Metanol
"Všichni si zaslouží trest smrti!" Dlouhé účtování s lihovou mafií
02.09.2017 19:00 Reportáž
Manžela jí otrávila lihová mafie. "Chlapa mi nikdo nevrátí, všichni si zaslouží trest smrti," vzkazuje vdova Jaroslava Vorlíčková viníkům metanolové aféry. Kauza vypukla 6. září 2012, soudní líčení však zdaleka neskončila. Metanol zabil 47 lidí.
Zbyněk Vorlíček byl havíř v předčasné penzi. "A velký dobrák, kuřeti by neublížil. Strašně moc mi chybí," vzpomíná pětapadesátiletá vdova Jaroslava. Její muž patřil mezi první tři oběti lihové mafie, která na počátku září 2012 vrhla na trh kořalky se smrtícím metanolem. "Podle mě o tom věděli všichni. Ti, co ty jedy míchali, i ti prodavači na stáncích. Zabíjeli, tak bych je taky zabila," rozčiluje se žena. Jenže v několika dalších vteřinách se její vzdor mění v bezmoc. A v pláč. "Připravili mě o Zbyňka, tak dobrého chlapa," lká a utírá si rukávem slzy.
Jaroslavu Vorlíčkovou jsme zastihli v pauze během směny na centrálním ostravském hřbitově. Práci zahradnice si tu našla až po manželově smrti a blízkost tolika dalších nebožtíků ji prý smiřuje i s vlastním neštěstím.
Na sociálním dně
"Mám tu práci ráda, jen kdyby tu byly vyšší platy," posteskne si. Lihová mafie jí totiž nejen vzala muže, ale také ji srazila ze střední třídy na sociální dno. "Zbyněk býval havířem a k předčasnému důchodu bral ze šachty ještě rentu, dohromady pětadvacet tisíc každý měsíc. Teď je ze mě sociální případ, vydělám si tu devět tisíc čistého, jenže za byt platím šest tisíc," svěřuje se. Vdovský důchod dostala na pouhý rok. "Když mi ho vzali, úřednice mi řekla: To víte, jste ještě mladá. Ale copak můžu za to, že mi ho otrávili?"
Paní Jaroslavě se životní standard proměnil v nekonečnou pouť po supermarketových slevách. Spočítala si, že kdyby manžel žil ještě dvacet let, přinesl by do rodiny šest milionů korun. "Kdo mi je dá? Advokátka mi hned řekla, že nemám šanci vysoudit ani korunu." Teoreticky by sice mohla náhradu vymáhat po vinících, jenže se nikdy nevypátralo, kde její manžel k lahvi s obsahem metanolu vlastně přišel.
Selhání záchranky?
První víkend v září roku 2012 vyrazil Zbyněk Vorlíček z Ostravy do Plzně na oslavu narozenin. Za kamarádem, kterého znal z vody a párkrát spolu sjeli Berounku i další řeky. Jenže právě o víkendu 2. a 3. září se dostaly na trh první lahve nebezpečného alkoholu - především na Karvinsku a Ostravsku. "Nechápu, jak se k té flašce dostal, už mi nic nestačil říct. Chudák," líčí případ vdova. Když se manžel v neděli 3. září vrátil z Plzně, špatně dýchal. "A celý se třepal, to jsem s ním nikdy nezažila. Myslela jsem, že na něho jde infarkt, a volala rychlou." Lékař pacienta prohlédl, změřil mu tlak a prohlásil, že to nic vážného nebude, ať ale druhý den zajde k obvodnímu lékaři.
"Čtvrt hodiny poté se manželovi přitížilo. Hrozně se potil a nemohl popadnout dech. Volala jsem znova záchranku, ale měli pocit, že je zbytečně otravuji. Dojeli až po pětačtyřiceti minutách a bez doktora, jen dva lapiduchové," vypráví paní Vorlíčková. To už se její manžel dožadoval, ať v místnosti rozsvítí, i když bylo světlo. "Asi oslepl, ti zdravotníci ho ještě přesvědčovali, aby schody v paneláku sešel sám, v ten moment ale manžel upadl do bezvědomí."
V nemocnici už se Zbyněk Vorlíček neprobral. "Pořád jsem měla naději, ve středu 6. září mi ale ve špitále oznámili, že manželovi nefunguje mozek a že si berou jeho orgány. Když jsem se ptala, jaké orgány, doslova mi řekli: ‚My už jsme volali do fakultní nemocnice, oni si z něho vezmou, co bude třeba.'"
