Rozhovor TÝDNE
Vězeň z uranových dolů: Měl jsem štěstí na lidi, jinak bych lágry nepřežil

Připravoval se na boj proti komunistům, nakonec dostal za velezradu deset let v uranových dolech. Do těchto míst se Zdeněk Mandrholec společně se zájemci o historii vrací už osmadvacet let. Před třemi roky tu byla otevřena naučná stezka Jáchymovské peklo. Zatímco bývalé lágry zarůstají trávou, vzpomínky někdejšího politického vězně jsou stále živé.

Mariánská, Nikolaj a Rovnost. Prošel jste třemi pracovními tábory vyhlášenými svou krutostí. Pomohlo vám, že jste býval skautem?

To ano, z oddílu jsem si odnesl heslo, kterým se řídím celý život: "Dobré očekávej, na zlé buď připraven." Taky jsme ve skautu měli bezvadného vedoucího, jmenoval se Jindra Navrátil a byl odkojen první světovou válkou, ve které bojoval. Byl mým vzorem.

Čím vám tak imponoval?

Během druhé světové války pomáhal partyzánům, nosil jim zbraně. Němci ho ale jednoho dne chytili a popravili. Rozhodli jsme se, že budeme v tom, co dělal, pokračovat, a tak jsme partyzány v okolí Přerova zásobovali dál.

Neměli jste strach, že vás taky chytí? Co jste jim nosili?

To jsme nevěděli. Nosívali jsme různé balíčky a ukrývali je na smluvených místech v lesích. To víte, že jsme měli strach, ale byli jsme mladí.

Jaké bylo vaše první setkání s komunistou?

To si pamatuju jako dneska. Jednou do našeho krásného bytu v Přerově, kde jsem bydlel s maminkou a sestrou, přišel pán, který se představil jako Suchánek a oznámil nám, že se musíme odstěhovat, protože je pro nás tak velký byt zbytečný. Přesunuli nás do domečku o jedné místnosti za hřbitovem. Později jsme zjistili, že ten byt chtěl pro sebe.

Také vás vyloučili z obchodní akademie, protože vaše místo potřebovali uvolnit pro syna ruského pohlavára. Musel jste jít na dvouletou obchodní školu. Čím jste se pak živil?

Nebyl čas nad tím dlouho přemýšlet, protože jsem musel živit maminku se sestrou, která tehdy ještě studovala. V sedmačtyřicátém roce jsem se dostal do česárny vlny v Nejdku. Ředitelem tam byl Němec, obchodník s bavlnou a dobrý člověk. Ještě před Únorem jsme se báli toho, co přijde. A zlé tušení měl i náš šéf. Jednoho dne řekl, že to v Čechách balí. Vezl jsem ho na nádraží, bylo to dojemné. Před odjezdem mě pohladil a řekl mi: "Neboj, ono to všechno nějak dopadne." Často jsem na jeho slova myslel.

A krátce nato přišel únor 1948. Co jste prožíval?

Pamatuju si, jak naše dvanáctičlenná parta seděla v práci. Zírali jsme na sebe a mlčeli. Byli jsme v šoku, kolik lidí se nechalo komunismem zblbnout.

Nepomýšlel jste na útěk ze země? Přece jen jste byl mladý.

S partou z česárny jsme se dozvěděli, že z Chebu do Aše jezdí takzvaný vlak svobody. U Hazlova, který byl kousek před Aší, strojvedoucí vždycky zpomalil, a tak se dalo pohodlně vyskočit. Pak už to bylo na hranice jen dvě stě metrů, ostnatý drát tam ještě nebyl.

Nastoupil jste do toho vlaku?

Ano, tu cestu jsme si chtěli před útěkem nejdřív projet. Potom jsme se dlouho radili a shodli se, že opravdu utečeme. Na poslední chvíli jsem se ale rozhodl, že nenastoupím.

Proč jste neodjel?

Maminka na tom tehdy nebyla finančně moc dobře. Stále se starala o sestru a já za ně cítil zodpovědnost. Navíc by kvůli mému útěku měly problémy. Později jsem zjistil, že všichni z té mé party, kteří vlakem svobody odjeli, žili krásný život v Kanadě, v Austrálii nebo třeba v Německu.

Litoval jste později, že jste zůstal?

Litovat, nelitovat - to je těžké. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale na druhou stranu jsem mohl mít čisté svědomí, že jsem v tom mámu nenechal.

Musel jste ale vědět, že vás tady čekají krušné časy. Komunisté byli u moci, navíc se blížila povinná vojenská služba.

