Smutné výročí
Srpen 1968: Lehali si před tanky aneb Zapomenuté oběti invaze

V první den okupace zahynulo 62 československých občanů, do konce roku 1968 bylo napočítáno 137 obětí. Některé zabila zbloudilá kulka, jiní si hrdinně lehali pod tanky, které ale pokračovaly v jízdě. "Bohužel, jen několik z nich dnes připomínají pomníčky nebo pamětní desky. To se pokoušíme změnit," říká Petr P. Payne z iniciativy Oběti okupace 1968.

Pal! K jednomu z prvních tragických střetů s okupanty došlo 21. srpna 1968 kolem osmé ráno v okolí rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze. Ruští vojáci tam zastřelili Vladimíra Hnulíka, Milana Lampera, Bedřicha Řepu a Josefa Hanuse a při výbuchu sovětského tanku zahynuli Ivan Laita, Jaroslav Švec, Miroslav Málek a Jaroslav Novák.

Obzvláště absurdní byla smrt sedmdesátiletého penzisty Josefa Hanuse, jenž střelbu, která propukla u nedalekého rozhlasu, přečkával v bezpečí svého bytu v Mánesově ulici číslo 16. Smrt si ho našla i tam, když dovnitř náhle vletěla oknem dávka ze sovětské automatické zbraně. Podle lékařů Hanus utrpěl mnohačetná poranění naprosto neslučitelná se životem, mimo jiné měl rozstřílené plíce a játra.

Pomníky mají smysl

Pal! Bedřicha Řepu, který byl zrovna u přítele Hanuse v Mánesově ulici na návštěvě, projektily minuly. A protože věřil, že kamarádovi ještě může zachránit život, vyběhl z činžáku, aby sehnal záchranku. Podle svědků křičel na okupanty, ať nestřílejí, že shání lékaře k vážně postřelenému, vzápětí však i jeho srazila na zem dávka ze samopalu. Hrdina, který na ulici volal, že pomáhat zraněným je povinnost, padl v osmapadesáti letech.

"Oba zákeřně zastřelené muže dnes připomíná pamětní deska na budově Českého rozhlasu. To je ale spíš výjimka, protože většina obětí žádný pomníček nemá," říká Petr Pazdera Payne z iniciativy Oběti okupace 1968, kterou zaštiťuje Českobratrská církev evangelická. Z Paynova popudu se také zrodila výzva ke spoluobčanům, aby se osudová místa, kde došlo k nikdy nepotrestaným, nedostatečně vyšetřeným a dnes už i zapomenutým vražedným činům, snažili pietně označit. "Prozatím alespoň improvizovaně, třeba jen informační cedulí, postupně pak pamětní deskou nebo pomníčkem," přeje si Payne a cituje okřídlené, nicméně věčně platné moudro: "Nezapomínejme na minulost; zapomeneme-li, dožene ona nás!" Už se tak konečně děje, minulý týden se historickou realitu průběhu invaze pokoušel překroutit předseda KSČM Vojtěch Filip. Obdobně se už delší čas snaží změnit historii takzvaní popírači holocaustu.

"Pomníky jsou jistým druhem obrany proti falšování dějin. Věřím, že mají smysl," uvažuje Payne. Iniciativa Oběti okupace 1968 proto na svých webových stránkách zveřejnila jména všech obětí invaze do konce roku 1968, která zatím vypátrali historikové Ivo Pejčoch a Prokop Tomek. Seznam je možno prohlížet i podle míst úmrtí, Payne proto doufá, že výzva osloví i samosprávy.

Smrt si nevybírala

Pal! Při požáru domu u rozhlasu, který zapálila ruská střelba, uhořel Jan Baborovský. Po skoku z okna zemřeli Jiří Klapka a Pavel Albert. Na barikádě u rozhlasu přimáčkl náklaďák k autobusu Jaroslava Kubeše, Josefa Reichla, Milana Kadlece, Václava Sadílka a Maria Musicha. O hodinu později Rusové na náměstí v Liberci zastřelili Jindřicha Kuliše, Josefa Fialku, Zdeňka Dragouna a Rudolfa Starého.

"V osmi letech nechápete, co znamená smrt. Ani když jde o bráchu," vyprávěl před časem autorovi tohoto textu Ivo Žemlička z Omic na Brněnsku. Sovětský voják mu zastřelil šestnáctiletého bratra Josefa. "Naši si pro mě přijeli na tábor, ale trvalo dlouho, než mi došlo, že už si s bráškou nebudu hrát." Ve středu 21. srpna 1968 vyrazil Josef Žemlička na motocyklu z domovských Omic na chatu u Boskovic, v obci Troubsko ho ale zastavilo ruské kontrolní stanoviště. Nikdo nesměl tam ani nazpět, což vynervovalo neznámého motorkáře, který najel do hlídané zóny. Rusové zahájili palbu. Motorkáře nezasáhli, kulka však prostřelila srdce Josefa Žemličky.

