Kontroverzní inscenace
Zahradní slavnost v Národním: Poslední tečka za Komedií

Čekalo se, že to rozvíří prach nad kavárenskými stolky a snad i způsobí malý skandál v Národním divadle - a minimálně to první se podařilo. Hru Václava Havla Zahradní slavnost režíroval v činohře Národního Dušan D. Pařízek, někdejší šéf pražského divadla Komedie, svého druhu jako post scriptum za desetiletou pražskou érou. V první řadě je jeho inscenace vzkazem příznivcům.

Absurdní hra Václav Havla z roku 1963 tematizuje především absurdní byrokratické postupy a jejich jazyk, vlastní nejen totalitním režimům. Rozebírá to s rozkošnickým humorem, který se nese především v dialogické výbavě jednotlivých postav. Za druhé pak líčí v zásadě banální příběh vzestupu nenápadného chlapce, který přijde jako skromný posledníček, aby pochopil mechanismy a stanul v čele - platí za to ovšem ztrátou identity (pokud kdy nějakou měl, protože osobnost určitě ne). Dušan Pařízek ve své razantní úpravě zdůraznil motivy sebeoslavy "zdravé životní síly středních vrstev" a národní identity, v tomto případě jako české vlastenčení. To je, zdá se, jeho oblíbené téma zejména poslední doby - od (zfilmované) inscenace Odpad město smrt v Komedii přes curyšskou inscnaci Vilém Tell, jež měla premiéru letos v březnu, až právě po Zahradní slavnost.

Zahradní slavnost inscenoval Pařízek ve Stavovském divadle. Autorské, tradičně minimalistické scénografii dominuje - opět tradiční - velká krychle, přesahující do publika. Hudbu obstaral živě Roman Zach, který je zároveň nezdárným druhým synem Petrem. Hlavní roli Hugo Pludka svěřil Pařízek svému dvornímu herci Martinu Pechlátovi, který v ní postupuje opět jako vždycky. Zpočátku nenápadně "postává kolem", aby za pomoci minimalistických hereckých prostředků nakonec obvládl celé jeviště. Tak jako jeho Hugo, chtělo by se říct.

Protipólem mu je "národní" herec Vladimír Javorský (momentálně už ne člen, ale stálý host činohry), který v sobě spojuje roli Ferdy Plzáka a ředitele zahajovačské služby. Javorský opakovaně dokazuje herecké chameleonství a schopnost invenčně pracovat z různými režiséry. Do hry vstupují taky rodiče Pludkovi v neodolatelném podání Evy Salzmannové a Aloise Švehlíka. Ze dvojice zahajovačů si s rolí s potěšením hraje Jan Bidlas, naopak Jaromíra Mílová potvrzuje dlouholeté podezření, že její herectví je celoživotní nedorozumění. Rozdíl mezi dvojicí, která měla být rovnocenná, nemohl být propastnější

V této souvislosti - paralelně s premiérou Zahradní slavnosti měla derniéru jedna z mála skutečně vydařených inscenací současného repertoáru činohry ND, Nebeského Král Lear - není špatné připomenout, že když se v Národním objeví nějaký zajímavý režisér, ať už se jmenuje Nebeský, Pařízek nebo Robert Wilson, vidíme v obsazení ta samá jména - Javorský, Salzmannová, Bidlas, Švehlík. Vysvětlení je prosté - jde o téměř jediné osobnosti v hereckém souboru ND.

Klíčové scény inscenace najdeme na začátku a na konci - když se Hugo loučí se středostavovskými rodiči a když je opět, už jako hrdina moderní doby, opět vyhledá. Jeho "souboj" s Plzákem o vedení zahajovačské či likvidační služby je rovněž lahůdkou; nejen pro ironickou scénku se svlékáním, která je rovněž mířena - podobně jako ona krychle coby základ scénografie - směrem ke znalcům a fanouškům. Což neznamená, že by jedno nebo druhé bylo samoúčelné.

Potíž je trochu se středem inscenace, kdy se vrchní zahajovač Plzák (Javorský) stylizuje do role trapného estrádního baviče a postupně má strhnout publikum, to domnělé i to skutečné. Ať už se diváci zapojí nebo ne, trapnost zůstává - což je v pořádku, jen je tento motiv v inscenaci zpracován nedůsledně. A hlavně už jsme ho viděli mockrát, tato karikatura bavičství není nikam posunuta.

Jakkoli je Pařízek vnímán jako herecký režisér, který především pracuje s hráči a textem, zrovna Zahradní slavnost - i v kontextu jeho zahraničních inscenací, jež se stejně jako Slavnost odehrávají zpravidla na jevištích řádově větších, než bylo to v Komedii - ukazuje, jak moc je Pařízek také režisér vizuální. Jak zdánlivě neokázalá Pařízkova scénografe, tak jakoby nenápadná hudba Romana Zacha, a především "civilní" kostýmy Kamily Polívkové: jako by všechny tyto "doporovdné" složky měly být co nejméně výrazné, aby nepřekážely textu a hercům. Jenomže třeba brýle, jež Polívková nasadila Pechlátovi a Javorskému, mají docela zásadní význam v tom, jak vidíme jejich postavy. Na dění v krychli se prostě dobře dívá, nepůsobí zdaleka jen Havlovými slovy, výměna rolí mezi hlavními soupeři se odehraje více ve fyzické než verbální rovině; a Zachova kytara a bicí to klíčovým způsobem rytmizují.

Navzdory rozporným kritickým ohlasům, rozpačitým pocitům Havlových fanoušků a očekávanému diváckému neúspěchu u abonentů ND je Pařízkova inscenace vydařeným dílem, na něž může být Národní divadlo právěm hrdé. Inscenace je možná málo radikální na to, co by očekávali fanoušci Komedie, příliš ostrá na tradiční publikum Národního divadla a příliš mimoběžná pro zdejší intelektuální kontext; ani jedno však vůbec nic neznamená.