nechápu ale, proč sami nepřiznáte, že mluvíte anglicky. Často říkáte: "Umím jen trošku" - a pak se ukáže, že hovoříte skvěle. Jste neuvěřitelně pohostinní a vřelí. Vaše přátelství je tady opravdovější než u nás, zdáte se mi upřímnější. Jen byste nemuseli být tak negativní - stěžujete si a pak se situací nic moc neděláte. Pokud jde o zvyklosti, přijde mi zvláštní čas, kdy obědváte - pro mě je půl dvanáctá ještě čas snídaně -, a taky mě šokovaly Velikonoce. Do Londýna už se vrátit nechci. Myslím, že je jednodušší mít kvalitní život tady než tam.

Omid MARZBAN (30), Kondoz, Afghánistán - v Praze žije 7 let - redaktor Rádia Svobodná Evropa
Hned po příletu do Prahy jsem na imigračním oddělení potkal nevrlého úředníka, který neuměl anglicky. Říkal jsem si tehdy, že pokud jsou všichni Češi jako on, čeká mě drsný život. Začal jsem se učit češtinu a snažil se ji používat. Jenže pak jsem třeba po prodavačce chtěl "kolo" místo "kolu" a vysloužil jsem si jen naštvaný úsměv. Naštěstí jsem brzy zjistil, že nejsou všichni takoví. Příjemně mě překvapila česká historie - na rozdíl od Afghánistánu se země nezapletla do žádné velké ničivé války. Mírumilovná povaha je podle mě na Češích to nejpozitivnější. Berou život s lehkostí a užívají si ho i s minimem financí. Chodí do hospod, sportovat. Vadí mi však, že jsou odměření k cizincům, hlavně východním. Češky jsou krásné, nezávislé, soběstačné a srdečné. Muži se ale často přátelí spíše z vypočítavosti. Obdivuji, že jsou Češi kdykoli schopní dát si pivo.

Ivan VLASYUK (33), Kyjev, Ukrajina - v Česku žije 10 let - projektový manažer v IT
Když jsem v roce 2004 dorazil do Ostravy na studijní program, přišlo mi, že česká kultura je takový mix Slovanů a Germánů - vypadáte přátelsky, ale téměř nikdy člověka nepozvete k sobě domů. Styl, jakým se oblékáte, mi přijde jaksi "specifický" - oblečení máte hezké, nové, čisté, ale ne elegantní. Když mě kolegové poprvé chtěli vzít na "jedno pivo" a vypili jsme jich osm, pochopil jsem skutečný význam toho nevinného pozvání. Zezačátku mi připadalo neslušné smrkat u stolu. Teď už to ale dělám taky. Pořád mi však je nepříjemné, jak v restauraci upozorňujete společnost, že jdete čurat. Obešlo by se to bez ohlášení. Mám rád zvyky jako pánská a dámská jízda a to, že můžu s policií vyjednávat o výši pokuty!

Celý článek čtěte v novém vydání časopisu INSTINKT, které vyšlo ve čtvrtek 15. ledna 2015.