Ten den oznámila karvinská policie úmrtí dvou osob, které se otrávily metanolem. Zbyněk Vorlíček byl třetí obětí a jen do konce roku 2012 jich přibylo ještě čtyřiačtyřicet, nejvíce jich zemřelo v průběhu září.
Znova na místě činu
Metanolová aféra měla počátek v Havířově-Šumbarku v trafice v ulici Slovenského národního povstání. Rum a další lihoviny ze zdejšího kiosku, který byl spíše pouliční kořalnou, zabily na počátku září 2012 čtyři štamgasty a jednoho oslepily.
Po pěti letech se vracíme na místo činu, ale trafika už na chodníku nestojí. "Však to je dobře, to byl mor, každý den tu stálo hafo ožralů. No, a jak skončili? Blbě," mávne rukou sedmašedesátiletý starousedlíka Boleslav Müller, který právě prochází ulici. Abstinent. "Já bych si tu nikdy nic nekoupil," říká další náhodný kolemjdoucí - hospodský, který si dobře pamatuje, jak to na Karvinsku a Havířovsku fungovalo před aférou, proto se odmítá představit. Legální tvrdý alkohol prodával málokdo. "Ale čím nižší cena, tím větší utrejch," dodá.
V domech z konce padesátých let, které lemují ulici a očividně chátrají, žije i devětašedesátiletý Zdeněk Maszjar. U trafiky denně potkával sousedy, kteří se tu nalévali levnou vodkou a rumem a prý jim pravidelně říkal: "Hoši, z toho chlastu tady jednou zblbnete nebo oslepnete." Jenže trhejte alkoholikovi od úst velkou štamprli rumu, která tu stála jen sedm korun. Pro nejchudší čtvrť v Havířově a možná i v republice parádní cena. Ale stalo se, co Maszjar žertem předpovídal. Jeho soused o patro výš, Vladimír Lipina, skutečně oslepl.
TÝDEN Lipinu navštívil v karvinské nemocnici už v září 2012, právě on 6. září prozradil policii, kde si koupil smrtící kořalku, takže mohla být spuštěna razie proti lihové mafii. "Nejhůř je mi ráno, když otevřu oči a znovu zjistím, že nic nevidím. Marně si mávám rukou před očima: vidím jen šero, nekonečné šero, kterým občas projde něco jako šedivý přízrak," vyprávěl Lipina na nemocničním lůžku. "Brácha mi volal, jestli dáme půllitr na fotbale. Souhlasil jsem a bráška ho načepoval u nás v trafice. Za sedmdesát korun," vyprávěl dále. Bratra přitom metylalkohol neskolil, protože ho naředil i spoustou jiného alkoholu.
Pět let poté klepeme na dveře Lipinova bytu. Dlouho se nic neozývá, pak nás Lipina v několika sekundách vypakuje. "Vypadněte," křičí. "Je to neurotik, nemůžete se divit. Kdybyste byl slepý, tak jste taky nerudný," říká jeho soused Maszjar. Lipina oslepl rok a půl před plánovaným odchodem do předčasné penze. Třicet let kopal černé uhlí pro firmu OKD a těšil se na důchod jako malý kluk. Na sportovní přenosy v televizi, na kamarády, na výlety do Beskyd, na dovolenou u moře. Nic z toho už nespatří. "Akorát s bráchou někdy zajde tady kousek na hřiště na pivo," prozrazuje Maszjar.
"Hrdina" z trafiky
Majitel osudného podniku v Šumbarku Martin Svoboda se ale u soudů tváří jako neviňátko. Jiný než nelegální chlast sice v kiosku v ulici Slovenského národního povstání neprodával, ale prý ho nenapadlo, že ho mohl někdo říznout metanolem. Svoboda stál na samém konci havířovské kliky a musel vědět, že na téhle chobotnici se vydělávají miliony díky daňovým únikům. Měl sice nejmenší nelegální provizi z celého řetězce, ale i tento zisk stál za každodenní risk. A možná se ani tolik neriskovalo, protože celníky, kteří dělají šťáry v obchodní síti a hledají nekolkovaný alkohol, mafie různým způsobem korumpovala.
