Národní divadlo
Jak lze chápat smrt? Nová inscenace Koncové světlo se o to pokouší

Zkusit se podívat smrti zpříma do očí, představit si, že smrt neznamená konec, nebo odtabuizovat poslední věci člověka chce podle tvůrců nová inscenace Činohry Národního divadla Koncové světlo. Hru Jana Tošovského režíroval Jan Frič a ve čtvrtek večer měla premiéru na Nové scéně Národního divadla. Ve hře vystupují v bezejmenných rolích Magdaléna Borová, Matyáš Řezníček, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov, Mojmír Měchura a Martin Marek nebo Jan Páleniček.

Autoři inscenace pracují s tezí, že dnešní společnost smrt tabuizuje, odsouvá ji do tajných zákoutí mysli a pokouší se ji přelstít vědou i kosmetikou. Inscenace je sledem několika scén, které divák musí vnímat především prostřednictvím jejich vizuální stránky. Tvůrci se odkazují na Tibetskou knihu mrtvých, Danteho Peklo, knihy Raymonda Moodyho i vize indiánských šamanů, ale pracují s nimi velmi volně.

Někdy časově i místně neutrální kostýmy doplňují - zdánlivě nepatřičně - rekvizity spojené naopak velmi silně s konkrétní kulturou, společností či dobou. Jiné části inscenace odkazují přímo k některým subkulturám, jejichž členové se vědomě či nevědomě do blízkosti smrti dostávají.

"Naše inscenace nechce být oslavou smrti, spíš pokusem o její staronové pochopení jako nedílné součásti života. Má být modlitbou za život, výzvou k pokoře před jeho velikostí. Protože život všech bytostí vychází z jediného základu, je hluboce vnitřně spojen. A pokud se nám podaří tuto jednoduchou skutečnost znovu pochopit a prožít, může to být krok k uzdravení našich životů i naší planety - jediné, kterou máme," uvedl k představení autor textu a dramaturg Jan Tošovský.

Inspiroval se mimo jiné zmíněnými texty, nejen z nich podle něj vyplývá, že zaznamenané prožitky blízké smrti se napříč věky a civilizacemi nápadně shodují, třebaže jsou ovlivněny místními a kulturními zvláštnostmi. "Vize zářivého světla, cesta tunelem či pád do propasti, překročení mostu nebo řeky, setkání s moudrou světelnou bytostí - to jsou typické atributy zážitků, s nimiž se setkáváme u lidí, kteří prožili blízkost smrti a zase se z ní vrátili," řekl. Těmito lidmi sdílený obrat "světlo na konci tunelu" dal podle něj také název inscenaci.

"Skeptici tvrdí, že se jedná pouze o chemickou reakci umírajícího mozku. Faktem ale zůstává, že většina lidí, kteří podobnou zkušeností prošli, se z ní vynořili proměnění - laskavější, vnímavější ke světu i k lidem, s větší úctou k životu a jeho jedinečnosti," uvedli autoři.