Reportáž TÝDNE
Z popelnice na talíř. Jak žijí dumpster diveři v Česku

Lidé na ně volají policii, slýchají nadávky a riskují i pár ran obuškem. Takzvaní dumpster diveři se přitom jen snaží omezit plýtvání. Živí se neprodanými zbytky z obchodů. Berou si je přímo z kontejnerů.

V deset hodin večer přichází SMS: "Změna plánu. Mám echo, že do Kaufu dneska přijede zboží, vezmu vás jinam. Můžeme se sejít o hodinu později?" Odesílatelkou je pětadvacetiletá Petra, která bude mou dnešní průvodkyní. Přes den pracuje jako servírka, po směně ovšem nemíří na nákup do běžného supermarketu, ale místo toho čeká, až obchody zavřou. Dělá to tak už šest let - začínala v rodném Brně, teď s přáteli "obráží" popelnice v metropoli.

"Dozvěděla jsem se o tom díky článku v časopise, pak jsem si začala shánět podrobnosti na internetu a zaujalo mě to," popisuje vyučená kuchařka, jakým způsobem se k poněkud neobvyklému způsobu získávání jídla dostala. "Když jsem začínala, lákal mě i ten adrenalin, dobrodružství," přiznává. "Jistou roli hrála samozřejmě zvědavost a jakási rebelie. Teď už to ale dělám kvůli odporu k plýtvání. A nelíbí se mi platit za něco, co můžu při troše štěstí najít za supermarketem, často v podobný kvalitě."

Oblast, kam chodí pro jídlo, má už dokonale zmapovanou - díky tomu přesně ví, kdy a kde bývají ideální podmínky pro utajenou návštěvu. Komplikace, s nimiž je třeba počítat, jsou nejrůznější: někde bývají kontejnery uzamčeny, chodí k nim kouřit zaměstnanci nebo jsou moc na očích veřejnosti. Roli hraje i datum - na konci týdne akčních nabídek se v kontejnerech objevuje zboží, o něž už nebude zájem. Oproti ostatním dumpsterům má Petra výhodu - její kamarádka pracuje v jednom z řetězců a pravidelně ji informuje například o tom, kdy dorazí zboží. Přesto se často během "akce" vyskytnou potíže, s kterými se nedá dopředu počítat. "Někdy trvá třeba dvě hodiny, než všichni zaměstnanci odejdou," uvádí jednu z nich.

Proč mám podporovat řetězce?

Komunita dumpster diverů (doslova "popelnicových potápěčů") je překvapivě široká. Jejich motivace je většinou shodná: nechtějí podporovat současný konzumní způsob života. Nedělají to proto, že by trpěli nedostatkem peněz a nemohli si dovolit běžný nákup, pouze nechtějí, aby v popelnicích končilo jídlo, které se dá ještě využít.

Evropská komise odhaduje, že jen v EU se každoročně vyplýtvá 90 milionů tun potravin, což je asi 173 kilogramů na osobu. Supermarkety denně vyhazují značné množství jídla, které z různých důvodů již nemohou prodat - ať už je to prošlé datum minimální trvanlivosti, poškozený obal nebo nevhodný vzhled (zejména u zeleniny). Reálně je však jen minimum potravin skutečně znehodnoceno natolik, že již nejsou poživatelné. Právě na takové cílí dumpsteři.

Málokdo se ale se svým netradičním využitím volného času svěřuje, takže o něm často nemá tušení ani nejbližší okolí. Petra není výjimkou - o tom, že po večerech vybírá popelnice, neví ani její rodina. I proto trvala na zachování anonymity. V rámci své komunity se dumpster diveři podporují. Na Facebooku již vzniklo několik skupin sdružujících dohromady stovky podobně smýšlejících. "U popelnic se setkávám i s bezdomovci, co jídlo doopravdy potřebují, a s feťáky. Zatím jsem neměla s nikým problém - asi proto, že vypadám dost alternativně. Občas mi dokonce nabídnou drogy," říká Petra, zatímco se blížíme k cíli - jednomu ze supermarketů v pražských Vršovicích. "Někde to mají pod zámkem nebo v kleci, aby jim tam lidi nelezli, ale tady to bude snadný," poznamenává dívka, když se před námi objeví nezabezpečený kontejner.

