Osm Oscarových nominací (nakonec z toho byly čtyři sošky) pro snímek Tahle země není pro starý by člověka mohlo spíš odradit - americká akademie se přece tak často nadchne pro díla ve všech ohledech prostřední. Film Joela a Ethana Coenových o osudu, stárnutí a účincích jateční pistole k nim však určitě nepatří.
Ta nejlepší příprava na zhlédnutí snímku Tahle země není pro starý je nevědět o něm vůbec nic. Ne snad proto, že by kouzlo snímku záviselo na nějakém překvapivém sdělení, na tom, že by se divák ve správnou chvíli něco dozvěděl. Naopak. Jeho součástí je i jakási nesmlouvavá lehkost, s níž autoři před divákem skryjí a posléze úplně opustí věci, o nichž se publikum může domnívat, že jsou v kontextu filmu důležité, třeba i nejdůležitější. A především - film bratří Coenových je ve všech jeho složkách prakticky dokonalý, přičemž hodnota celku součet jednotlivých kvalit ještě převyšuje.
Je ta kniha pro Coeny?
Tahle země není pro starý je adaptací stejnojmenné knihy jižanského spisovatele Cormaca McCarthyho, autora v posledních desetiletích velice ceněného (loni získal Pullitzerovu cenu za román Cesta). Příběh knihy i filmu se odehrává v texasko-mexickém pohraničí v osmdesátých letech minulého století. Pytlák Llewelyn Moss (Josh Brolin) při lovu náhodou narazí na pozůstatky drogového obchodu, který se důkladně „vymknul" - spousta mrtvol a rozstřílených aut, náklaďáček s heroinem a dva miliony dolarů v koženém kufříku. Vezme si peníze, jenomže okradení se mu dostanou na stopu a Llewelyn musí opustit ženu a dát se na útěk. V patách mu je hned několik konkurujících si zabijáků. Ve všech ohledech mezi nimi vyniká Anton Chigurh (Javier Bardem), prakticky nezničitelná bytost s úděsným sestřihem, soustředěným pohledem šílence, zálibou v upřesňujících otázkách a potřebou slyšet na ně adekvátní odpovědi; a také s jateční pistolí, která neselhává. Dost zběsilé „turné" kořisti a lovců po maloměstských motelích vyšetřuje (spíše však zpovzdálí sleduje) stárnoucí šerif Ed Tom Bell (Tommy Lee Jones), kterého vede konfrontace s měřítkem a bezohledností toho krveprolití k úvahám o hrozivé proměně světa a o tom, že on sám už do toho světa nepatří, nerozumí mu.
McCarthyho próza je první literární předlohou, kterou bratři Coenovi pro film adaptovali; ostatně na první pohled jako by si ten román o zfilmování právě těmito tvůrci říkal. Autorův styl je úsporný a přitom velmi vizuální, dialogy v sobě mají jakousi zemitost, nenápadnou legraci i poezii. Příběh Téhle země je ohromně napínavý a také hodně násilný co do kvantity i „kvality". Ta kniha je však zároveň i antifilmová - tím, jak v posledním dějství změní žánr, jak najednou začne nějak jinak vyprávět o něčem jiném a navíc jako by vše, co předcházelo, zapomněla. Nebo přesněji - může to tak na první pohled vypadat. Pokud by Coenovi zvolili bezpečnější cestu a brali si z McCarthyho knihy jenom věci prvoplánově filmové, mohli z ní abstrahovat velice dobrý thriller. Snaha respektovat předlohu i v jejích pro film obtížnějších polohách mohla vést ke dvojímu výsledku - buď snímek úplně rozvrátit, nebo z něj udělat mistrovské dílo. Podle mého mínění platí druhá alternativa.
