Před deseti lety vznikl první Klokánek - azylové zařízení pro zanedbané, týrané či jinak strádající děti. Dnes jich je v Česku 28 a za dobu své existence v nich našly azyl téměř tři tisíce dětí.
Kromě týraných chlapců z Kouřimi i například dvanáctiletá dívka, říkejme ji třeba Hanka. Své nejlepší kamarádce se ve škole svěřila, že ji doma týrají a že uvažuje o sebevraždě. Spolužačka to řekla své matce, která zavolala do Klokánku o radu. Hanka se však ten večer už domů nevrátila. Kamarádka a její rodiče se vydali Hanku hledat. Našli ji se potulovat u rybníka a odvedli do Klokánku.
„Dívka na sobě měla spoustu modřin a na kolenou výrůstky z dlouhého klečení," vzpomíná Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, který Klokánky provozuje. Hance zemřela maminka a otcova nová družka jí nemohla přijít na jméno. Dvanáctiletou Hanku doma nutila dělat veškeré práce, navíc ji oba rodiče surově bili a kopali.
Po zásahu Klokánku se však věci obrátily dobrým směrem. Soud do 24 hodin rozhodl o svěření dívky do péče babičky z matčiny strany. „Obě byly moc šťastné, protože si chyběly. Hančin otec jim totiž zakazoval kontakt," popisuje rodinnou situaci ředitelka nadace.
„Klokaní" byt
Klokánek představuje byt, ve kterém žijí tři až čtyři děti. Čtyřiadvacet hodin denně se o ně starají dvě „tety", které se v péči střídají po týdnu.V současné době žije v „klokaních" bytech 451 dětí. Z kapacitních důvodů však Klokánky musejí některé děti odmítat. Loni jich bylo 739.
„Forma péče v Klokáncích je unikátní, nemá obdobu ani u nás, ani ve světě," upozorňuje na přednosti ředitelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková. „Na rozdíl od ústavní péče mohou děti v 'klokaních bytech' žít jako v běžném domácím rodinném prostředí, kde sourozenci zůstávají pospolu a nejsou od sebe oddělování podle věku jako při umístění do ústavů."
Dvanáct dětí ročně k vám přijde samo, tedy ne z rozhodnutí soudu nebo „sociálky". V tom případě je někdo přivede nebo přijdou z vlastní iniciativy?
Ty starší chodí samy, mladší většinou někdo přivede. Třeba starší sestra, jako v případě jedné třináctileté dívky, kterou doma zneužíval otec. Obvykle těm dětem musí někdo pomoci, musí jim o nás říct.
Obracejí se na vás i sami rodiče, kteří chtějí, abyste se o jejich děti postarali. V jakých případech?
Ano, to je velmi časté, asi v polovině případů se na nás obracejí sami rodiče. Nejčastěji, když se ocitnou v nouzi - nemají dát dětem co jíst nebo jsou vystěhovaní na ulici a nemají kam jít. Nebo když otec rodinu bije, přivede nám matka dítě. Také se na nás obrací v případech, kdy mají nebo čekají dítě, které nechtějí, ale zároveň ho nechtějí odložit do kojeňáku. Také rodiče ve výkonu trestu nebo hospitalizovaní rodiče.
Tyto děti se tedy vrací po čase zpět do svých rodin?
Ano, pokud tam nebyly týrané nebo zneužívané. Poté co se problémy vyřeší, se děti vracejí ke svým rodičům. To je asi 60 procent případů.
Jak sháníte „tety" a rodiče, kteří se o děti v Klokáncích starají?
Většinou to jsou už zkušení pěstouni. Tety sháníme normálně přes konkurz. Někdy přijde i 150 lidí, takže zájem je, ale vybrat pět tet je většinou skutečně problém. A i tak někdy na konci roku třeba zjistíme, že to ta teta nezvládá, takže jí neprodloužíme smlouvu.
Jaký typ žen se o toto povolání uchází?
Většinou to jsou starší paní, které už vychovaly vlastní děti. Ty jsou pro nás nejvhodnější, protože mají zkušenosti. Ale jsou to i mladší ženy, které děti ještě nemají, ale v okamžiku, kdy by měly, musejí s tím přestat, protože to se nedá zvládnout dohromady.
