Mladý talent
Role se učím na hřbitově, říká herec Ivan Lupták

Měl být programátorem schovaným za komputerem, místo toho se promenuje na jevišti. Tam je šťastný, byť je podle svých slov spíše introvert. Ivan Lupták, v sedmadvaceti letech nejobsazovanější herec Divadla Na Zábradlí. Proč si nejvíc považuje role homosexuála, který se nakazil virem HIV?

Nedávno měla v Divadle Na Zábradlí premiéru hra Boarding Home, v níž jste ztvárnil s Pavlem Liškou hlavní postavu. Hrajete jeho "dvojníka". V čem jste si podobní?

To sám nevím. Možná jsme si mírně podobní fyzicky. A možná si nejsme podobní vůbec a byl to režijní záměr.

Mezi novináři má pověst nepřístupného podivína. Jaký je kolega?

Znám ho čtyři roky, tak dlouho jsem Na Zábradlí a teď jsme spolu vlastně poprvé pořádně zkoušeli a překvapil mě, jaký je dříč. Mnohdy zkoušel i během pauzy, nepostřehnul jsem u něj žádné hvězdné manýry.

Co ještě na něm obdivujete?

Myslím, že má velký komediální talent, umí být bezprostřední, ale současně mu nejsou cizí ani vážnější polohy. O tom se můžou diváci přesvědčit právě během představení Boarding home.

Hra je dramatizací románu kubánského exilového spisovatele Guillerma Rosalese. Je velmi depresivní. Proč by na to měli lidi přijít?

Má výborné obsazení, až na mě teda. (usmívá se) Dělal to výrazný režisér J. A. Pitínský. Ta hra je spisovatelova autobiografie. Po emigraci do USA žil v ústavu, nakonec v něm i umřel, spáchal sebevraždu, takže je to opravdu dost depresivní a temné.

Našel jste tam nějakou naději?

One man show. V inscenaci Po Fredrikovi je Ivan Lupták na jevišti úplně sám. Můžete ji vidět například 13. a 14. srpna v areálu Nákladového nádraží Žižkov, v rámci doprovodného programu festivalu Prague Pride.

Je tam světlý okamžik, kdy se zamiluje do dívky Francis. Ta láska je sice předem odsouzená k nezdaru, ale už to, že v tak odporném místě se může objevit nějaký pozitivní cit, je vlastně naděje. Na konci představení nasazuju Pavlovi na hlavu indiánskou čelenku. Dnes jsem mu viděl v očích zvláštní smutek, ale i naději. Naději ve smrti, protože pro něj byla úlevou. Tím, že zabil sebe, zabil vlastně i mě, svého nepřítele, tedy schizofrenii, kterou trpěl.

Pavel Liška se během inscenace ocitne na poměrně dlouhou chvíli na jevišti nahý. Jste radši, že ta scéna padla na něj?

Jo. Vím, že Pavel s tím nemá žádný problém, na rozdíl ode mě. Když jsem do divadla přišel, hned v první hře, konkrétně v inscenaci Ambrózie, po mně režisér David Czesany chtěl, abych se svlíknul. Nechtělo se mi, cítil jsem nepřekonatelný stud. Nakonec jsme k tomu došli přes tmu. V ní jsem si odložil a nahý jsem zalezl pod stůl, kde jsem ty choulostivé partie dokázal schovat. Postupem času jsem ten ostych ztratil. Nejvíc mi s tím pomohla hra Ubu se baví. V ní se postupně svlíknou všichni, takže jsem nemohl trhat partu. Od té doby už to neřeším. A je to dobře, protože v tomto divadle se svlíkáme hodně často. (směje se)

Rodiče tu hru viděli?

Jo.

A co na to říkali?

Tvářili se, jakože nic. Snaží se mě podporovat, takže si asi poznámky raději odpustili. (usmívá se)

Byli rádi, že jste k herectví utekl z technického směru, který jste studoval na střední odborné škole v Kladně?

Překvapilo je to. Nikdy jsem se jako herec neprojevoval. Když jsem se ve třetím ročníku střední školy rozhodl přihlásit se na DAMU, byli dost zaražení. Ještě víc je překvapilo, když jsem se tam dostal. Ale od samého začátku z jejich strany cítím v tomto směru podporu.

Co dělají rodiče?

Táta je bývalý voják z povolání, dnes dělá pro jednu americkou firmu, která vyrábí folii. Máma pracuje v Motole na dětském oddělení. A dva starší bratrové jsou kuchaři-číšníci. Mají své hospody za Kladnem ve vesnicích, kde žijí.

Po kom jste zdědil umělecké geny?