Postavili se tankům

Pal! V srpnu 1968 si dnes už většinou neznámí hrdinové lehali i před vojenské kolony, aby postup invazních armád Varšavské smlouvy odvážně zastavili. Osmatřicetiletý Jozef Levák si na náměstí v slovenském Zvolenu lehl na vozovku přímo před kolonu sovětských tanků. Velitel ale vydal rozkaz k další jízdě a nechal bezbranného muže přejet. Obrněnec protestujícímu doslova rozdrtil horní polovinu těla.

Jedenačtyřicetiletý Václav Frydrychovský se k podobnému hrdinství rozhodl na okraji Jihlavy, kde se pokusil vlastním tělem zastavit kolonu maďarských vojenských vozidel. Jeden z tanků však Frydrychovského srazil a způsobil mu těžká zranění, kterým dva dny nato podlehl.
Mezi Ústím nad Labem a Chabařovicemi se 21. srpna postavil tankům čtyřiadvacetiletý Petr Fridrich. Stoupl si doprostřed vozovky, rozpřáhl ruce a první tank se skutečně zastavil. Když ale Fridrich vzápětí poodstoupil ke kraji vozovky, kolona se dala opět do pohybu a třetí tank v pořadí vybočil ke krajnici a muže zachytil. S těžkými zraněními byl sice transportován do nemocnice, tam ale 22. srpna v ranních hodinách zemřel.

Zastřelený učeň

Pal! Invaze do Československa si od 21. srpna do 31. prosince vyžádala 137 obětí. Nejvíce mrtvých přinesl první den okupace, klid ale nenastal ani v dalších měsících.

V úterý 10. září 1968 se v pražské Opletalově ulici přimotal do diskuse občanů s hloučkem sovětských vojáků také šestnáctiletý učeň Miroslav Beránek z Kolína. Beránek byl krátce před okupací s rodiči na dovolené v Sovětském svazu a vojákům napřed jejich vlast chválil, pak ale dodal, že teď se ze Sovětů stali okupanti. Jeden z vojáků náhle vytasil pistoli, nabídl ji Beránkovi a řekl mu, že když je okupant, ať ho zastřelí. Učeň pistoli odmítl a zvedl ruce nad hlavu, načež sovětský voják z bezprostřední blízkosti vystřelil, mladíka zasáhl do hrudi a smrtelně ho zranil.

Ve stejný den míjel osmadvacetiletý inženýr Pavel Davídek se svým vozem značky Trabant kolonu sovětských tanků na státní silnici Praha-Říčany. Obrněnec s taktickým číslem 106/016 náhle vybočil do protisměru a pásy vůz i s řidičem zcela rozdrtil. "Pro paní Davídkovou a její dva malé syny to byl nejhorší den v životě. Všechno se zbořilo. Zahynul člověk, nadaný vědec, a především výborný manžel a táta," vzpomínala na Davídka jeho rodina ve sborníčku ...a lidi křičeli PAMATUJ!, který v roce 1969 vydalo nakladatelství Práce.

Celkově 402 obětí

Pal! Pomníčky a pamětní desky si určitě zaslouží i další oběti sovětské okupace z let 1969 až 1991. Invazní armáda totiž Československo definitivně opustila až v červnu 1991. Historici spočítali, že počet obětí se v takovém případě navyšuje na hrozivé číslo 406.

Psal se druhý lednový den roku 1983. Františku Tomanovi z Klášterce nad Orlicí bylo jedenapadesát let, jeho žena Anna byla o rok mladší, více let už jim ale osud nepřidal. Na samotě nad městem, kde žili, je totiž v onen den překvapil sovětský voják. A oba zastřelil dávkou ze samopalu. Voják byl na útěku z kasáren v Rokytnici nad Orlicí, údajně se pomátl z tvrdých podmínek ve službě. Zavražděný pár je pohřben na hřbitově v Klášterci hned u kostela, kdo za jejich smrt může, se ale ze žulové desky nelze dozvědět. Zřejmě poslední sovětskou obětí byl 16. listopadu 1990 Josef Vajdák, kterého srazil nákladní automobil sovětské armády a smrtelně ho zranil.

Nezapomínejme!