Po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ většina obyvatel Československa rezignovala a myšlenky Pražské jara z roku 1968 se postupně ztrácely pod nastupující normalizací. První výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy však bylo veřejností vnímáno jako jedna z posledních příležitostí vyjádřit svůj nesouhlas a ve dnech kolem 19.- 21. srpna 1969 se Československem přelila vlna protestních demonstrací.
Reakce vládnoucího režimu byla brutální - během pouličních bojů zahynulo celkem pět osob (tři v Praze a dva v Brně) a mnoho desítek bylo zraněno. Podle nejnovějších poznatků historiků během protestů zahynulo celkem sedm lidí - kromě pěti zastřelených ještě žena na skútru při srážce s obrněným transportérem u Prahy a neznámý voják.
Jednalo se o poslední velkou vlnu demonstrací proti nastolenému režimu v Československu na dalších téměř 20 let - tzv. Palachův týden se konal od 15. ledna 1989.
Již na jaře 1969 se začaly objevovat letáky, které vyzývaly občany ke stávkám a demonstracím. Na srpen se ale připravoval i vládnoucí režim. Byly vyčleněny speciální jednotky armády a Lidových milicí, které dostaly náležitou výzbroj - obušky, štíty, vrhače slzných granátů. "Při četbě dokumentů vzniká dojem, že se režim připravoval téměř na občanskou válku," řekl před časem historik Oldřich Tůma.
Sám Husák na poradě hlavního štábu Lidových milicí, které byly v podstatě nezákonnou ozbrojenou složkou podléhající přímo vedení KSČ, v červenci avizoval, že komunisté jsou připraveni k tvrdému zákroku: "Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo."
Protesty k výročí okupace začaly již s předstihem. Na pražské Václavské náměstí se lidé začali scházet každý podvečer od 16. srpna a každý den jich přibývalo.
A 20. srpna přišlo tolik lidí, že srážky v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly až téměř do půlnoci. Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část demonstrantů bránila házením kamenů a vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala až armáda. Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři střílet z nákladního automobilu do davu a v něm zahynuly dva mladí lidé - osmnáctiletý František Kohout (průstřel hlavy) a o rok starší Vladimír Kruba (průstřel krajiny srdeční).
V den výročí okupace pak protesty kulminovaly. V desítkách závodů se konaly manifestační stávky, několik podniků přerušilo práci úplně a Václavské náměstí bylo již v poledne takřka plné. Poté, co pořádkové síly náměstí vyklidily a uzavřely, se střety přenesly opět do okolních ulic a odpoledne se rozšířily do Vysočan, Karlína a na Vinohrady.
Demonstranty rozehnala až v pozdních večerních hodinách opět armáda za pomocí tanků. Opět se to neobešlo bez střelby a krveprolití - výsledkem bylo 15 postřelených a na Tylově náměstí byl zraněn i čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici svým zraněním (průstřel břicha) podlehl. V Praze bylo celkově zraněno 21 osob.
Protesty se ale neomezily jen na Prahu, demonstrovalo se i v Mladé Boleslavi, Liberci, Ústí nad Labem, Bratislavě a dalších městech. Tragický průběh měly především protesty v Brně. Již od rána se ve středu města shromaždovali lidé, odpoledne byla dokonce povolána armáda a také zde vyrostly barikády. Bylo osm postřelených a dva mrtví - osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Oba střelili zezadu patrně milicionáři. V Brně bylo celkově zraněno 29 osob.
V knize kolektivu historiků Den hanby 1969 (vyšla v roce 2019) se uvádí další dvě oběti spojené s událostmi srpna 1969. Jednalo se o Bohuslavu Maznou (27), která zemřela 24. srpna 1969 po srážce s neosvětleným obrněným transportérem u vysílače Cukrák, a neznámého vojína, který zemřel při seřazování tanků před výjezdem k potlačení protestů z kasáren ve Strašicích na Rokycansku.
Neklidná atmosféra trvala na území celé republiky ještě další dny, v Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Proti demonstrantům bylo celkem nasazeno kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra i na 20.000 vojáků a 27.000 příslušníků milicí. Celkově bylo zadrženo asi 2400 lidí.
Krvavé zásahy legalizovalo Federální shromáždění již 22. srpna tzv. pendrekovým zákonem, který platil do 31. prosince 1969 a umožnil zadržet zatčené až 21 dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Represivní opatření podepsali všichni nejvyšší činitelé, i tehdejší předseda parlamentu Alexander Dubček, jehož jméno demonstrující v srpnu paradoxně nejčastěji skandovali.
