Alkoholog Jaroslav Skála založil v roce 1951 první záchytku na světě jako místo, kde lidé nacházeli útočiště ve stavu opilosti i nabídku odvykací protialkoholní léčby. I když prý záchytky v současnosti nefungují ideálně, v budoucnu jich zase přibude.
Myslíte si, že se záchytky osvědčily?
Ony se osvědčily a pomalu zhasly. Záchytek nikdy nebylo moc, ale fungovaly jako intervenční instituce, které zasahovaly v případě, že člověku bylo zle. Měly fungovat ani ne tolik jako stanice záchytné, ale spíš jako stanice ochranné. Jejich cílem bylo ochránit člověka před poškozením a zjistit, jestli má, nebo nemá problém s alkoholem. Pracovníci na záchytce by měli o problému informovat i jeho okolí a nabídnout, že může přejít do poradny a do ústavní léčby. Je ale fakt, že z pohledu zaměstnanců to moc oblíbená práce není.
Slyšela jsem kritiku, že na záchytce jsou lidé umisťováni nedobrovolně a že za minulého režimu mohla být zneužívána, že to byla straně přisluhující instituce, nástroj šikany.
Jednou jsem mluvil s jedním Angličanem o tom, jestli je záchytka nedemokratická. A on mi říkal: „Jaroslave, my necháme toho opilce v parku zmrznout, zatímco ty ho po útrapách dovezeš na záchytnou stanici a vezmeš ho do registrace. Myslím, že jsi demokratičtější než my.“
| Docent Jaroslav Skála (* 25. 5. 1916) je legendou české protialkoholní léčby. Označuje se za alkohologa. V roce 1948 založil v nemocnici U Apolináře oddělení pro studium a léčbu alkoholismu, v roce 1951 při tomto oddělení založil záchytnou stanici – jako první na světě. V témže roce se sám stal abstinentem poté, co ho spolupracovnice Arnoštka Maťová upozornila, že coby piják není dobrým příkladem pacientům. Jeho odvykací programy prosluly programem plným povinností, náročných cvičení včetně běhů na dlouhé tratě, odstrašujících „blinkaček“ (trénování dávivého reflexu po alkoholu) a služeb na záchytce, kde pacienti mohli vidět, jak ve stavu opilosti sami vypadají. V roce 1990 byl jmenován docentem a odešel do důchodu, ale stále působí v pražském psychoterapeutickém institutu, který spoluzakládal a kde dodnes vede některé kurzy. Vzhledem ke zdravotním problémům se však z aktivní účasti stahuje a s Arnoštkou Maťovou (které říká laskavě Maťka) bydlí v domku za Prahou. Oba se těší na šedesáté výročí vzniku léčebny U Apolináře, které se bude slavit v příštím roce. |
Ale je pravda, že k tomu zneužití někdy docházelo. Pamatuju si situaci, kdy se chystal přijet nějaký velkomož ze zahraničí a hrozilo, že mu jeden našinec, častý host záchranky, bude nadávat na ulici a že ho zavřou. V tu chvíli jsme dostali pokyn, abychom ho umístili na záchytné stanici, kde zůstal dva tři dny a nemusel být díky tomu zavřený. Takže to dopadlo dobře, ale málo platné, byla to šikana. Nestávalo se to často, protože sjezdů a manifestací nebylo tolik, ale dělo se to.
Vím, že jsem se při zřizování a organizování záchytné stanice dopustil mnoha chyb, ale byly to skutky dobře míněné. Výklad těch skutků je ovšem možný všelijaký, takže jsem to už párkrát slovně odskákal. A necítil jsem se dobře, to vám řeknu. Ovšem záchytnou stanici bych nevzdal ani dnes.
Kde všude záchytky existují?
Jsou u nás, na Slovensku, v Maďarsku, nějaké jsou ve Finsku, v Kanadě, v USA. Není jich moc, ale existují.
Spousta krajů už záchytky zrušila. Myslíte si, že to je problém?
To je. Podle mě se jednou podobná zařízení budou zřizovat.
Apolinář spojoval záchytnou stanici s léčebnou. Myslíte si, že je zařízení stejně efektivní, když jsou obě pracoviště oddělená?
V dobách Apolináře měla podle mě cesta alkoholika do třetí stanice na trase hospoda – záchytka – poradna ideální scénář: natrunčil jsem se, jsem na záchytce, tam jsou lidi, kteří vyspávají jako já, někdo s náma hovoří a říká nám věci, kterým nevím, jestli budu věřit, tak o tom přemejšlím a docházím k tomu, že to zkusím. Dokonce předtím, než odejdu ze záchytky, mám možnost si hodinu, hodinu a půl s těmi lidmi pohovořit. Tenhle účinek se podle mě teď výrazně zmenšil.
V Praze bylo tohle propojení tím důležitější, že tu je průběh pivařských ceremonií jiný než na venkově. Tady se třeba už po jednorázovém tahu mohli relativně mladí lidé dostat na záchytku a díky poradenství v léčebně mohli začít s odvykáním poměrně brzo.
Jak by podle vás měla vypadat odvykací léčba pro 21. století?
Já už nemám takovou představivost. Podle mě je ale princip léčby vždycky trvalá a důsledná abstinence. Mám bohužel zkušenost, že se někteří snaží být přijatelnější tím, že od této nekompromisnosti ustupují. Nelíbí se mi ani to, že terapeuti nesdílejí životosprávu, kterou doporučují pacientům.
Co si myslíte o současné léčbě u Apolináře?
Oni toho hodně změnili, proměnila se komunitní léčba u mužů i u žen. Pracují dobře. Já bych ale pracoval jinak, a taky dobře. Všichni pracujeme dobře, ale otázka je, co nám řekne rodina a přátelé toho odvykajícího. To my jsme lidi sledovali až pět let, chtěli jsme vědět, jak na tom jsme. Ale zaplaťpánbůh za každého člověka, který měl problém s alkoholem a který se dostane na pevnou půdu. Jen aby se na tu pevnou půdu nemusel dostávat každého půl roku.
Jsou podle vás nebezpečnější ilegální drogy, nebo alkohol?
Já do drog vůbec nešlapu, protože jsem se tomu problému nevěnoval, takže mi tady prosím dovolte zdrženlivost. Mně stačí nebezpečí v podobě piva. To je moje česká vlajka, za tu jsem začal v mládí běhat a klubovou příslušnost už nezměním.
Foto: Lucie Pařízková
