Poslední dobou je Anna Polívková (30), dcera herce Boleslava Polívky a herečky Evelyny Steimarové, vidět víc na jevištích než ve filmu. A říká, že se tam cítí nejlíp. Její poslední představení Případy doktora Toureta sklízí samou chválu. Momentálně se chce ještě víc zdokonalit v tanci, hrát divadlo pod střechou i na ulicích a konečně se už přestat stěhovat.
Je mezi vašimi šesti sourozenci někdo, kdo by se úplně vyhnul divadlu?
Není. Vendulka v Praze založila svoji školu tanečně pohybového divadla a la Lecoq. Vystudovala ji v Paříži stejně jako já, jen o pár let dřív. A tu svoji školu pojmenovala po našem pradědečkovi z máminy strany Budilova divadelní škola. Další ségra Kamila se dušovala, že s divadlem nechce mít nic společného, a teď je z ní kostýmní výtvarnice a věnuje se i režii, a Vladimír uvažuje o DAMU. Jako malá jsem chtěla mít staršího bráchu, jsem moc ráda, že ho mám. Sice není starší, ale je to kus chlapa. Když spolu někam jdeme, jsem pod jeho ochranou. Stejně jako táta rád baví lidi, miluje společnost. No a moji nejmladší sourozenci - těm to už táta rozdělil mimo divadlo: Jeníček bude farmář, František farář a Marjánka je krasavica a mistryňa.
Jaký byl Bolek táta?
Jsem dítě krátkého vztahu, zato velké vášně. S tátou jsme se vídali celkem často. Vždycky se u nás najednou objevil a my se ségrou se předváděly, co všechno jsme se naučily, a chtěly, aby nás pochválil. Pak jsem jezdila často do Brna. Tam byla Chantal, dost zásadní osoba, protože když jsme byly u táty v Brně, byly jsme hlavně se Chantalkou. Byla skvělá - půjčovala nám šaty a boty a byla kameramankou. Společně s Kamilou jsme v podstatě od dětství natočily mnoho filmů, reklam a muzikálů. Měla jsem jedno obyčejný, správně vesnický dětství v Ruzyni a jedno glamour dětství v Brně. A táta se zjevoval, když měl chuť. Ale když už se objevil, stálo to za to. Byla s ním úžasná legrace, vyprávěl neuvěřitelný příběhy, některý jsme chtěly furt dokola, dalo se s ním mluvit o všem možném. Bylo to prostě hodně intenzivní. S někým můžete být dvacet čtyři hodin denně a nic moc vám to nedá, s někým třeba dvě hodiny a to setkání vás úžasně obohatí. A ještě jsme měly třetí dětství v Kanadě, tam jsme se ségrou lítaly na prázdniny za tetou Júlií, a pak ještě čtvrtý ve Francii u dědy Juhana, který emigroval už v padesátých letech. On byl závodník, gentleman, multilingvista, vynálezce. Krásný muž.
Už jste s tátou mluvila o té zdrcující kritice jeho nedávného moderátorského výkonu na předávání Českých lvů?
Ještě ne, musím mu zavolat. Možná je pravda, že si to oceňovaní neměli šanci moc užít, že měli málo prostoru, ale já jsem se v Lucerně dobře bavila a ty fiktivní filmy se mi líbily moc.
Jak reagujete na bulvární zprávy o tom, kterak jste otce v podnapilém stavu musela cestou domů z večírku po Českých lvech podpírat?
Říkám si, že tomu soudný člověk nemůže věřit. Lidi už přece musí vědět, jak tyhle "zaručené" zprávy vznikají. Kdyby byl táta ožrala, nemohl by pracovat, jak pracuje - v takovém tempu a s takovou kvalitou. A že slaví, když je co slavit? Co je na tom špatného?
Celý rozhovor najdete v časopisu INSTINKT, který vyšel 18. března.
Foto: Jan Schejbal a Tomáš Nosil
