Nemá cenu před tím zavírat oči. Za války i po ní se děla zvěrstva nejenom na našem území, ale i v sousedním Polsku, přičemž je zdaleka neměli na svědomí jenom nacisté, ale i sovětští vojáci, kteří se k osvobozenému území chovali stejně jako k tomu dobytému. Vzhledem k těmto okolnostem - a také tomu, jaký byl poválečný vývoj ve východním bloku - se nelze divit, že to zásluhy Rudé armády při "osvobozování" podstatně snižuje. Z jedné takové epizody vznikl i francouzsko-polský film Agnus dei, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin.
Snímek, který lze dohledat i pod francouzským označením Les innocentes (Nevinné), na základě skutečné události potvrzuje známou pravdu, že kam stoupne sovětský voják, tráva dvacet let neroste. Z našich dějin to můžeme potvrdit, nebylo to jen dvacet let, ale hned čtyřiačtyřicet. A i v Agnus dei jsou Rusové jednoznačně záporné postavy. A není se co divit.
Vypleněný klášter
Příběh natočený podle skutečné události se odehrává ve studeném Polsku v prosinci 1945. Je po válce, ale v zemi se stále ještě hojí staré rány, a to nejen válečné, ale i ty z období osvobozování. Mladá francouzská stážistka Mathilde Beaulieuová (Lou de Laâgeová) pracuje pro francouzský Červený kříž, jehož úkolem je starat se kvůli nedostatku prostředků jen o Francouze. Jednoho dne ji ale přesvědčí jeptiška z blízkého ženského benediktinského kláštera, sestra Maria (Agata Buzeková), aby s ní šla pomoci jedné z jejích sester. Mathilde ji po krátkém přesvědčování vyhoví a v klášteře zjistí otřesnou pravdu - hned osm řádových sester je těhotných a velmi brzy je čeká porod.
Vinu za to nesou sovětští vojáci, kteří do kláštera několikrát vpadli a jeptišky opakovaně znásilňovali. Sestry tak řeší svou vinu porušení slibu čistoty, kterému se trochu vzpírá i lékařská pomoc, protože jejich těla nepatří jim, nýbrž Bohu, a nikdo nemá právo je vidět, natož se jich dotýkat. Mathilde napře všechny síly, aby klášteru pomohla, a opakovaně ho navštěvuje, i když i jí se to málem vymstí - a to nejen od jejích nadřízených, ale jednou v noci je při návratu sama málem znásilněna partou ruských vojáků. Nakonec sestry začínají rodit. A matka představená (Agata Kulezsa) přemýšlí, co si s dětmi počít...
Ponurá bezútěšnost
Jestli na diváka sedne nějaký dojem, je to především zmar a beznaděj. Lokace zimního Polska působí neskutečně nehostinně, atmosféra je studená a na všech je vidět, že se ve svých rolích nacházejí proti své vůli. Nidko však nemá na vybranou - povinností doktorů je léčit, povinností řeholnic sloužit Bohu. Mathildina snaha místy připomíná sisyfovský zápas, ale neumdlévá a postupně získává důvěru sester. A k tomu vládne všude strach - strach z všudypřítomných Sovětů, strach benediktinek z toho, co bude dál, protože je jim jasné, že nový režim církvi moc přát nebude, a takový skandál by jim před očima veřejnosti a úřadů nepřidal, jakkoli jsou ve svém neštěstí nevinně.
Motiv osudovosti a vědomí povinností pak jako černý mrak doprovází celý film - je možné, aby sestry přijaly děti a odpovědnost za mateřství, anebo z hříchu zplozená stvoření opustily a popřely své lidství? Tady film trochu naráží, protože jakkoli nás "bulvární historie" mnohokrát poučila, jaké hrůzné objevy se na půdě ženských klášterů tolikrát našly, církevní právo na podobné situace pamatuje a dle něj jednoduše není možné, aby se matka představená zachovala tak, jak se zachovala, protože by ostatními sestrami musela být suspendována. Na druhou stranu, v situaci tak vypjaté, těsně po válce, která v některých ohledech ještě neskončila, kdo ví, jak tomu ve skutečnosti bylo.
Nehrdinští hrdinové
Jak již bylo řečeno, film vznikl podle skutečné události dle zkušeností reálné Madeleine Pauliacové, která jako lékařka v poválečném Polsku pracovala a problém s klášterem opravdu řešila. Sice jí bylo maličko víc než herečce, už třiatřicet, a k Novému roku nebylo poslána zpět domů, ale dva měsíce po těchto událostech bohužel zahynula při autonehodě poblíž Varšavy, ovšem to nijak nesnižuje účinnost a věrohodnost minimálně základní kostry příběhu. Příběhu, který je opravdu dobře natočen.
Režisérka Anne Fontaineová se specializuje na "ženské" filmy s výraznými ženskými hrdinkami (je mj. autorkou životopisné Coco Chanel s Audrey Tautouovou nebo oceňovaného dramatu V jeho rukou), taky byl Agnus dei zahrnut do projektu 52 Films by Women, a stísněný snímek drží až do konce pevně. Dlouhé a vypjaté scény, kdy kamera sleduje jen pohledy zúčastněných, obsahují takové napětí, jaké jen tak k vidění nebývá. S takovými herečkami ani není divu - vedle elity polského herectví je to hlavně šestadvacetiletá Lou de Laâgeová, která na sebe strhává nejvíc pozornosti. Zcela po právu. Situace na hraně i chvíle nudy a stereotypu ve stále stejných večerech na francouzské základně, které zpestřuje jen trocha alkoholu a nezávazný vztah s postarším doktorem v podání Vincenta Macaigneho, s nímž se stýká ani ne tak kvůli citům, jako spíš aby zahnala strašnou samotu a prázdnotu, kterou všichni cítí, zahrála skvěle a maximálně uvěřitelně.
Bez osobitosti
Navzdory nesmírně silnému tématu a kvalitnímu zpracování, jemuž prakticky není co vytknout, musím připustit, že jsem se u jeho sledování příliš nebavil. Snad za to mohla velká citová odtažitost chladného příběhu, snad skutečnost, jakou se lze o filmu dočíst - zatímco divačky si při sledování poplakaly téměř všechny, muže to nechalo spíš chladnými. Přitom nelze říct, že by šlo o výlučně ženský film s jasnou cílovkou, takové téma osloví kohokoli. Možná se místo na důraz na sdělení v rámci bezchybné formy mělo vsadit spíš na osobní přístup, i přílišná dokonalost může v některých chvilkách sklouznout dokonce k nudě.
Agnus dei je velmi silný film, jehož společenská obžaloba sexuálního násilí na ženách, kterého se ruští vojáci tak často dopouštěli, míří trefně a hlavně přesně. Hlavně vás jeho zhlédnutí donutí přemýšlet. A myšlenky to moc příjemné nebudou. To ale vůbec nevadí, protože i takových okamžiků je třeba.
