1925: Čapek proti bezpáteřnosti a pečené děti v Rusku

Naše taktika: Slušné stranictví. Náš program: Nebát se a nekrást! Náš vzor: T. G. Masaryk. To byla tři hesla z volebních plakátů Národní strany práce, za kterou kandidoval i spisovatel Karel Čapek. Nový politický subjekt však voliče oslovil pouhých osm týdnů před volbami.

Smrt parlamentu

Společné volby do poslanecké sněmovny a senátu byly v roce 1925 vyhlášeny na neděli 15. listopadu. S právě končícím volebním obdobím se na poslední schůzi senátu rozloučil poslanec německé sociální demokracie Wilhelm Niessner: „Stojíme u lože nemocného, nikoli umírajícího parlamentu, který v několika hodinách dokoná. Nezbývá nic, než pronésti posmrtnou vzpomínku. Můžeme se při tom vysloviti velmi zkrátka. Parlament žil v hříších a v hříších zemřel."

ČTĚTE TAKÉ: 1971: Gottova agitace a návrat Gottwalda

Na Niessnera pak vtipně zareagoval československý socialista Václav Klofáč, který v poznámce využil jméno agrárnického senátora Josefa Smrtky. „Slavný senáte! Byly zde promluveny řeči zajímavé i méně zajímavé a je jistě mnoho podnětů, na které bych chtěl reagovati. Nevidím tu dnes jen tu milou sympatickou hlavu kolegy Smrtky, ale cítím tu také smrt," prohlásit Klofáč.

KSČ proti záhubě lidu

Parlament byl po smrti. Dojmy z jeho činnosti zůstaly rozpačité. Bude ale příští parlament lepší? Do voleb šla totiž  poprvé samostatně i Komunistická strana Československa a kandidát komunistů Edmund Burian před volbami jasně řekl, co strana zamýšlí: „Ve volbách rozvineme komunistický program a budeme hlásati svržení koaličního režimu, poněvadž nechceme důsledky toho, kam režim ten vede: Nechceme, aby Československo bylo vydáno ještě více na pospas kapitalistům, nechceme záhubu pracujícího lidu. Ve volebním boji vysoko vyzdvihneme úsilí o socialistickou vládu pracujícího lidu." 

Poučením pro dnešní dny nechť je skutečnost, že za nejvíce nepřátelskou stranu považovali komunisti sociální demokracii. Zatímco KSČ na svých předvolebních schůzích básnila o Sovětském Rusku jako o zemi zaslíbené, sociální demokraté upozorňovali na zločiny ruského bolševismu. „Ostří soc. demokratické volební agitace je namířeno hlavně proti komunistům. Na volebních schůzích vyprávějí bajky o pečených dětech v Rusku," reagoval komunistický Dělnický deník na schůze sociálních demokratů.    

Karel Čapek jde do boje

Politický extremismus komunistů, německých nacionalistů a hlavně protihradní politika národních demokratů vadila i majiteli Lidových novin Jaroslavu Stránskému. Ten proto pouhých osm týdnů před volbami uvádí do politiky Národní stranu práce. Nebyla to ovšem strana pro dělníky, jak by se mohlo jevit z názvu, nýbrž platforma pro „intelektuály práce", tedy pro učitele, zaměstnance ministerstev, samospráv, úředníky státní správy a případně i umělce, tedy údajně až pro jeden milion Čechoslováků.

Straně vzniklé s požehnáním prezidenta T. G. Masaryka předsedal Jaroslav Stránský a první stranické legitimace podepsali bří Čapkové, novinář Ferdinand Peroutka, básník Josef Svatopluk Machar či Masarykova milenka Oldra Sedlmayerová.  „V očích veřejnosti není již ctí býti poslancem," bylo řečeno v programovém prohlášení strany. Ta si přála vrátit politice společenskou prestiž a vyzvala k potírání korupce či ke zrušení druhé komory parlamentu - senátu, který byl jen „sacím papírem na osnovy, podávané z poslanecké sněmovny".

Uspěla by strana v roce 2010?