To jsou naše odpadky!

Její slova potvrzuje muž značně zanedbaného vzhledu v kožené motorkářské bundě, hlavou zanořený do ocelové nádoby. Evidentně si neláme hlavu s tím, že jsme ho přistihli. Zavedu řeč na téma legálnosti této činnosti a Petra poprvé znejistí. "Ten kontejner je vlastně majetek supermarketu, takže by se možná dalo říct, že mu oficiálně patří i odpadky," připouští zamyšleně. Zároveň se ale nedomnívá, že by dělala něco nezákonného. "Brát si věci z volně přístupných popelnic nevnímám jako krádež, ta by to byla, kdybych si v obchodě něco strčila do kapsy a odešla bez zaplacení," tvrdí. Na sbírání vyhozeného jídla nevidí ani nic neetického a je přesvědčena, že to může dělat každý.

"Chce to jen překonat stud a předsudky. Na dumspter může jít i kravaťák z banky. Každý má svobodnou volbu a může si taky zajít pro jídlo zadarmo," stojí za svým. Mezitím se prostor u popelnice uvolňuje, předchozí návštěvník našel plato vajec a odchází, takže Petra má volné pole působnosti. Pokládá na zem batoh a přes hlavu si bleskově přetahuje černou kuklu.

"Normálně to nedělám, ale tady je to přece jen docela na očích," vysvětluje. "Doufám, že umíte rychle utíkat," ujišťuje se a žertem to myslí jen napůl. Je si totiž dobře vědoma možných rizik. Jednu nepříjemnou zkušenost rovnou přidává: "Stalo se nám, že jsme s kamarádem vlezli do klece u nejmenovaného supermarketu. Najednou přiběhl sekuriťák s obuškem a nějaká dáma z kanceláře a začali nám nadávat, že je to jejich majetek, a pokud okamžitě nevypadneme, zavolají policii. Když jsme vylezli z klece, ochranka náš začala šacovat a vyhrožovala nám obuškem, řvala, že jsme drzí spratci, co se obohacují na úkor ostatních," popisuje rozhořčeně. Setkala se někdy skutečně s příjezdem policistů? "Jednou, ale protože to bylo u volně přístupnýho kontejneru, jenom chtěli vidět občanky. Kdyby to bylo v uzavřený kleci, byl by asi problém."

Nadílka za tisícovku

U toho "našeho" si počíná velmi zkušeně. Jediným pohybem se vyhoupne na okraj a skáče dovnitř, vzápětí už mě láká, ať se jdu také podívat. Je očividně ve svém živlu. V ruce svírá první úlovek: okurku zabalenou v igelitu, na první pohled nepoškozenou. Pokládá ji na víko a pokračuje v hledání. Opatrně se nahýbám nad kontejner, z nějž vychází charakteristický zápach tlejících odpadků.

Kvůli tmě nelze dobře rozeznat jeho obsah, je však patrné, že ho ani zdaleka netvoří pouze jídlo. Vedle něho jsou tu prázdné obaly, igelitové sáčky, kusy kartonu i posmrkané kapesníky. Nabízí se otázka, zda potraviny nalezené v takovém prostředí nemohou být hygienicky závadné. Jeden z nejčastějších argumentů, který lze slyšet z úst odpůrců dumpster divingu, však Petru ani v nejmenším netrápí. "Chce to jen překonat blok v hlavě. Pokud máte rukavice a vybíráte si to, co není plesnivý a shnilý, nic se nemůže stát. Zeleninu si v naprosté většině tepelně upravuju, takže salmonela a podobně nehrozí," myslí si.

Do různorodé směsice se boří nohama a zároveň se v ní přehrabuje s takřka profesionální precizností. Zatímco mně dělá v šeru potíž rozpoznat jednotlivé kusy, na víku kontejneru v rychlém sledu přibývají další položky, dívčino tempo nelze než obdivovat. Výsledkem jsou tři okurky, jedna cuketa, pět bulev řepy, několik prošlých borůvkových jogurtů, granátové jablko, protržená krabice kuskusu, balíček mouky, mírně nahnilá dýně, kelímek hořčice a krabice papírových kapesníků.