To je pravda, nechtěl jsem narukovat. Že bych se učil bojovat za komunisty? Nikdy! Stěhoval jsem se proto z města do města, aby mě nevyhmátli. Chvíli jsem bydlel v Brně v Příční ulici. V jednom z domů byla vyšetřovna StB. Zvláštní bylo, že pod ní na ulici stály motorky, které byly často nastartované. Připadalo mi to divné. Až později jsem se dozvěděl, že to bylo proto, aby nebyl slyšet nářek mlácených lidí.

Jak to dopadlo s tou vojnou? Narukoval jste?

Když jsem se po čase vrátil domů k matce, našli si mě a do čtrnácti dnů jsem byl na vojně. Ale měl jsem štěstí. Mým velitelem byl Luboš Dvořák, rovný chlap, žádný komunista. Společně jsme snili o tom, že nás osvobodí Američani.

Zůstalo jen u snění, nebo jste i něco podnikali?

To víte, že nezůstalo. Luboš měl hodně kontaktů, včetně těch do zahraničí. Společně jsme zadokumentovali, kde ukrývají zbraně třeba Lidové milice, abychom do jejich skladů v momentě, kdy dojde k převratu, mohli nasměrovat Spojence. Kromě toho mi Luboš dával tajné dopisy, které jsem vozil do Českých Budějovic jedné profesorce.

Věděl jste, co v těch dopisech bylo?

Nevěděl, ale asi čtrnáct dní po návratu z vojny si pro mě domů přišli estébáci. Zařvali, ať dám ruce vzhůru, a odvedli mě.

Co bylo pak? Nastal notoricky známý scénář - výslechy, bití a psychický nátlak?

Zase jsem měl štěstí v neštěstí. Zavázali mi oči a nic mi neřekli. Bylo mi jasné, že jestli mě vezou do Jáchymova, tak se druhý den vzbudím s přelámanými kostmi a vymlácenými zuby. Tamní estébáci byli vyhlášeni svou krutostí. Když jsme po dlouhé cestě dorazili, zavřeli mě do kobky číslo 412. Neřekli mi nic, ani to, kde jsem.

Jak dlouho jste v ní byl?

To vím přesně, osm měsíců a jedenadvacet dnů. Byla to samotka s tureckým záchodem a kohoutkem se studenou vodou.

Mlátili vás během výslechů?

Když jsem tam byl já, začínali využívat různé formy psychického nátlaku, takže nás tolik nebili. Museli jsme v celách bez zastavení chodit, a to od šesti ráno do deseti do večera, denně jsem ušel tak dvacet kilometrů. Spát jsme mohli jen na zádech při rozsvíceném světle. Jakmile jsme usnuli, vytáhli nás na výslech. Mí věznitelé u toho popíjeli vodku a kladli mi otázku za otázkou.

Přiznal jste se?

Nepřiznal, ale oni mi nakonec dosvědčili, že jsem byl součástí protistátní skupiny. Třiadvacátého prosince proběhl soud a já se až tehdy dozvěděl, že jsem byl celou dobu na Ruzyni. Maminka to nevěděla. Úřady jí odmítaly říct, kde jsem.

Potom vás převezli do lágru Nikolaj, o kterém se říká, že byl na Jáchymovsku jedním z nejhorších...

Každý pracovní tábor byl většinou hned vedle šachty, jenže Nikolaj byl od ní vzdálený asi kilometr, což bylo pro vězně hodně.

V jakých podmínkách jste byl vězněn?

V otřesných, vyfasovali jsme jen jedno oblečení. Když jsme zmokli, měli jsme smůlu, muselo uschnout na nás. Na cimře nás bylo dvacet, dostávali jsme jeden kýbl uhlí na den. Když jsme šli na šichtu, museli jsme utvořit takzvaný ruský autobus. To znamená, že všech tři sta mužů bachaři obtočili ocelovým lanem. Pak jsme se vyrovnaným krokem vydali k šachtě Eduard.

Někteří sadističtí dozorci měli potěchu z toho, když se před hladovými mukly vylévalo jídlo do kanálů. Jak vzpomínáte na ústrky a hlad?

Na to radši nevzpomínám. Jídlo se v táborech nedalo jíst. Když jsme nesplnili kvótu, dostali jsme jen poloviční příděl. Po propuštění jsem vážil čtyřicet sedm kilo.

Pomyslel jste někdy na útěk?

Nepomyslel, třeba z Nikolaje nebylo možné utéct. Jeden vězeň si s komplici pod jedním z baráků vykopal tunel, dozorci je ale vyhmátli. On i jeho skupina dostali dvacet let navíc.