Byl to lákavý program, který by na voliče mohl zapůsobit i dnes. Učitelům Národní strana práce slibovala větší platy i vážnost, neboť kantoři nemají strádat v „hmotných požitcích". Korupce měla být vymýcena i z úřadů a strana slibovala „nezávislost úřadů před nátlakem politických stran, které touží po moci". Spisovatel Karel Čapek, který se postavil na poslední dvacáté místo kandidátky, o straně řekl, že je  zakládána „jako strana středu; jako strana lidí dosti vzdělaných", která rozhodně nebude dělat bezpáteřnou politiku, nýbrž bude podporovat to, „co je dobré a prospěšné, bez ohledu na partijní vinětu". 

Bří Čapkové však mezi přáteli nad svým vstupem do politiky i pochybovali. Ve vzpomínkách jejich sestry Heleny se objevila i tato zmínka: „Dali se dokonce, třeba neradi, uvrtat k tomu, že se jejich jména ocitla na kandidátce. Toť se ví, trvali na tom, že budou otištěna na tom posledním, totiž dvacátém místě. I pak z toho byli trochu rozpačití a nevrlí a vyprávěli, že jako nemohli dost dobře odmítnout ..."

V Táboře narváno

Stranickou tribunou se stal nový týdeník Národní práce a pochopitelně Lidové noviny, do nichž nyní nahlédneme. „Velký ohlas, který vzbudila politická akce Národní strany práce po celém Československu, je nadějný," začínal optimisticky úvodník ze 4. listopadu 1925, tedy jedenáct dnů před volbami.



Následovaly nadšené referáty z jednotlivých předvolebních mítinků. Toto je například zpráva z Tábora: „Veřejná schůze Národní strany práce, která se konala v Táboře, naplnila velký sál Střelnice do posledního místa. Schůzi, které se účastnilo asi 800 občanů všech vrstev, řídil továrník Ošťádal. Řeč obou referentů, tajemníka Grégra a Jaroslava Stránského byla ve svém průběhu i po skončení hlučně aklamována."

Proti koaliční „pětce"

V úvodníku Lidových novin z 5. listopadu už se hovořilo o jasném „vniknutí do parlamentu". Když 8. listopadu uspořádala strana dvě předvolební schůze v Praze, Lidové noviny opět hlásily úspěch. Den před volbami, v sobotu 14. listopadu, pak Lidové noviny analyzovaly šance strany v samotném nedělním volebním klání. Národní strana práce byla opět chvalořečena jako „živelní hnutí", které bude obrovským volebním překvapením.

„Voličstvo chce mít ve sněmovně nové nezávislé zástupce, skutečné poslance lidu, ne vykonavatele vůle výkonného výboru pěti stran," promluvily „Lidovky" za voliče. kteří prý už nechtěli snášet politiku pětičlenné vládní koalice ministerského předsedy Švehly. Tu tvořili sociální demokraté, českoslovenští socialisté, lidovci, agrárníci a národní demokraté (v opozici byli komunisté, luďáci, Němci a Maďaři).

Hořká prohra

V úterý 17. listopadu 1925 však musel právník a budoucí rektor Masarykovy univerzity Jaroslav Kallab přiznat v úvodníku Lidových novin, že nová strana ve volbách neuspěla: „První pokus Národní strany práci proniknouti do parlamentu se setkal s nezdarem. Bylo by dětinství zavírat oči před touto skutečností." 

Výkonný výbor strany ovšem trochu dětinsky prohlásil, že 100 tisíc získaných hlasů lze za „volební úspěch" směle označit.  Ačkoliv strana nezískala ani jediného poslance! Například v Praze nakonec Národní strana práce sebrala zavedeným stranám  jen 13.243 hlasů z 532 tisíc možných, přičemž KSČ volilo 76.502 lidí. Národní demokraté, z nichž se strana Jaroslava Stránského de facto zrodila (Stránský stranu zakládal), dostali v Praze 57.324 hlasů, skutečným pražským vítězem pak byli českoslovenští socialisté, kteří získali 87.195 hlasů a čtyři křesla v parlamentu, přičemž pražským lídrem kandidátky byl ministr zahraničí a budoucí prezident Edvard Beneš.

Celkové výsledky

Na celostátní úrovni zvítězili ve volbách v roce 1925 agrárníci čili Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (13,7 procenta), druhém místo patřilo KSČ (13,2), třetí lidové straně (9,7), čtvrté sociální demokracii, vítězi předchozích  voleb z roku 1920 (8,9) a páté Československá socialistické straně (8,6), přičemž šestá příčka patřila nejsilnější z německých stran - agrárníkům formovaných v Bund der Landwirte (8 procent).    

Foto: archiv autora