Divadelní režisér a „akční lyrik" Ondřej David spojil obě své profese. Výsledkem je zvukomalebné představení Do ráje: fyzická i jazyková exhibice pro tři herce.
Premiérově ji uvádí alternativní pražská scéna Roxy/NoD (nejbližší repríza bude 24. února, další lze nalézt na domovské stránce projektu www.doraje.com) a prostor pro někdy až akrobatické pohybové kreace poskytuje ideální: jeviště je tu větší než hlediště, opticky ještě zvětšené plátnem a občasnými projekcemi.
Nenasytná žravost reklamy
Šestatřicetiletý Ondřej David má za sebou režii divadelních představení a moderních oper a to i na velkých českých scénách včetně Národního divadla a Státní opery Praha, zároveň sám vystupoval s pohybovou recitací vlastní poezie: označoval to jako „akční lyriku" či „fyzické básnictví". Ale krom toho se nechal zaměstnat také v marketingu. Všechny zmíněné zkušenosti využil při psaní a režírování hodinového představení Do ráje.
Hlavním tématem je totiž reklama: vyprázdněnost a zároveň nenasytnou žravost reklamního jazyka, který drze pohlcuje významy a chrlí slogany o smyslu života, pravých hodnotách, lásce a dalších osudových bodech lidské existence. Jestliže dříve byly doménou básníků, dnes se na nás denně valí z plakátů, reproduktorů a obrazovek a jejich smysl je jediný, prodat nějaký výrobek.
ČTĚTE TAKÉ: Blíží se divadelní nářez. S Malou inventurou
David pracuje právě s takovými slogany (aby se vyhnul autorskoprávním sporům, raději je vždy drobně pozměnil, ale divák je stejně okamžitě pozná a často si k nim i dosadí značku - tak zakořeněné už jsou v našem vnímání), přičemž pomaloučku, ve variacích posunuje jejich sdělení. Nejčastěji drobnými záměnami písmen či slabik, čímž dostává nové významy a které jej postupně dovedou až k agresivnímu „Nakupuji, tedy jsem člověkem" či rovnou „Kup to nebo chcípni!". Zajímají ho zvukomalebné slovní hříčky, k nimž jsou reklamy obzvlášť vděčným materiálem. Vědomě v tom navazuje na rakouského experimentátora s jazykem, formou i přednesem poezie, básníka a dramatika Ernsta Jandla. Také Ondřej David hledá rytmus, melodii a zvuk slov, také on paroduje hantýrku různých sociálních skupin: zde nejlépe v komické scénce, kdy parta dvacetileté zlaté mládeže líčí svůj úžas nad ránem v přírodě, či v monologu čerstvé matky.
Manažerka, naivka a macho
Obdiv zaslouží i výkon herců: v průběhu hodiny nesejdou z jeviště (ostatně ani nemají kam, žádné zákulisí tu není, odpočinou si nanejvýš pár vteřin za plátnem), přičemž kromě dlouhého textu plného hříček a jazykolamů ještě všelijak tancují či pantomimicky komentují řečené; občas to jsou kousky krkolomné a v mnoha případech fyzicky dosti namáhavé. Každý navíc představuje symbolizovaný sociologický typ: Lucie Roznětínská manažerku v kostýmu a lodičkách (což jí nijak nebrání v akrobatických pozicích), Ivana Uhlířová naivku v domácnosti, Richard Fiala zpovykaného macha, „vysmátého" a vždy správně „ohozeného".
Inspirativní představení vzbuzuje v divácích smích i přemítání nad tím, do jaké míry síle reklamy podlehli a podléhají. Nemoralizuje, jen si hraje, byť s tématy docela vážnými a „zatěžkanými". Snad mu chybí nějaká přehlednější jednotící linka, která by držela pozornost publika; to si však i tak přijde na své při každém dalším vynalézavém výstupu.
Foto: www.doraje.com
