Pozůstalí po ženě, která v roce 2003 zemřela kvůli porodním komplikacím v Zábřehu na Šumpersku, mají novou šanci na odškodnění. Ústavní soud vrátil případ Nejvyššímu soudu k novému rozhodnutí. Manžel, syn a rodiče zemřelé ženy se dosud neúspěšně domáhali náhrady újmy za zásah do soukromí a práva na rodinný život. Kauza má širší přesah, jde o to, zda a v jaké míře nesou zdravotníci zodpovědnost za chybu, když šance na přežití pacienta byly bez ohledu na jejich postup menší než poloviční.
Žaloba směřující proti firmě, která zábřežskou porodnici provozovala, nárok vyčíslila na milion korun pro každého z pozůstalých. Pracovníci zdravotnického zařízení, které už neexistuje, podle žaloby nedodrželi správný léčebný postup. U Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci však pozůstalí neuspěli. Nepomohlo jim ani dovolání k Nejvyššímu soudu, který je odmítl, protože v něm neviděl žádnou otázku "zásadního právního významu". Podle ÚS se Nejvyšší soud musí případem a jeho obecnějšími přesahy zabývat důkladněji.
Příčinou ženiny smrti byla masivní embolie po průniku plodové vody do krevního oběhu. Jde o vzácnou a těžkou komplikaci, která podle rozsudku přibližně v osmdesáti procentech případů vede k úmrtí pacientky. Právě kvůli tomu, že šance na přežití byly tak nízké, pozůstalí neuspěli se žalobou, ačkoliv se u soudů mluvilo o několika nedostatcích v poskytnuté péči.
Nejvyšší soud by se měl nyní věcně zabývat otázkou, jaká míra příčinné souvislosti, jež vedla ke vzniklé újmě, je z hlediska právní odpovědnosti relevantní. "Právě v těchto sporech prokazování té převažující příčinné souvislosti je docela zásadní problém. To znamená, zda zohledníme i to, že ta třeba dvacetiprocentní šance je nějaká šance, která má význam, a v případě, že je odebrána tomu člověku, tak zda za to někdo zodpovídá a v jakém rozsahu," řekl advokát pozůstalých Lukáš Prudil.
Soudce zpravodaj Jan Filip připomněl, že k podobným situacím existují v zásadě dva přístupy. V jedné perspektivě zodpovědnost za újmu nastupuje až v případě, že má pochybení vyšší než padesátiprocentní podíl na vzniklé škodě. Například v USA a Francii se však prosazuje přístup, v jehož duchu se odpovědnost rozdělí a náhrada se poskytne třeba jen v rozsahu dvacet nebo třicet procent.
"Nejvyšší soud čeká zásadní otázka, o které si myslím, že by Ústavní soud neměl rozhodovat, a to je posoudit, zda je v daných případech možné aplikovat i v podmínkách České republiky to, zda těch 20, 30 nebo 40 procent lze rovněž promítnout do rozhodnutí o přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy," řekl Filip.
