Mezinárodní ocenění
Duševní nemoc? Můžete skončit i na ulici

Až deset procent lidí v Česku trpí nějakou duševní nemocí, ať už jde o deprese, mánie, či schizofrenii. Dopady jsou pro ně často drastické. Odvracejí se od nich blízcí, rozpadají se jim vztahy, mohou skončit i jako bezdomovci. "Podle odhadů trpí nějakou duševní nemocí až polovina lidí na ulici," říká Břetislav Košťál, manažer projektu Studio 27 "zaostřeno na duši" neziskové organizace Fokus Praha, který nedávno získal významné mezinárodní ocenění SozialMarie.

Kolik lidí u nás trpí duševními nemocemi?

To se jen těžko odhaduje. Duševní onemocnění mají pořád stigma a lidé nejsou ochotni vyhledat pomoc včas. Takže některé statistiky uvádějí, že má tyto problémy každý desátý člověk. Jiné jsou ještě žalostnější. Tvrdí, že během svého života se setká s nějakým duševním onemocněním asi čtvrtina nebo pětina obyvatel. Asi nejčastějším typem těchto onemocnění jsou reaktivní deprese a panická úzkostná porucha, kdy na člověka doléhá stres, je z toho nevyspalý a to se pak projevuje dýchavičností, pocením, stahy těla.

Jak člověk pozná, že má nějakou duševní poruchu a měl by vyhledat lékaře?

Záleží na typu nemoci. Pokud je skleslý a upadne do deprese, tak si toho samozřejmě všimne. Ale zde je potíž v tom, že je mu tak špatně, že se mu ani nechce někam jít a pomoc vyhledat. Neví, čím je to způsobené. Problém je také u mánie či schizofrenie. U nich člověk často ztrácí náhled na to, že něčím trpí. Má dojem, že je v pohodě, všechno okolo něj také a že je mu vlastně dobře. Pak nemoc propukne naplno, jako například kdysi u mě. Je to jako blesk z čistého nebe.

Co to bylo u vás?

U mě to byla takzvaná schizo-afektivní porucha, která se projevuje trochu jako schizofrenie s halucinacemi a bludy. U zvlášť silných záchvatů nemoci bývají i vizuální halucinace. U mě tato porucha byla ještě kombinovaná s maniodepresivitou, která se projevuje střídáním extrémních nálad. Jednou je člověk excitovaný, má radost ze života, euforii, je hyperaktivní a vzápětí to vystřídá deprese, je skleslý, nevylezl by nejraději z postele, je mu špatně a nic mu nedává smysl.

Slyšel jsem, že tyto nemoci patří mezi nejčastější příčiny sebevražd...

Tam je nejhorší, že člověk je hyperaktivní a nespavý. Například u mánie nemůže spát, moc přemýšlí, má zacyklené myšlení, kdy jedna myšlenka navazuje na druhou, a nedokáže to vůlí zastavit, usnout, oprostit se od toho. Je to takové vtíravé. Občas to doprovázejí hlasy, kdy na vás jakoby něco nebo někdo mluví a vy tomu nedokážete zabránit. Ty hlasy vás různě buzerují nebo zastrašují a nabádají k tomu, abyste skočili pod vlak nebo pod metro. Je to strašně nepříjemné.

Kdy vás to postihlo a jak?

V pětadvaceti, přitom žádný viditelný spouštěč nebyl. Mně se dařilo dobře, měl jsem partnerku, studoval jsem na vysoké škole historii, věnoval jsem se historickému šermu...

Tu nemoc jste zjistil sám, nebo někdo jiný?

Já jsem měl depresi, která trvala asi čtyři nebo pět měsíců, nebyla léčená, nevyhledal jsem odborníka. Ale nějak jsem se z ní dostal a prožil jsem příjemné léto, kdy jsem se šermem jezdil do zahraničí. Pak jsem začal studovat hatha-jogu, což mě tak pohltilo, že jsem se vrhl na dechová cvičení s dlouhými zádržemi a zároveň jsem držel půst. To mi asi rozjelo tu psychózu.

Kolik lidí trpí stejnou nemocí jako vy?

Onemocněním schizofrenního okruhu, psychózami, mezi které patří například čistší schizofrenie, paranoidní schizofrenie, schizo-afektivní poruchy a nespecifické poruchy s bludy, trpí jedno nebo jedno a půl procenta lidí. Maniodepresivitu má další procento. Tedy asi 250 tisíc lidí.

Kdo si toho počínajícího onemocnění většinou všimne?

Paradoxně to nebývá sám nemocný, ale hlavně jeho okolí, blízcí, rodina, přátelé. Problém ale u nich je, že ani oni hned nepochopí, o co jde. Mají pocit, že je nemocný člověk nějaký divný, že se chová jinak. Když má navíc mánii, tak je hodně upovídaný, navazuje snadno sociální kontakty, reaguje vstřícně, je s ním sranda. Nebo naopak mají lidé pocit, že jejich blízký fetuje a odtahují se od něj, myslí si, že je líný nebo neschopný.

