Letošním držitelem Pulitzerovy ceny za literaturu se stal Cormac McCarthy. Nikoli překvapivě: ač u nás nijak široce znám není, v USA platí za jednoho z nejrespektovanějších autorů.
Zmíněné ocenění získal za kritikou velmi příznivě přijatý román Cesta, který zatím nejdále dovádí McCarthyho apokalyptické vidění současné Ameriky: onou cestou je putování dvou lidí, kteří přežili nukleární katastrofu (čtyřicátník s desetiletým synem), depresivním prostředím zničené, sežehnuté krajiny, kde potkávají ztracené a zdivočelé existence. Apokalypsu menších, ale nikoli méně hrozivých rozměrů rozpoutal McCarthy už v předchozím románu Tahle země není pro starý, kterou krátce před vyhlášením Pulitzerových cen (předminulý týden) vydalo v překladu Davida Petrů nakladatelství Argo.
Stejné nakladatelství u nás vydalo i předchozí dva autorovy romány: globálně nejpopulárnější Všichni krásní koně z roku 1992 a s ním tematicky svázaný bestseller Hranice (1994). Ani jeden z románů však výrazný čtenářský zájem nevyvolal a Argo už nevydalo ani volné pokračování „pohraniční“ trilogie Města z roviny (1998), ani žádnou další z celkem deseti knih, které McCarthy dosud publikoval; zejména mimořádně ceněný drsný western Krvavý poledník z roku 1988 by si české vydání zasloužil. To se ovšem může změnit právě díky podivuhodnému thrilleru Tahle země není pro starý. Oproti oběma zmíněným existujícím překladům totiž nabízí snadnější a prvoplánově atraktivnější čtení. Zkracuje meditativní pasáže typické pro „pohraniční“ trilogii a soustřeďuje se na až zběsile rychlý sled dramatických událostí a na hemingwayovsky strohé dialogy. Mnozí američtí kritici styl knihy přirovnali k rytmu Tarantinových filmů, ihned se jí chopili bratři Coenové (adaptace s Tommym Lee Jonesem, Woodym Harrelsonem a Javierem Bardemem v hlavních rolích by měla mít premiéru již na blížícím se festivalu v Cannes). Míra násilí a jeho lapidární líčení ke knize patrně přiláká početnou obec fanoušků postmoderních krváků.
Pokud ovšem očekávají rafinovaný thriller, budou trochu zklamáni. Do značné míry i proto, že McCarthy se přinejmenším do poloviny knihy tváří, že populární žánr opravdu píše – strukturou i stylem vyprávění. Na scénu přivádí tři postavy a střídavě sleduje jejich chování: venkovského šerifa Bella, vietnamského veterána Mosse a chladnokrevného zabijáka Chigurha. Modelově to odpovídá. Moss se náhodně připlete k nevydařenému drogovému obchodu, na jehož konci je přestřelka a osm mrtvých v pustině, a v ruce mu zůstane kufřík plný peněz. Chigurh se ho snaží najít a Bell pátrá po obou. Zpočátku se zdá, že půjde hlavně o příběh Mosse neboli o tradiční syžet: průměrný venkovan se dostane do soukolí boje gangů, objeví v sobě schopnosti se v něm orientovat či přinejmenším přežít a na konci z něho vychází možná se šrámy a bez peněz, ale živý a v podstatě vítězně. Jenže McCarthy je apokalyptik a žádný happy end se od něj čekat nesmí. Veškeré dění příběhu totiž postupně začne zcela ovládat Chigurh, jakási strašlivá Nemesis, postava, pro kterou je výraz „vraždící psychopat“ legračně slabý. Chigurh zabíjí se zalíbením, nicméně chladnokrevně a systematicky, s důvodem, v sebeobraně i preventivně, nemilosrdně trestá každou chybu druhých. Kulky se mu vyhýbají, a když ho přece jen nějaké zranění potká, sám se o ně postará. Vražedné výhrůžky plní i v případě, že ten, komu vyhrožoval, je už dávno mrtvý. Působí jako polobožská postava z mytologie či jako komiksový superhrdina na té špatné straně barikády, zatímco všichni jeho protivníci jsou příliš normální, lidsky zranitelní – a tudíž nutně prohrávají. Až na šerifa, který souboj raději vzdává.
Zatímco Moss se z příběhu vytratí náhle, a aniž jsme si jisti, jakým způsobem, závěrečné pasáže patří stárnoucímu šerifovi. Toho celoživotně pronásleduje komplex zbabělého selhání z dob válčení proti nacistům, ne nepodobný slavnému soužení hlavního hrdiny Conradova Lorda Jima. V závěru je odhalí a čtenář postupně zjišťuje, že podstatnější než akční scény byly vkládané (a spěchající tempo zdržující) šerifovy monology. A že kniha je jednou velkou lamentací nad stavem americké společnosti, v níž děti už nejsou ve škole kárány za žvýkání a vyrušování, ale za distribuci drog a nošení zbraní.
Třiasedmdesátiletý McCarthy platí za jednoho z nejkonzervativnějších spisovatelů současné Ameriky, už Krvavý poledník s nehezkými portréty loupících a vraždících indiánů a Mexičanů platí za jedno z nemnoha novodobých otevřeně politicky antikorektních děl. Od roku 1976 žije v Texasu, příliš se neobjevuje na veřejnosti a jako jeden z mála umělců podporuje politiku prezidenta Bushe či právo na držení zbraní. Z románu Tahle země není pro starý je patrná nostalgie po časech, kdy se problémy řešily uvnitř vesnice, kdy lidé znali jeden druhého a uznávali autority – a kdy zabíjet nebylo tak snadné. Jak je patrné z čerstvě oceněného románu Cesta, Cormac McCarthy už příliš nevěří, že by se podobné časy mohly vrátit. Proti zhoršení stavu dělá jen to, co mu přísluší: píše varovné, trochu moralizující, ale přesto výjimečné romány.
Foto: archiv
