Názor historiků
Za rozpadem monarchie stála její neschopnost reformovat se

Rakousko-uherská monarchie oficiálně vznikla na základě takzvaného rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867, dohody maďarské a rakouské politické reprezentace o přetvoření Rakouské říše v dualistickou monarchii s jedním panovníkem. Hranice mocného státu, jejíž součástí bylo i území Česka a Slovenska, sahaly na jihu až k Jadranu a na východě až na území dnešní Ukrajiny. Rakousko-uherský stát nakonec fungoval 51 let a jeho osud zpečetila první světová válka, která skončila před 100 lety, 11. listopadu 1918. Habsburská dynastie vládla střední Evropě celkem skoro 400 let.

Podle historiků stála za rozpadem monarchie její neschopnost reformovat se a poskytnout svým národům rovnoprávné postavení. Jako slabší partner se Rakousko-Uhersko navíc během konfliktu dostalo do vleku vilémovského Německa, s nímž se podílelo už na přípravě války. V roce 1918 se tak ocitlo na straně poražených, což zpečetilo jeho osud. Z pohledu vzniku Československa - ale nejen jej - hrála neméně významnou roli i úspěšná diplomatická činnost představitelů zahraničního odboje.

O národnostním zrovnoprávnění ve federalizované monarchii se přitom dlouho uvažovalo. "Domnívám se, že Františkem Ferdinandem akcentované posílení postavení slovanských národů v rámci monarchie by mělo dlouhodobý a trvalý význam," míní třeba vnuk posledního císaře Karel Habsburský. Karel I., který na trůn nastoupil v roce 1916, chtěl naplnit záměry arcivévody Františka Ferdinanda, spojenectví s Německem a vztah k Uhersku mu ale svazovaly ruce. Při pokusech o jisté česko-německé vyrovnání tak Vídeň stranila spíše německým obyvatelům českých zemí.

Uspořádání Evropy

Když v říjnu 1918 vydal Karel I. manifest o federalizaci monarchie, bylo na záchranu mocnářství pozdě. Zahraniční politická reprezentace Čechů a Slováků již vyjednala uznání Národní rady československé jako budoucí vlády samostatného státu od vítězných mocností - Francie, Velké Británie a USA. Ne všichni ale negativní pohled na poslední roky Rakouska-Uherska sdílejí. "Malé středoevropské národy velké Rakousko chápaly v intencích Palackého myšlenky jako svou záštitu proti německému nacionalismu a ruskému expanzionismu," míní například slovenský historik a diplomat Jozef Klimko.

První světová válka vůbec zásadně změnila uspořádání Evropy. Skončily staré monarchie, kromě Rakouska-Uherska i osmanská říše, Rusko a Německo, a vznikla řada nových států. Konečným stanovením poválečných poměrů na území někdejšího habsburského soustátí se zabývala v letech 1919 až 1920 mírová konference v Paříži. Jejím výsledkem byly mírové smlouvy, nazvané podle místa podepsání - s Rakouskem 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye, s Maďarskem 4. června 1920 v Trianonu.

Pro státy střední Evropy znamenaly tyto smlouvy potvrzení bezprostředních poválečných územních a státoprávních změn. Na území habsburské monarchie vznikly nové, obnovené či nástupnické státy jako Rakousko, Maďarsko, Československo, Polsko a částečně Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců; SHS, od roku 1929 Království Jugoslávie). Rakousko pak muselo uznat nezávislost nástupnických států.

Rakousko i Uhry přišly o rozsáhlá území, jež patřily k jejich korunám stovky let. Největší ztrátu utrpělo Uhersko, jež ztratilo dvě třetiny rozlohy, více než tři miliony etnických Maďarů se ocitly za hranicemi. Trianonská smlouva proto zůstává v Maďarsku traumatem, které dodnes ovlivňuje tamní politiku.

Rakousko-uherské vyrovnání

ČSR zahrnovala vedle Čech i Slovensko a Podkarpatskou Rus, jugoslávský stát získal Chorvatsko a Slavonii a také většinu území obývaného Slovinci. O Banát se pak Království SHS podělilo s Rumunskem, které se rozšířilo o Sedmihradsko a Bukovinu. Halič připadla znovuzrozenému Polsku. Zmenšené Rakousko se ve prospěch Itálie muselo také vzdát jižních Tyrol a Istrie.

Habsburská monarchie byl a je neoficiální název historického státního útvaru, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie od roku 1526. Vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající habsburské dědičné země, v roce 1526 získal českou a uherskou korunu. V roce 1804 se tento státní útvar přeměnil na Rakouské císařství. Název Rakousko-Uhersko se začal pro soustátí spojené osobou panovníka používat až v roce 1868 poté, co byla v únoru 1867 dojednáno rakousko-uherské vyrovnání.

Vyrovnáním, které mělo završit snahy o státoprávní uspořádání poměrů v mnohonárodnostní říši, se monarchie rozdělila na dva státy - "Království a země na říšské radě zastoupené" a Uherské království. Často se užívaly neoficiální názvy Předlitavsko a Zalitavsko, a to podle řeky Litavy, která tvořila část hranice obou útvarů. Vznik Rakouska-Uherska měl habsburskou říši posílit, vedl však naopak ke zvýšenému nacionalismu u menšinových národů, který ji v podstatě dovedl ke krachu.