Invaze do Československa
"V roce 1968 jsme zkrátka měli smůlu"

Nebýt invaze vojsk Varšavské smlouvy, změna srovnatelná s listopadem 1989 by přišla mnohem dříve, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN Oldřich Tůma, historik a expert na moderní české dějiny. Intervenci se však nedalo zabránit, Moskva odmítala připustit změnu režimu a Československu by býval nikdo nepomohl.

Předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil, že za invazi do Československa mohou i Ukrajinci, protože Brežněv byl ukrajinské národnosti. Co na takový výklad dějin říkáte?

Je naprostý nesmysl zpětně posuzovat kroky tehdejších sovětských vůdců podle jejich národnosti, to nehrálo vůbec žádnou roli. To, co tvrdí pan Filip, je nesmysl, anachronismus a naprostý ahistorismus. Je otázka, jak to cítil sám Leonid Brežněv, který se sice narodil na Ukrajině, ale v její východní ruskojazyčné části. Komunističtí funkcionáři měli tehdy především sovětskou identitu, i když ruský jazyk a kultura fungovaly jako jistá páteř.

Lze tedy Rusko považovat za nástupce Sovětského svazu?

Bolševický režim po roce 1917 byl až do třicátých let velmi protiruský, protiimperialistický a protinárodní. Měl snahu distancovat se od carského režimu a nejvíce obětí bylo Rusů. Změnilo se to za války, Stalin věděl, že lidé nepůjdou bojovat za komunisty, ale za matičku Rus. Proto se válce říkalo vlastenecká, proto za války komunisté rehabilitovali pravoslaví, a až od té doby lze vysledovat, že sovětská politika někdy využívá nebo navazuje na ruský nacionalismus. Neplatí to ovšem pro invazi do Československa.

Reformní procesy pražského jara se popisují přívlastky "odvážný" nebo "svobodný", ale jaký měly reálný význam? Změnilo by se vůbec něco, kdyby "spřátelená" vojska nepřišla?

Pražské jaro nebyly jen komunistické reformy, byť na tehdejší dobu velmi promyšlené, i když dnes se mohou zdát málo radikální. Například věda nebo kultura měly být mimo stranickou kontrolu, to by byla velká věc. Pracovala na tom řada vědeckých týmů, snažili se vrátit Československo tam, kam patřilo do roku 1948, znovu ho přiblížit západní Evropě. Ale vedle reforem se nekontrolovaně odehrávala řada dalších příběhů, emancipace společenských organizací, obnovovala se sociální demokracie, osamostatnily se odbory, jako fenomén se objevilo veřejné mínění a nezávislá média nahrazovala neexistující politickou opozici. Podle ústavy a zákonů se samozřejmě nic nezměnilo, dál platila vedoucí úloha strany, ale jaro a léto 1968 znamenaly obrovskou naději, že změna bude pokračovat dál.

Kde by to skončilo, když si odmyslíme invazi?

Nejen invazi, na předáky KSČ byl obrovský tlak, museli jezdit do Moskvy, kde se zpovídali, ostatní socialistické země vývoj v Československu sledovaly s obavami. Z komunistů by se buď stala strana sociálnědemokratického typu třeba jako v Maďarsku v roce 1989, nebo by to skončilo konfliktem s komunistickou stranou.

Takže listopad 1989 mohl přijít o dvě dekády dříve?

Když odhlédneme od vnějšího prostředí a zaspekulujeme si, tak ano. Nebyly by to tak radikální a rychlé reformy jako v roce 1989, nicméně směr by byl podobný. Bylo by to myšlenkově i personálně jednodušší, snadněji by se navazovalo na tradice zpřetrhané rokem 1948. Šlo by lépe soudit komunistické zločiny, politickým vězňům by bylo padesát, ne sedmdesát, měli by ještě energii a mohli využít svůj kredit. První republika jako zlatý věk byla mnohem blíže než v listopadu 1989. A byli jsme tehdy pořád blízko Západu, tamní média vnímala Československo jako součást svého světa. Na rozdíl od roku 1989, kdy se západní novináři o dění u nás sice zajímali také, ale více jako o události v nějaké vzdálené exotické zemi. Návrat do Evropy by tehdy byl mnohem snazší.

Komunisté společnost tehdy podcenili, že?

To jistě. Zapomíná se na to, že většina vedoucích funkcionářů byla přes reformní úsilí pořád upřímnými komunisty a členy KSČ. Jejich život se od útlého věku odehrával uvnitř aparátu KSČ, procházeli školením, studovali v Sovětském svazu, mluvili svým jazykem, viděli svět prizmatem komunistické ideologie nebo spíš marx-leninských brožurek, které ji vykládají. Oni nechtěli demontovat režim!

Tak proč tu demontáž vlastně zahájili?