To vážně nevím, ale je pravda, že děda byl muzikant, hrál na trumpetu. Táta hrál na klavír a na bicí, ale brzy toho nechal, protože děda na tátu hodně tlačil, takže ten raději v patnácti letech před tou drezurou utekl z domu a přihlásil se na vojenskou školu.

Kdy jste pochopil, že počítače nebudou to pravé?

Dost brzy. Na tu školu jsem vlastně šel kvůli spolužákovi ze základky, který měl na rozdíl ode mě jasno. Počítače nás bavili, ale spíš hraní her. On tu školu našel a oba nás vzali. Sice jsem ji dokončil, ale věděl jsem, že ze mě nebude žádný IT odborník nebo programátor.

A DAMU vás bavila od samého začátku?

Jsem spíš introvert, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem na té škole přestal být trochu zaražený. Měl jsem ale bezvadné spolužáky. Brzy jsem si našel tři velké kamarády: Davida Šiktance, Tomáše Kluse a Máju (Marii Štípkovou). Dokonce jsme s Davidem a Tomášem spolu rok bydleli. Byli jsme pořád spolu. Dvanáct hodin ve škole, pak doma, takže jsme si po čase začali trochu lézt na nervy a naše spolubydlení se přirozeně v jeden moment rozpadlo. Dnes jsem přesvědčený, že to našemu přátelství prospělo.

Sledujete s Tomášem Klusem vzájemně svoje kariéry?

Pozval mě na svatbu. Občas zajdu na jeho koncert. Mají pro mě vždy zvláštní atmosféru, je příjemné vidět svého blízkého přítele na pódiu a pod ním ten dav lidí, který si s ním zpívá jeho písničky. Mám k nim blízký vztah, u zrodu mnoha těch z jeho prvního alba jsem byl přítomen, tou dobou jsme právě spolu bydleli na Žižkově. Nejradši mám ale Malčika a Marii, které vznikly později.

Když jsme mluvili o hře Boarding Home, zapochyboval jste, že jste dobrý herec. Tento pocit máte často?

Mám období, ve kterých vážně pochybuju o tom, že se herectvím budu živit celý život. Přichází to ve vlnách. Někdy to je dobré, povolání mě baví a pak jsou chvíle, kdy si říkám, že to je všechno zbytečné. Že netvořím nic plnohodnotného a že s derniérou všechno umírá. Ale nejvíc pochybuju, jestli na to vůbec mám talent a povahu.

Teď jste v jaké fázi?

Někde uprostřed. Jsou dny, kdy to jde. Mám pocit, že dobře hraju nebo zkouším. A vzápětí, ze dne na den nebo snad dokonce z hodiny na hodinu přijde období, kdy to nejde. Ale netýká se to konkrétních her, je to spíš podle nálady.

Kdy jste byl přesvědčen, že vaše práce má smysl?

Nejvíc, asi když jsem udělal inscenaci Po Fredrikovi s Divadlem Letí. To je hra o klukovi, který se nakazí od přítele virem HIV. Jezdíme s tím především po středních školách. Po tom představení je ještě hodinová přednáška o té nemoci a následná diskuze. To podle mě smysl má.

Jak jste se k tomu dostal?

Před lety mě oslovil režisér Daniel Kupšovský, který pracuje pro Art for Life (občanské sdružení věnující se prevenci HIV - poz. aut.), jestli bych v rámci jejich festivalu nepřečetl tu hru jako scénické čtení. Pak jsem se o tom textu zmínil Divadlu Letí a udělali jsme z toho regulérní inscenaci.

Jak se vám to hraje? Na jevišti jste sám, navíc s velmi ožahavým tématem.

Když jsem si tu hru přečetl, nadchla mě. Téma se mi líbilo a ten příběh mi přišel neskutečně silný. Bylo to přirozeně napsané. Hrozně jsem to chtěl dělat. V závěru zkoušení, kdy se na to už chodili dívat lidi, jsem si začal uvědomovat, že někdy mám problém jim to říkat, protože ta hra je dost osobní. Premiéra byla náročná. Měl jsem strach koukat lidem do očí, trvalo mi několik repríz, než jsem se toho dokázal zbavit. A vlastně ještě dnes, po zhruba padesáti reprízách s tím někdy zápasím.

Na to představení chodí hlavně ženy, že?

Což je dobře. Holky jsou citlivější. (usmívá se)

Jste velmi blízko divákům. Zažil jste v hledišti nějakého muže, kterého to vyloženě nebavilo?

Není to tak dávno, co jeden divák usnul a spadl na podlahu, asi byl opilý. Ale jinak mám i od mužů pozitivní reakce.

