6. až 10. říjen 1914: Na sedm dnů do kriminálu putoval pekař z pražských Holešovic. Šidil totiž na váze a prodával příliš malé housky, což byl za války dosti velký prohřešek.
Vojáci na bojištích první světové války už na počátku října 1914 pochopili, že tahle válka asi do zimy neskončí. Žádná válečná strana totiž dosud nezískala výraznou převahu. Rakousko-uherští vojáci se sice po strašlivém výprasku od Rusů na Haliči znovu zformovali k ofenzivě, jenže postup na východ byl nepatrný. Stejně tak se ve válku poziční měnily i boje Němců s Rusy. Na západní frontě Němci dobyli belgické Antverpy, ovšem sen o Paříži, kterou chtěli získat během pár měsíců, se začal zdát nedostupný.
6. říjen 1914: Jak kozáci dobývali Uhry
Na začátku první světové války se ještě ctila "slova důstojníků". Zajímavé líčení, jak Rusové dobyli městečko Sighetu Marmației (Marmarošská Sihoť) na dnešních hranicích Ukrajiny a Rumunska, přinesla Národní politika.
"Marmarošská Sihoť byla vyklizena, ale část obyvatelstva čekala klidně nepřítele. Starosta prohlásil, že město neopustí a bude vyjednávat s nepřítelem. V pátek bylo slyšet po celé odpoledne střelbu děl z nedalekého Nagy Bocsko. Prvé ruské voje objevily se v pátek večer o 7. hod. v městě. Byla to setnina kozáků. Starosta provázen rabínem a 40 občany vyšel jim vstříc. Nesl městský prapor, rabín thoru. Prosili velitele ruského, by město a měšťanstvo ušetřil, protože všichni smýšlejí mírumilovně. Kozáci projeli potom městem a vystřelili jen několikrát do vzduchu."
Městečko Sighetu Marmației (česky Marmarošská Sihoť, ukrajinsky Сигіт-Мармароський, maďarsky Máramarossziget) dnes leží přímo na hranicích s Ukrajinou, za Rakouska-Uherska to ale bylo středisko Marmarošské župy a později v období první republiky ležela Sihoť v Rumunsku, nicméně na hranici s Československou Podkarpatskou Rusí. Městem tehdy dokonce projížděly peážní vlaky spojující okolí Rachova se zbytkem Československé republiky. A mimochodem, v Sighetu se narodil slavný židovský spisovatel Elie Wiesel.
7. říjen 1914: Veřejnost je zklamaná pomalým postupem
Rakouská i německá veřejnost se začínala nahlas ptát, proč spojenci tak pomalu postupují. Národní politika ze 7. října obrátila pozornost především k německému lidu. "Německá veřejnost je nedočkavá a s úžasem se táže, proč tak dlouho již trvají boje na západě. Německá veřejnost se diví, že Francouzi najednou kladou Němcům tak houževnatý a tvrdošíjný odpor, jaký se v Německu neočekával. A v Německu se začínají projevovati i malé pochybnosti, zda německá armáda dobude ve Francii rozhodného vítězství a neskončí-li nynější zápasy takovou únavou obojích vojsk, že žádná ze stran nezíská rozhodného úspěchu," přemítal německý tisk a dlužno dodat, že to bylo přemítání až prorocké. Rozhodný územní zisk skutečně po čtyřech letech válčení nezískalo Německo ani Francie.
Válka paradoxně přinášela úlevu českým Vídeňákům, neboť oficiální vládní kurz nyní nařizoval: "Netrpěti projevů proti kterékoli národnosti!" V zákopech bojovali vojáci všech národností Rakouska-Uherska, což se v zázemí projevovalo snaživým zájmem úřadů o národnostní požadavky. Ve Vídni, kde žilo až tři sta tisíc Čechů a Moravanů, již před válkou vycházely dva české deníky, nyní se ale uvažovalo o třetím. Poláci ve Vídni už dokonce s vydáním nového periodika s názvem Gazeta Polska začali. Celkově pak ve Vídni vycházelo sedmnáct novin ve slovanských řečech.
8. říjen 1914: Pátrání po nezvěstných
Příbuzným po stovkách obětí, které už si válka vyžádala mezi vojáky české národnosti, ale nestačila jen oficiální armádní zpráva, že jejich blízký padl nebo zůstal nezvěstný. Chtěli o okolnostech smrti vědět více, chtěli slyšet nějaké svědectví. Proto Národní politika zavedla rubriku, která zveřejňovala výzvy pozůstalých. "Stále množí se případy, v nichž příbuzní pátrají po vojínech, od nichž nemají zpráv a nenacházejí jich v seznamech raněných a mrtvých, které často pro nutnou přesnost se opožďují," zdůvodnily noviny
Například Pražan Josef Malina padl v rámci bojů 36. pěšího pluku, 10. setniny. A rodina vydala tuto výzvu: "Prosím pp. důstojníky a vojíny za sdělení bližších zpráv o skonu a pohřbení dra. Jos. Maliny, c. k. poručíka téhož pluku a setniny, který padl u Černovců v Bukovině 23. srpna 1914. Výlohy s díky hradím."
A kde skončil Josef Dufek? "Josef Dufek, záložník ppl. 74, 1. setnina, jest od 8. září nezvěstný, posledně byl v Klenku na srbských hranicích. Kdo by něco věděl, prosí se, aby rychle oznámil to rodičům. Jan Dufek, rolník v Podulši, pp. Železnice u Jičína."
A co Stanislav Albrecht? "Jednoroční dobrovolník 55. pěš. pluku. 5. setniny se pohřešuje. Zmíněný poslal poslední zprávu dne 12. srpna z Tarnopolu a měl se zúčastniti bojů u Zloczóva a Tarnopolu. Žádám snažně vojáky v léčení v nemocnicích se nalézající, aby se pozeptali u vojínů 55. pěš. pluku na nezvěstného."
9. října 1914: Za housky do basy
Jídla v zázemí ubývalo a ceny základních potravin i jejich váhu se stát snažil regulovat a přísně kontrolovat. Kdo však stanovené normy nedodržoval, mohl skončit u soudu, alespoň podle zprávy z 9. října tak dopadl jistý pekař z pražských Holešovic: "Malé housky. Před okresním soudem pro přestupky v Praze konalo se včera líčení proti holešovickému pekaři Filipu Bolehovskému, obžalovanému pro výrobu malých housek. Okresní soudce p. Krouský uznal pekaře vinným a odsoudil ho do vězení na 7 dnů."
10. října 1914: Antverpy dobyty
Němci po značném úsilí dobyli belgické Antverpy. "Antverpy Němci dobyty! Z Berlína, 9. října. (K. k.) Wolffova kancelář. 1 hod. 50 min. v noci. Velký hlavní stan, 9. října večer. Dnes dopoledne padlo několik tvrzí vnitřního opevňovacího pásma antverpského. Město je od dnešního odpoledne v německých rukou."
