Věnovat se umělecké branži stojí v současnosti spoustu odříkání. Nepříznivá koronavirová situace vytlačila umělckou sféru na úplný okraj zájmu a herci, zpěváci i tanečníci živoří. Jak se s neradostnými okolnostmi vypořádávají?
Minimálně část populace má předem jasno. Stačí si jen otevřít sociální sítě a zabřednout do stoky urážek a nadávek - denně je možné se u tématu, jak umělci žádají o podporu, protože je koronavirová krize připravila o živobytí, dočíst odsuzující výkřiky o tom, že si nikdy nevyzkoušeli pořádnou práci, kde berou tu drzost chtít něco zadarmo a nezřídka nechybí ani konstatování, že si nic nezaslouží, protože jsou nenažraní a vlastně jim to patří.
Jenomže situace je mnohem složitější. Většina všech domácích zpěváků, herců a tanečníků, tedy "performerů naživo", nyní nemá práci, a to nejen tu uměleckou. A vážně není pravda, že když se někdo postaví na jeviště nebo je vidět v médiích, topí se v penězích a má finanční jistotu. Naopak, většina umělců i před vyhlášením stavu nouze musela vedle vystupování na jevištích pracovat jako každý jiný člověk: na stavbách, za barem nebo v restauracích. Divadlo a film totiž nikomu nedává jistotu příjmu, je to pouze příležitostný výdělek. Samozřejmě to neplatí o největších hvězdách s lukrativními smlouvami na hlavní role v televizních seriálech, ale jejich poměr vůči všem ostatním tvoří zanedbatelný počet. A navíc jak zní z umělecké branže: "Když máte štěstí, jste hodně vidět v médiích, o to více se snažíte tajit, že láska k umění není vaší hlavní obživou."
Těžké časy
V České republice není žánr černého divadla příliš známý, i když ve světě je vyhledávané po celá desetiletí. V naší zemi vděčíme za jeho popularizaci Jiřímu Srncovi, který tento žánr proslavil po vzoru George Lafailleho z Francie. Právě jeho techniku "black light theatre" po sametové revoluci převzaly všechny nově vzniklé soubory a Praha se stala domovem hned několika černých divadel. Nejnovějším, již 13 let existujícím souborem, který se straní komerčnímu přístupu otevřenosti pouze k turistům, je HILT black light theatre pod vedením Theodora Hoidekra.
Po několikátém charitativním večeru se však v listopadu 2019 divadlo HILT po úspěchu na Světové divadelní olympiádě dozvědělo, že o své stálé místo příjdou. Výtěžek z Noci divadel HILT věnoval společnosti na pomoc seniorům, těm, kteří jim poslední tři roky pronajímali své divadlo. Ihned reagovali a vedení divadla HILT, Štěpánka Pencová a Theodor Hoidekr, našli souboru nový domov: prostor, kde by se mohla odehrávat všechna čarovná představení černého divadla. Pomocnou ruku jim podala architektka Yvette Vašourková (CCEA MOBA) v prostoru zvaném Lobby a stěhování proběhlo tu osudnou neděli, kdy česká vláda vyhlásila nouzový stav.
A tak premiéra v novém divadle dosud neproběhla. Herci a přátelé souboru HILT se v prostoru Lobby setkávají, dobrovolnicky šijí roušky pro pražské nemocnice a domy seniorů a čekají na uvolnění restrikcí, aby si zase mohli zahrát. Původní autorkou celého nápadu i současná vedoucí "projektu šití" je Petra Němečková. V Lobby se tak v malebném okolí Karlova mostu sdružují lidé jako za starých časů. Pomáhají sobě i okolí, nosí přebytečné látky, šijí, žehlí. Mezi pomocníky se objevují i tanečnice souboru Adéla Doskočilová a Dana Benzmanová, jejíž rychlost při žehlení nastříhaných látek trápí všechny šicí stroje. Ředitel divadla Theodor Hoidekr přiznal, že šít neumí, a tedy jen stříhal látky, nicméně aby se mohl věnovat přežití divadla, stříhání převzal kolega ze sousedství Pavel Vojta.
Pomáhat nebolí
Pravidelné hraní pro diváky si Černé divadlo HILT nahrazuje jednou týdně veřejným vysíláním na webu divadla hilt-theatre.cz . Vysílání probíhá zdarma a při představení vystupují pouze čtyři herci namísto obvyklých osmi (jmenovitě jde o Reného Zounara, Adélu Doskočilovou, Martina Mackoviče a Theodora Hoidekra). Ovšem pokud chcete podpořit i divadlo HILT, vždy můžete zakoupit virtuální vstupenku v rámci festivalu NIC 2020: https://goout.net/cs/divadlo/cerne-divadlo-hilt-predstaveni-o-nicem/kihpf/+dmfjq/ . Počítá se každá koruna.
Černé divadlo HILT za dobu své existence charitativně podpořilo například SOS dětské vesničky, Toulavé tlapky s.r.o., Kapku Naděje, Život 90. Samo nikdy nebylo dotováno, i přesto naavzdory kritické situaci chtějí podpořit svou činností další organizace. Šitím roušek podporují mimo jiné oddělení nemocnice neonatologie Motol, onkologii nemocnice VFN, pomoc seniorům Život 90, porodnici U Apolináře a běžné je i rozdávání na ulici lidem, kteří roušky nemají.
