Rozhovor TÝDNE
Vyjednávač: Neexistuje terorista, který by nebyl frustrovaný

Nepředstavujte si teroristy jako nějaké šílence. Ve skutečnosti nejsou o moc jiní než policisté nebo vojáci, říká v rozhovoru pro pondělní vydání časopisu TÝDEN Adam Dolník, specialista na vyjednávání, který radí FBI i OSN. Při simulovaných únosech často sám teroristy hraje, zná proto dokonale jejich mentalitu.

Vyjednáváte s teroristy osobně, tváří v tvář?

Osobně s nimi nevyjednávám nikdy. S překladatelem je ale možné s nimi mluvit po telefonu, psát si s nimi po e-mailu nebo i přes Facebook. Komunikovat se ale dá i přes místní neziskovky, které umějí zprostředkovat jednání a vyvinout na únosce tlak. Někdy stačí poslat peníze na vybudování kupříkladu nemocnice - únosci tím získají v komunitě prestiž a mohou rukojmí propustit.

Navštívil jste rizikové oblasti na Kavkaze, v Kolumbii, Pákistánu. Hrozil vám osobně někdy únos?

Když cestujete jako výzkumník do rizikových oblastí, občas se ocitnete v situacích, kdy máte blízko k velkému problému, a ani o tom nemusíte vědět. Když jsem byl před lety v pákistánském Karáčí, vedl jsem v jedné mešitě rozhovor s lidmi z pákistánského Tálibánu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že tehdy opravdu riziko bylo. V době, kdy můj překladatel telefonoval a tálibánci si mysleli, že je nikdo neposlouchá, začali se bavit o tom, zda by stálo za to si nás nechat. V rámci své práce v konfl iktních zónách jsem se kvůli své zvídavosti vícekrát dostal do situací, které mohly skončit špatně. Dnes bych se rozhodně choval jinak. Především proto, že znám zblízka utrpení rodin unesených, jež nevědí, co se s jejich blízkými děje, a představují si to nejhorší. Skutečné drama se totiž odehrává v rodinách unesených, u nich doma.

Do Prahy jste nyní přijel na čtrnáct dní a pak opět odjíždíte, tentokrát do jordánského Ammánu. Smíte prozrazovat cíle svých cest?

Záleží na tom, co na té cestě budu dělat. Kdyby šlo o vyjednávání únosu, tak o tom mluvit nebudu. V tomto případě ale cíl cesty prozradit mohu. V Ammánu budu cvičit vyjednávače z bezpečnostní sekce OSN, během týdenního kursu budou vystaveni simulovanému únosu dvou zaměstnanců OSN. Cílem bude vyjednat jejich propuštění a provést je všemi úskalími, která řešení takové situace obnáší. Celá simulace je velmi realistická a založená na skutečných případech. Zaručuji, že všichni budou pod velkým tlakem.

Budete hrát teroristu?

Tentokrát hrát teroristu nebudu, ale při jiných kursech jsem ho dělal poměrně často.

Dělá vám problémy vžít se do jeho kůže?

Vžít se do kůže teroristy není o moc těžší než vžít se do kohokoli jiného. Je k tomu třeba jen trocha empatie, znalost historie teroristických organizací a logiky, jíž se řídí. Dobré je znát i osobní motivace, které ho k teroristům přivedly. Teroristé pochopitelně nemají daleko k násilí, jsou jím fascinováni a je pro ně vzrušující. Nejsou ale o moc jiní než ti, kdo slouží v armádě nebo u policie. Jde zkrátka o akční lidi, kteří neradi sedí v kanceláři, násilí je součástí jejich práce a jsou ochotni ve prospěch své ideje nebo svého kolektivu položit život.

Nejde tedy o psychicky narušené lidi, jak má člověk často dojem z médií?

Za padesát let výzkumu v oblasti terorismu jsme nenašli jediný psychopatologický rys, který by teroristé měli společný. Teroristické organizace podobně jako armáda odmítají do svých řad vpustit zcela nepředvídatelné jedince. Naopak se při náboru snaží rekrutovat lidi, kteří budou poslušní a budou plnit úkoly. Samozřejmě i mezi teroristy najdeme psychopaty, jako byli třeba Abu Musab az-Zarkáví nebo džihádista John. Jde ale o výjimky a nemáme jediný důkaz o tom, že mezi nimi je větší procento psychopatů než v normální společnosti.

Co vlastně vede lidi k tomu, aby zabíjeli civilisty ve jménu víry nebo politiky?

Neexistuje snad terorista, který by nebyl frustrovaný - třeba z toho, že nemá vzdělání, anebo z toho, že mu utekla manželka. Mají zároveň pocit, že jsou sami obětí zvůle současného světa, a věří, že se pouze brání cizí agresi. A než aby byli poníženi, raději se zapojí do boje a věří, že svým jednáním můžou změnit svět.

Před nedávnem unikla do médií zpráva o výši výkupného (150 milionů korun) za Češky Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, dívky unesené v Pákistánu. Následně o výši výkupného hovořil i prezident Miloš Zeman. Je běžné, aby takovou informaci stvrzovala hlava státu?

Jde o selhání hned na několika úrovních, které bude velmi komplikovat vyjednávaní o návratů dalších českých rukojmí v budoucnu. Když únosci zjistí, že mají Čecha, začnou hledat na internetu - kolik za něho mají chtít. A najdou jasnou odpověď - 6,2 milionu dolarů, tedy částku, kterou potvrdil dokonce i prezident. Stejnou částku tím pádem budou požadovat i pro sebe. A bude jen velice složité je přesvědčit o tom, že šlo o pouhý přebrept pana prezidenta, jehož novináři špatně interpretovali. Občas se v některých zemích spekuluje, kolik se zaplatilo, vždy jde ale o pouhé dohady. Pokud získáme reputaci země, kde se neudrží tajemství, zpravodajské služby ze zahraničí potom budou méně ochotné sdílet s Českem jakékoli informace.

CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V  NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.