Martin Svoboda zatím dosáhl snížení trestu ze sedmi na šest let a dělá vše pro zproštění. A dokonce se stal jakousi hvězdou regionálního tisku, v němž odhaluje lihový komplot, ovšem jen tím směrem, který je pro něho výhodný. "Za vinu je mi soudem kladeno, že jsem si neověřil, zda je alkohol zdravotně nezávadný. Je to absurdní," stěžoval si loni v prosinci v Havířovském deníku. Kdyby ochutnával každý barel, který mu přistál ve stánku, stal by se prý těžkým alkoholikem. Svoboda se zároveň dušuje, že při rodinných oslavách se pil výhradně alkohol ze své trafiky, což má být další důkaz jeho neviny. "Čekala jsem, že mi alespoň u soudu řekne, že se omlouvá. Měla jsem z něho ale pocit, že se mi vysmál," prohlásila po jednom z líčení se Svobodou rozčílená Renata Fučelová. Její matka zemřela právě po panácích ze Svobodova kiosku. Paradoxně se u trafiky potkala s otcem svého zetě, kterého metanol též usmrtil, a tohle byly vůbec první dvě oběti aféry, kvůli níž se posléze umíralo v celé republice.
Záhada smrtící lahve
Vracíme se do práce za Jaroslavou Vorlíčkovou z Ostravy, teď už má po směně. Martinovi Svobodovi a dalším obviněným z kauzy přeje, aby si prožili to, co ona. "Třeba když vám v nemocnici řeknou, že až manžela odpojí od přístrojů a odeberou si jeho orgány, tak vám zavolají. To bude hodina a datum smrti, hrozné jednání," vzpomíná na ony temné dny.
Jenže žádný lékař nakonec paní Vorlíčkově úmrtí neoznámil ani nevyjádřil soustrast. Řekla jí to kriminálka, načež prodělala skoro čtyřhodinový výslech, na kterém měla pocit, že manžela sama otrávila. "Hnus a arogance," nese si v sobě i po pěti letech bolest nejen ze smrti blízkého, ale také z jednání těch živých. V bílých pláštích i uniformách.
Výslechy pokračovaly i v dalších dnech a detektivové jí prolezli celý byt, v němž hledali pančovaný mok. "A to mi ani neukázali příkaz k domovní prohlídce," kroutí hlavou paní Vorlíčková. Manžel prý pil tvrdý alkohol výjimečně, jen při velkých oslavách, taková se asi odehrála i u jeho kamaráda v Plzni, kam se s ostravskými hosty nejspíše dostala i lahev z první metanolové várky. "Možná se ještě před cestou zastavili v nějaké večerce a koupili ten jed," odhaduje žena. Policejní vyšetřování se pravdy nedopátralo, žádný jiný z oslavenců neměl zdravotní potíže, protože asi onu nebezpečnou kořalku důkladně střídali s jiným alkoholem. Pan Vorlíček ji buď pil sám, nebo si možná zašel někam do kiosku až po návratu do Ostravy, protože měl po oslavě chuť dát si ještě dvě tři "chodníčkové", jak se říká štamprlím vypitým před odchodem domů. Ví bůh...
Křiví mi to ruce
Trest smrti moderní české zákonodárství nezná, jenže jak už patrno, paní Vorlíčková uvažuje starozákonně. Oko za oko, zub za zub. Hned jak jí díky televiznímu zpravodajství došlo, kdo zavraždil manžela, vymyslela si pro viníky trest: "Já bych ty mafiány zavřela do klece na náměstí, svázala jim ruce a pomalu jim lila tu jedovatou kořalku do chřtánu." Trest smrti, a ještě takto drasticky provedený, justice samozřejmě nepřipouští. Vdova je jakžtakž spokojena s trestem, který Vrchní soud v Olomouci udělil hlavním míchačům. S doživotím pro Rudolfa Fiana a Tomáše Křepelu, kteří vyrobili pět tisíc litrů smrtící směsi etanolu a metanolu, kterou prodali k dalšímu zpracování.