Poděkoval vám nějaký gay, že jste mu tím představením pomohl najít odvahu povědět o své odlišné orientaci doma?

Gay ne, ale jednou za mnou přišla dívka s maminkou. Po představení jí oznámila, že je lesba. Pak jsme všichni tři popili a strávili moc příjemný večer. Skamarádili jsme se. Přišlo mi hrozně hezké, že jsem byl ten prostředník, díky němuž jí to sdělila, a ulevilo se jí. Pro mě je obrovskou odměnou, když si někdo během představení uvědomí, že se za svou orientaci nemusí stydět.

Ale je tam i druhá rovina - virus HIV...

Přesně tak. Hodně lidí si myslí, že AIDS už není takovou hrozbou jako dřív a že není potřeba se při sexu chránit. Ale to je samozřejmě blbost. Může se to stát komukoli. Ten kluk není vůbec promiskuitní. Jen odevzdaně věří svému příteli. Myslí, že to je partner na celý život. A on ho nakazí smrtelnou nemocí. Měli bychom být zodpovědní, navzdory tomu, že se o HIV dnes mluví mnohem méně než v 90. letech. A je to velká chyba! I proto každým rokem roste počet infikovaných. (Loni jich bylo rekordních 253 - poz. aut.) Proto jakýkoliv projekt, který bojuje proti nemoci AIDS, podporuji. Například jsem nafotil kalendář Art for Life pro rok 2013.

V Divadle Na Zábradlí většina vašich kolegů hodně točí. Vy máte za sebou jen film Anglické jahody. Není vám to líto?

Ani ne. Považuji se především za divadelního herce. Před kamerou teprve pomalu získávám zkušenosti. Je to zcela jiný druh herectví, komornější a niternější. Kamera je nemilosrdná, zaznamená sebemenší změnu mimiky ve tváři. Je to zkrátka těžká disciplína, aspoň pro mě.

Zůstaňme tedy v divadle. Jaké další inscenace byste lidem doporučil?

Kromě té inscenace Po Fredrikovi třeba Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho, které hrajeme Na Zábradlí. Není to klasické představení, první půlku se tam vůbec nemluví, ale jsem přesvědčený, že je to působivé. Snad se nám podařilo vytvořit atmosféru té šílené doby, kterou jsem naštěstí nezažil. Zajímavé jsou podle mě všechny hry, co jsem u nás viděl. A dál? Jinam moc nechodím. Ne, že bych byl takový ignorant, ale když už mám volný čas, jsem rád, když ho můžu strávit mimo divadlo.

Co vás baví?

Táta mě vedl ke sportu, dělal jsem atletiku a plavání, ale brzo jsem s tím seknul. Možná právě proto, že na mě taky příliš naléhal. Ale dnes jsem mu za to vděčný. Díky tomu mám kladný vztah k pohybu. Ale pravda je, že kolektivní sporty nejsou nic pro mě. Jsem spíš sólista. Rád si sám zajdu do bazénu nebo se projdu po městě či po hřbitově.

Po hřbitově?

To je moje další obsese. Rád chodím po hřbitovech. Například Olšany jsou nádherné, je tam božský klid. Tam jsem se chodil učit text hry Po Fredrikovi, bylo toho pětadvacet stránek. Našel jsem si zastrčený hrob s lavičkou a tam jsem se to půl dne drtil několik měsíců.

Neučíte se při chůzi?

Občas. Před každým představením si musím text zopakovat, jinak jsem nervózní a nesvůj. A když to nestihnu doma, přeříkávám si text cestou do divadla. Už jsem si zvykl, že to říkám i před lidmi. A nekoukám se, jak koukají, protože na mě asi musí koukat dost vyjeveně.

Ivan Lupták   Narodil se 3. 9. 1986 v Kladně. Po základní škole nastoupil na střední odbornou školu 1. KŠPA - obor výpočetní technika se zaměřením na podnikatelskou administrativu. Po maturitě v roce 2006 začal studovat DAMU - obor činoherní herectví. Ve druhém ročníku natočil film Anglické jahody. První divadelní zkušenosti získal v Disku a Na Vinohradech. Od roku 2010 je ve stálém angažmá v Divadle Na Zábradlí, kde v současnosti hraje v sedmi inscenacích. Například ve hře Boarding Home, Ubu se baví, Višňový sad, Asanace nebo Platonov je darebák. Ve Švandově divadle hostuje s hrou Po Fredrikovi. Ve Studiu hrdinů hraje v inscenaci Krev Wälsungů od Thomase Manna.