Takže se dá říci, že se pak nemocným lidem rozpadají vztahy?

Hodně často. Dříve jsem to viděl sám na sobě, teď už jsem ženatý. Vždycky, když jsem řekl nějaké své partnerce, že trpím duševním onemocněním, tak to pro ni byl problém. A když už to vydržela, tak k rozchodu došlo po nějaké atace nemoci. Ale podobně na to občas reagují i zaměstnavatelé. Kvůli atace často člověk dostane výpověď nebo se nemůže do práce vrátit, protože je na něj těžká. A když na něj ještě zanevřou ti nejbližší, tak je to hodně zlé.

Může člověk skončit i jako bezdomovec?

Podle odhadů trpí nějakou duševní nemocí až polovina lidí na ulici. Já jsem na ulici potkal mnoho lidí, kteří jevili známky psychózy, schizofrenie, mumlali si pro sebe. Pokud má člověk štěstí, tak skončí v léčebně. Ale ani to není žádný med. Může tam setrvat hodně dlouho, protože se nemá kam vrátit a je tam spíše ze sociálních než zdravotních důvodů. Pak začne trpět tím, čemu se říká "hospitalismus" neboli závislostí na péči. Jak nikde nemá sociální vazby, tak je více uzavřený do sebe a pak se mu hůř začíná ve vnějším světě, i kdyby to bylo chráněné komunitní bydlení.

Jak vy jste se z toho dostal?

Hodně mi pomohlo, že jsem dostal příležitost žít v chráněném bydlení a pak jsem začal pracovat jako koordinátor svépomocného klubu "Mosty" Fokusu Praha s lidmi se zkušeností s duševními onemocněními. Ve Fokusu Praha jsem pracoval a pracuji na nejrůznějších pozicích - zahradník, sociální pracovník - až dodnes.

Tam jste spustili projekt Studio 27, za který jste nyní dostali významnou mezinárodní cenu SozialMarie. Ta je určená pro sociální projekty. Na co konkrétně se ten projekt zaměřuje?

Je to takový mediálně-žurnalistický projekt lidí s duševním onemocněním. Začali jsme v dubnu 2015 a smyslem bylo pořádat besedy se známými osobnostmi nejenom na téma duševního zdraví. Zároveň jsme je moderovali a natáčeli, sestříhali a zveřejnili na youtube.com/studio27zaostrenonadusi. Takže jsme udělali jedenáct besed a pozvali jsme tam nejenom různé psychiatry a terapeuty, ale i výtvarníka Josefa Bolfa, herečku Táňu Fischerovou, moderátorku Leilu Abbasovou.

Podle čeho ty lidi vybíráte?

Například podle toho, zda mají s podobnými onemocněními nějakou pracovní nebo osobní zkušenost. Táňa Fischerová se tak podílí na aktivitách Národní rady osob se zdravotním postižením, Leila Abbasová sama trpěla nějakou úzkostnědepresivní poruchou a řešila to terapeuticky. No a vedle toho se ve Fokusu podílíme připomínkami k reformě psychiatrické péče, která u nás nyní startuje.

Co je cílem projektu?

Naším záměrem je přiblížit široké veřejnosti různé úhly pohledu na duševní zdraví. Snažíme se odstraňovat stigma z lidí s duševním onemocněním a šířit zprávu o tom, že i lidé se závažnými duševními problémy jsou schopni pracovat a být přínosem pro celou společnost.

Nedávno jsem četl, že je u nás psychiatrická péče v katastrofálním stavu. Je to pravda?

Bohužel ano. Faktem je, že je dlouhodobě podfinancovaná. Procento peněz, které jdou ve zdravotnictví na duševní onemocnění, máme v celé EU nejnižší nebo druhé nejnižší. Navíc její páteř je v léčebnách a dnes je ta praxe, že když se objeví duševní onemocnění, tak sousedi nebo blízcí zavolají na člověka záchranku, která ho odveze do léčebny, tam ho dají na neklidové oddělení nebo akutní příjmové oddělení. Člověk neví, kde je, je dezorientovaný a vytržený z běžného prostředí, na zdraví mu to občas moc nepřidá.

A jak s tím má pomoci ta reforma?

Jejím smyslem je, že vzniknou mobilní interdisciplinární týmy, které když se dozvědí, že někdo je v akutním stavu, tak za ním vyjedou, navážou první kontakt a budou se snažit předejít hospitalizaci nebo ji zkrátit v centru duševního zdraví na pár dnů nebo týdnů, a ne měsíců, jak je dnes obvykle zvykem.

A jak je na tom ta reforma v současnosti?

Fakticky první vlaštovkou byly norské fondy, které šly na destigmatizaci a na deinstitucionalizaci psychiatrické péče. Díky nim vzniklo několik center duševního zdraví. Pak ale peníze došly a byla asi dva roky mezera, kdy se hledaly jiné zdroje. Nově by se měla rozběhnout na podzim.