S dalšími soudními líčeními už má ale vdova problém. Původně bylo obviněno přes 70 lidí, někteří ovšem vyvázli bez trestu. "S těmi, co z metanolu vyráběli nelegální kořalku, nebo s obchodníky, co ten hnusný chlast prodávali, jednají soudci v rukavičkách. Vždyť každou chvíli někoho zprostí obžaloby, třeba teď toho Hlavu," naráží na soudní líčení z letošního května, v němž ostravští krajští soudci zprostili obžaloby Petra Hlavu z Karviné. Téhož muže přitom titíž soudci už v roce 2013 poslali na osm let do vězení, protože pustil do oběhu 80 litrů metanolové lihoviny. Část z této dávky pak prokazatelně zdecimovala skupinku oslavenců v zahradní kolonii v Doubravě na Karvinsku. Jeden člověk se otrávil, další mají celoživotní následky. "Vypil jsem pět štamprlí a pak mě to chytlo. Strávil jsem šest týdnů v nemocnici," vypovídal u soudu jeden z poškozených, který částečně ochrnul na levou polovinu těla. "Křiví mi to ruce, mám špatnou chůzi a musím chodit o holi."
Komorní epilog
Na Karvinsku a Havířovsku, které je součástí někdejšího těšínského knížectví, se vždycky pilo přes míru. Svědčí o tom lidové opilecké popěvky i vědecké studie o kořalečním moru v kraji, které tu psali vídeňští lékaři už na počátku 20. století.
Mnoho se nezměnilo ani po více než sto letech. Když přijíždíme do podbeskydské obce Komorní Lhotka, spatříme u stromu opřené kolo a pod stromem ležícího staršího muže s hlavou vyvrácenou dozadu. Proboha, snad ne mrtvice?! Zastavujeme: "Jste v pořádku?" Muž otevře oči. "V pořádku, nic mi není," hlásí. Jeho umělé zuby ale leží v trávě a kalhoty jsou mokré. "Trochu jsem se opil," dodá. "Ale ne moc, nechte mě spát," poprosí. Je pravé poledne.
Do Komorní Lhotky jsme přijeli za Milanem Skupienem. Bydlí tu sám v roubené chalupě, telefon ani mobil nepoužívá, takže to bude návštěva bez ohlášení. Skupiena lihová aféra oslepila, jeho dceru Andreu metanol zabil, zůstalo po ní navíc osiřelé dítě. "Vidíte mě alespoň trochu? Nějaké stíny, obrysy?" vyzvídal jsem v březnu 2013, když jsem muže naposledy navštívil. Jeho modré oči kmitaly po místnosti, ale nikdy se nepodívaly přímo do těch mých. "Nevidím nic. Spíš tě cítím, jde z tebe teplo," tykal mi v prochladlé místnosti a pak mě chytl za ruku. Osudnou lahev prý koupil v blízkém obchodě Hruška a vypil ji ve společnosti osmadvacetileté dcery Andrey. Milan Skupien mi vyprávěl, jak přežil tři závaly na šachtě. Na Dole Paskov zůstal pod uhlím uvězněn celé tři dny, než ho záchranáři objevili. "Tehdy jsem umřít nechtěl, teď už jo," říkal mi šedesátiletý smutný muž, který byl zvyklý starat se o velké hospodářství, třeba o půl hektaru brambor. Najednou nic nemohl.
Skupienova roubenka se od poslední návštěvy nezměnila. Klepu na dveře a jsem rád, když slyším kroky. Pak se ve veřejích objeví mladé děvče. "Bohužel, umřel někdy v létě 2013," říká. Je z přízně, ale nechce rodinné trauma rozpitvávat. "Doma jsme se zařekli, že už o tom nebudeme nikdy mluvit. Je to za námi," spíš špitne, než řekne, skoro ji neslyším. Pak zabouchne dveře.
Jak se vydělávalo na metanolu
Rum mohl mít v září 2012 dvě podoby. Cena legálního rumu (0,5 litru, 38 % alkoholu) činila 119 korun. Surovina (38% alkohol) přišla oficiálního výrobce na 20 korun, spotřební daň na 54,15 a DPH na 19,88 koruny. Čistý zisk, o který se museli rozdělit výrobce s obchodníkem, pak činil pouhých 26 korun, ovšem bez nákladu na dopravu, sklo, zaměstnance atd.
Při nelegální výrobě bylo vše jinak. Jak přiznal u soudu hlavní míchač Rudolf Fian, půllitr metanolu se dal na černém trhu opatřit i za pět korun. Mafie daně neuznává, takže pokud se v "metanolové" trafice v Havířově-Šumbarku prodával půllitr rumu z barelu za 70 korun, čistý zisk činil 65 korun.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.