Vycházeli z Marxe. Podle něho mělo období diktatury proletariátu trvat jen omezenou dobu, a Československo se už v šedesátých letech prohlásilo za socialistickou zemi, kde nejsou žádné antagonistické třídy. Podle nich tedy nastal čas na přechod k všelidovému státu, kde už není třeba třídní boj, a v tomto duchu se pokoušeli společnost reformovat. Jenže se jim to vymklo z rukou.

Na druhou stranu, jaká byla ve skutečnosti podpora společnosti pro změnu? Když se Jan Palach a Jan Zajíc upálili, chtěli tím vyburcovat veřejnost, která se podle nich jen pár měsíců po intervenci stala apatickou.

To už byla jiná historická situace, odpor po srpnové invazi bych vůbec nepodceňoval. Byl nenásilný, ale vynalézavý. V lednu 1969 společnost ještě apatická nebyla, velmi aktivní byly odbory či studenti. Dělnické výbory na obranu tisku chystaly stávku na podporu Josefa Smrkovského, když měl přijít o funkci předsedy Federálního shromáždění. Politická situace ještě nebyla beznadějná, ale samozřejmě to bylo o "level" slabší než v srpnu. Palach čekal, že jeho čin společnost znovu nabudí, ale to se podařilo jen na krátký čas. Zajíc už zdaleka takový zásah neměl.

Nechci snižovat nadšení a nasazení aktérů v "osmašedesátém", ale nebyla to pro režim jen epizoda, kdy malinko vykolejil, ale celkem rychle se vrátil zpět a jel dál?

Z jistého pohledu ano, ale jak říkal Jiří Pelikán: Můžeme být pyšní, že se neobešli bez tanků a museli poslat půl milionu vojáků, aby to zastavili.

Lze srovnat protektorát se sovětskou okupací?

To napadne leckoho, už německý časopis Spiegel na podzim 1968 toto srovnával, ale šlo o něco jiného v cílech i metodách. Nacistické Německo chtělo české území germanizovat a vyhladit nevyhovující obyvatelstvo, sovětská intervence jen zachovat stávající režim. Nesrovnatelný je počet obětí i strach, za protektorátu nikdo neměl jistotu, že se večer vrátí domů, za normalizace se o život už nikdo nebál. Být zavřený na tři roky není nic příjemného, ale není to poprava. Režim vyjednával se Západem, už si s obyvatelstvem nemohl dělat cokoli.

Rok 1968 si dnes z vlastních zkušeností mohou dobře pamatovat vlastně už jen lidé nad šedesát let. Jste pamětník, a navíc historik, nerozčiluje vás, že si mladá generace nevybaví, co se tenkrát dělo?

Jako historika by mě to vlastně mělo rozčilovat, ale myslím, že je to normální. Padesát let je strašně dlouhá doba. Mladí lidé se narodili do úplně jiné doby a mají jiné problémy. Je to tak daleko, jako byla pro lidi z osmašedesátého první světová válka, také ji už neprožívali dramaticky. Je to historie.

Většinou se popisují hlavně události z Prahy, ale jak to probíhalo v ostatních městech - Brně, Plzni nebo Ostravě? Postavila se tam okupantům policie nebo armáda?

Nedostali rozkaz, naopak museli zůstat v kasárnách. Stejně by už bylo pozdě. V některých případech se intervenční síly pokoušely odzbrojit československé vojáky, ti se zabarikádovali v kasárnách a někde to mohlo připomínat náznak odporu. Spíše to vypadalo jako na slovensko-maďarském pomezí možná u Štúrova, kde místní policejní velitel nasedl na motorku a mával na maďarskou kolonu, aby jela za ním, že ji dovede zpět přes hranice, protože myslel, že zabloudila na manévrech. Nenapadlo ho, že jde o invazi. Po celé republice byly reakce lidí velmi podobné, dobové fotografie jsou zaměnitelné s Prahou, rozhořčení lidé s vlajkami proti interventům. Někde byly oběti, jinde naštěstí ne.

Je možné srovnat intervenci Varšavské smlouvy do Československa s nějakou jinou operací? Například s vpádem Ruska do Gruzie či na Ukrajinu?

To je něco jiného, nešlo primárně o agresi kvůli území nebo národnostním důvodům, ale o záchranu komunistického režimu v Československu a sekundárně zajištění západní hranice sovětského bloku. Chtěli to východní Němci nebo Poláci, protože se báli, že nákaza přeskočí i k nim, chtěli to českoslovenští komunisté typu Vasila Biľaka nebo Aloise Indry. Ona to skutečně byla bratrská pomoc, invaze pomohla těm, kteří se navzájem považovali za soudruhy. A je důležité nezapomínat, že ani reformní komunisté nechtěli odejít z komunistického tábora.

Proč tedy Brežněv reagoval tak tvrdě?