"Na jeden kontejner to není špatné," hodnotím výsledek a přemýšlím, proč se zaměstnanci rozhodli vyhodit třeba řepy, které na první pohled vypadají zcela standardně. Petra krčí rameny. "Dneska je to takovej průměr. Kdybych to počítala, řekla bych, že mnohdy odcházíme s nadílkou ovoce a zeleniny i za tisícovku. Často nacházím i docela exotický druhy. Ale nejde jen o peníze - proč bych si měla kupovat v supermarketu ,kompost', když daleko lepší kousky najdu v popelnici?" S tím by se možná dalo polemizovat, Petra má však v otázce dodržování hygieny v prodejně jasno. "V supermarketu jsem sama pracovala, takže vím, jak to tam chodí. Sýry se přebalují, maso se otáčí, aby vypadalo čerstvý. Jednou jsem si koupila balenej salát a dostala jsem z toho salmonelózu. Takže představa, že tohle jím..."

Zmíněná finanční stránka je další z důvodů, proč se Petře dumspter diving vyplatí. "Za jídlo utratím jen pár stovek měsíčně," říká. Je totiž jen málo zboží, jež se v kontejneru nikdy nedá sehnat, a je proto třeba ho dokupovat. "Většinou moc nenacházím olej nebo koření. Ale jen z ovoce nebo zeleniny se dá vykouzlit tolik jídel, že člověk skoro nic dalšího nepotřebuje. A když najdu například kilovku rýže, mám hned spoustu možností," usmívá se Petra, která je - co se týče jídla - poměrně skromná. Již devět let nejí maso a vejce. Veganka sice není, mléčné výrobky však odmítá kvůli intoleranci laktózy. Do batohu proto hází jen zeleninu a kuskus, zbytek putuje zpět do kontejneru.

Jogurty pro potřebné

Celá akce netrvá ani deset minut. Už to vypadá, že se dumpsterka sbalí a klidně opustí "místo činu", vtom se však otvírají postranní dveře obchodu a objevuje se jedna z večerních zaměstnankyň, v ruce drží dva pytle odpadků, a míří ke kontejneru, z něhož mladá žena zatím nevylezla. V duchu začínám připravovat seznam důvodů, proč tu jsme, Petra nicméně nevypadá, že by ji tahle situace vyvedla z míry. Pracovnice supermarketu sice neutrousí žádnou poznámku a hází odpad k jejím nohám, její pohled věnovaný dívce v černé kukle je ovšem více než výmluvný. Když zmizí, Petra urychleně pokračuje v balení svého úlovku.

Právě se chystá vylézt, ale vchod se otvírá podruhé. První zaměstnankyni tentokrát doprovázejí dva mladíci a skupinka si sedá na betonový blok v těsné blízkosti kontejneru. Ani tentokrát nikdo neřekne ani slovo, v trapném tichu jen kouří. Je patrné, že jim Petřina návštěva není příjemná. Ta se však důstojně vyhoupne zpět na chodník, přehodí si batoh přes rameno a vyzve mě k odchodu. Teprve v tu chvíli se ozve jeden z mladíků: "A ty jogurty jste nám tu nechala, abychom je vyhodili za vás?" Dívá se při tom na řádku kelímků, které dívka ostentativně vyrovnala na zem ke kontejneru. "Ty jsem tam nechala pro ty, co je budou potřebovat," odpovídá s ledovým klidem, aniž na něho pohlédne. Na okamžik přemýšlím, jestli taková drzost není příliš riskantní, ani jeden ze zaměstnanců však v konfrontaci nepokračuje.

Přesto si oddechnu teprve ve chvíli, kdy jsme z dohledu. Petra, která za celou dobu nedala najevo jedinou známku znepokojení, si zapaluje cigaretu. Vypadá nadmíru spokojeně a zatímco já neskrývám úlevu, že je celá záležitost za námi, ona mi nabízí část obsahu svého batohu. "Užila jsem si to, a co vy?"