Zažil jste v lágru i nějaký záblesk radosti?

V Nikolaji jsme u sebe někteří nosili tužkou opsanou báseň Když od Rudyarda Kiplinga. Bachaři ji u jednoho z nás našli, supěli a chtěli vědět, kde ten Kipling je. Jeden z chlapů jim řekl, že je na šichtě. Když se vrátili chlapi z noční, celým táborem se rozléhalo hlášení, ať se Kipling dostaví k vedoucímu lágru. Mohli jsme se umlátit smíchy, na to nikdy nezapomenu.

Mohli vás navštěvovat příbuzní?

Za ta léta jsem měl jen dvě návštěvy. Já totiž nebyl moc vzorný vězeň. Všemu jsem se bránil, měl jsem víc průšvihů než ostatní.

Nebylo by bývalo lepší chovat se alespoň trochu vzorně a užívat si některých výhod?

Od komunistů jsem žádné výhody nechtěl!

A co vaše štěstí na lidi, měl jste ho i v lágru?

Měl, a hned několikrát. Na Rovnosti zaměstnávali i lidi zvenku, jednoho z nich mi přiřadili jako pomocníka, byl to Slovák. Nejdřív jsem si jím nebyl jistý, mohl to být estébák. Nakonec se ale ukázalo, že nebyl, protože nosil mé mamince vzkazy a ona mi přes něho zase posílala buchty nebo třeba skleničku sádla. Nasazoval kvůli mně krk. Po propuštění jsem se s ním setkal a moc jsem mu děkoval.

Na svobodu jste se dostal po šesti a půl letech roku 1960 díky amnestii prezidenta Antonína Novotného. Jak vzpomínáte na propuštění?

Lágr jsem opouštěl v polobotkách, košili a saku, které jsem tehdy odevzdal na Ruzyni. Hodinky, které jsem jim taky musel dát, mi nevrátili. Šel jsem pěšky do Ostrova, kde bydlela sestra. Jakmile mě uviděla ve dveřích, vtáhla mě zděšeně dovnitř a ptala se, jestli jsem utekl. Vysvětlil jsem jí, že mě propustili.

Určitě vám dala najíst. Jaké to bylo, sníst po takové době něco teplého?

Vůbec mi po propuštění nechutnalo. Zašel jsem proto k doktorovi, který mi poradil, ať jedu do Karlových Varů a napiju se ze všech pramenů. Tím, který mi nejvíc zachutná, jsem se měl každý den prolévat. Všechny jsem je poctivě obešel, nejvíc mi zachutnal pramen Svoboda. Chodil jsem ho upíjet tři neděle, ráno i večer, dokud mi nezačalo znovu chutnat.

Měl jste po návratu z pracovního tábora černé můry nebo deprese?

Neměl, na něco takového jsem neměl čas. Pracoval jsem a po revoluci jsem začal mít přednášky pro studenty, se kterými o totalitě mluvím dodnes.

Když přišla sametová revoluce, musel jste prožívat okamžiky štěstí.

To ano, vzpomněl jsem si na slova svého bývalého šéfa, obchodníka s bavlnou, o tom, že to nějak dopadne. A dopadlo to dobře.

Tři roky po revoluci jste přišli na to, kdo vás udal. Jak se vám to podařilo?

Zjistil to Luboš, ten můj velitel z vojny. Vypátral, že ten udavač bydlel v Písku. Na papír napsal velkými písmeny vzkaz: "Už víme, jak to bylo" - a strčil mu ho do schránky. Říkal, že se mu nechce mstít, ať si to vyřídí s vlastním svědomím.

Ani vy jste neměl chuť mu vynadat? Přemýšlel jste nad tím, co byste mu řekl?

Tím Lubošovým vzkazem to pro mě skončilo. Kdybych se s tím udavačem přece jen setkal, určitě bych ho nezmlátil, i když by si to zasloužil. Řekl bych mu, že je mi líto, že se něčeho takového dopustil a sloužil komunistům. Co jiného bych mu měl říct?

Zdeněk Mandrholec (88) Před únorem 1948 pracoval v česárně vlny, poté nastoupil na základní vojenskou službu, kde se s kamarády připravoval na boj proti komunistům. V roce 1953 jeho skupinu odhalili a zatkli, odsoudili ho k deseti letům za velezradu. Z uranových dolů se dostal po šesti a půl roce díky amnestii prezidenta Novotného. Až do důchodu manuálně pracoval. Do roku 2018 působil jako poradce pro bezbariérové stavby v Karlovarském kraji. Dodnes přednáší studentům.