Byla tam spousta faktorů. Tlak satelitních režimů, Władysław Gomulka pořád opakoval, že Československo ovládnou západní revanšisté a ohrozí Polsko z jihu. Naprostý nesmysl a fantasmagorie, nikdo na Západě nepomýšlel na intervenci do Československa. Bylo však nutné udržet režim, který považovali za správný a jediný možný - nevěřili Dubčekovu vedení, že to zvládne. KSČ skutečně zažila svou hvězdnou hodinu, kdy se na vysočanském sjezdu postavila proti Moskvě a chtěla hájit především zájmy svého národa. To bylo třeba potlačit a zadusit, vzpomeňte si na Poučení z krizového vývoje, to byl závazný výklad tehdejších událostí a manuál, jak se chovat a nikdy nepřipustit žádné nezávislé aktivity v kultuře, vzdělání nebo vnitrostranickou diskusi. Poučení s malým "p" vlastně bylo: nic neměnit a nedovolit žádnou samostatnou aktivitu. Režim se neměnil ani personálně, dvacet let vládli titíž lidé, kteří se dostali k moci v letech 1969 až 1970.

Mohlo se Československo tehdy bránit?

Nebyl, kdo by vydal rozkaz. Československá armáda nebyla určena k obraně země, ale byla součástí ofenzivních sil Sovětského svazu. Navíc na Západě nikdo neuvažoval o tom, že by Československu pomohli. Našel jsem v amerických archivech pouze zmínku, že pokud by československé jednotky ustoupily do Německa, neodzbrojoval by je bundeswehr, ale kanadské jednotky.

Nikdo by Československu býval nepomohl?

Ne. V padesátých letech měli Američané plno řečí o zatlačování komunismu a osvobození porobených národů a Maďaři se samopaly na ulicích tomu uvěřili a spoléhali se, že když se postaví na odpor, Západ jim pomůže. Marně. V šedesátých letech proto byla rétorika mnohem opatrnější a v případě odporu se ani nikdo nesnažil živit naděje. Amerika byla vyčerpaná válkou ve Vietnamu, a když se někdo zmínil o invazi do Československa, následovala připomínka, že jde o třetího největšího dodavatele zbraní do severního Vietnamu.

Češi si rok 1968 spojují především se srpnovou invazí, významný milník to ale byl i pro západní společnost. Například v Paříži studenti protestovali proti establishmentu, v Americe vrcholilo hnutí hippies a protesty proti válce ve Vietnamu. Nebylo těmto událostem pražské jaro vlastně hodně podobné?

Mladí lidé u nás i na Západě měli podobné životní pocity, poslouchali stejnou hudbu, nosili dlouhé vlasy, nesnášeli policajty a bouřili se proti autoritám. Jenže ty autority byly naprosto různé. Osmašedesátý na Západě měl své důsledky v politice, i když s jistým zpožděním. Ačkoli nejprve ve Francii i v Americe vyhráli konzervativci jako gaullisté nebo Richard Nixon, ideje roku 1968 postupně pronikaly do politiky, na univerzity i do médií. U nás to byla porážka se vším všudy.

Sovětský svaz v roce 1956 krvavě potlačil maďarské povstání. Nakonec byl ale Kádárův režim mírnější než Husákův normalizační v Československu. Proč?

V Maďarsku bylo potlačení revoluce sice tvrdé, ale trvalo krátce, zemi se podařilo stabilizovat rychle a hlavně - komunistická strana nebyla reformami nakažena tak jako v Československu.

A co Polsko? Byli Poláci odvážnější než my?

Polsko je jiné, nikdy v něm nedošlo k velké intervenci, i když i tam se protesty potlačovaly násilím. Přece jen je jiné, když máte proti sobě Wojciecha Jaruzelského a polské tanky, než když jste sám proti invazním silám států Varšavské smlouvy s vědomím, že vám nikdo na světě nepomůže. To bylo psychologicky velmi důležité.

Proč to Polákům na začátku osmdesátých let prošlo, a nám o desetiletí dříve ne?

V roce 1980 se samozřejmě uvažovalo i o invazi. Jenže Polsko je větší, hrozilo, že by se mohlo bránit, Sovětský svaz oslabovalo tažení v Afghánistánu a Západ se na rozdíl od šedesátých let netvářil, že ho to nezajímá. Jimmy Carter i Ronald Reagan neustále posílali varování, aby Sověti nereagovali, jinak zničí všechny dosažené dohody. My jsme v roce 1968 měli zkrátka smůlu.

Oldřich Tůma (67) Vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě UK. Působil jako vedoucí byzantologického oddělení v Ústavu pro klasická studia ČSAV. Od roku 1992 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny, v letech 1998 až 2017 byl jeho ředitelem. Od devadesátých let se zabývá moderními českými a československými dějinami, zvláště lety 1968 až 1989. Je autorem mnoha studií a editorem řady dokumentárních sborníků.

MNOHEM VÍC SI O TÉMATU PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.