Triumf úspornosti
Tahle země není pro starý je film relativně (asi dvě hodiny) dlouhý a nijak zvlášť rychlý, přesto je v něm možné spatřovat triumf stručnosti a úspornosti. Způsob, jímž Roger Deakins snímá obraz, je až protikladný tomu, jak se dnes obvykle točí napínavé filmy - tedy nervní pseudodokumentární kamerou, která jako kdyby „nestíhala" hekticky se odvíjející děj (velmi dobře to umí třeba Paul Greengrass, režisér Bourneova ultimáta a Letu číslo 93). Coenovi a Deakins naopak vyprávějí v často dlouhých a statických záběrech, které zachycují příběh s metodičností až klinickou a zároveň mu dodávají výraznou obrazovou stylizaci. Ta je stejně působivá ve chvílích, kdy se film odehrává v otevřené a vyprahle krásné texaské krajině, i tehdy, kdy je přenesen do neosobních motelových pokojů, jež kameraman a jeho spolupracovníci dokážou skvěle nasvítit. Stojí-li kamera na správném místě, není s ní potřeba moc hýbat. Stejně tak sporý a přitom velmi bohatý je i zvuk Téhle země (Craig Berkey), jejž tvůrci často nechávají „hrát", vytvářet drama i atmosféru, ruchy nasazují ve správném čase a ve správné intezitě (vzdálené zaskřípání podlahy tak působí stejně intenzivně, jako když o sklo auta buší kulky pálené neviděným střelcem). Ta dokonalá souhra obrazu a zvuku umožňuje, že například jedním z nejnapínavějších míst filmu je dlouhý záběr muže nehybně sedícího na posteli. Nemluvě o tom, že film bratrů Coenových divákům názorně vysvětlí, že lidské životy je možné zachraňovat i spláchnutím záchodu.
Ta až uniformní chvála může pokračovat, i když dojde na herce. I v těch nejmenších rolích (recepční na parkovišti přívěsů, majitel benzínové pumpy) dostanou příležitost vytvořit nějakou zajímavou figuru. A v těch velkých? Josh Brolin je velice přesvědčivý v roli tvrdého chlapíka, který si ukousl víc, než na co má. V krátké scéně s manželkou Carlou Jean (Kelly Macdonaldová) dokážou na malé ploše ukázat velmi bezprostředně působící obraz domácké intimity dvou lidí. Výborný je Tommy Lee Jones, kterému by mohlo stačit, kdyby kameře nastavoval svoji fotogenicky vrásčitou tvář: přidává k ní navíc krásnou barvu hlasu, přesnou dikci a přesvědčivě unavený a přitom vědoucí pohled.
„Zásadová" sekyra osudu
Největší pozornost ale na sebe strhne jateční dělník z pekel Anton Chigurh v podání Javiera Bardema, hrozivý a někdy také legrační (už jenom to jméno zní trochu jako fór). Ta legračnost, která se v Téhle zemi neomezuje jenom na Chigurha, ovšem nijak neumenšuje hrozivost. Coenovi ve svých nejlepších snímcích, mezi něž ten nejnovější jistě patří, nikdy nepoužívali humor jako záchrannou brzdu, prostředek, s jehož pomocí se lze vylhat z vážných věcí nebo před nimi utéct. Zabiják Chigurh má tak v jejich filmu jakousi až nadlidskou váhu. Je to bytost stvořená noční můrou, již občasná směšnost polidšťuje, což ji nakonec činí ještě děsivější. Klestí si cestu krajem jako nějaká sekyra osudu. Říkají o něm, že „má své zásady", asi je to pravda. Jateční pistole v jeho ruce z něho dělá jakéhosi stoického pracanta, který trpělivě bourá „maso", jež má být poraženo a někdy se tomu třeba i vzpírá („jatečních" analogií se ve filmu dá najít hodně, ať už v historce, kterou šerif Tom vypráví Carle Jean, nebo v tom, že k jedné ze svých prvních obětí Chigurh promluví stejnými slovy, jaká bezprostředně poté pronese Llewelyn ke zvířeti, jež se chystá ulovit). Asi sám sebe vidí jako nástroj nevyhnutelného, zvýrazňuje to tím, že některým svým obětem dává jakousi šanci, nechá rozhodnout náhodu. A Chigurhova nezničitelnost jako by naznačovala, že tenhle vrahoun opravdu není tak docela z tohoto světa. Jeho střet Llewelynem režiséři inscenují suverénně, jakkoli se přitom ti dva prakticky nedostanou do jednoho záběru. O to víc může některé diváky zranit, když autoři tenhle zápas nechají být, ztratí o něj zájem. Způsob, jímž snímek bratří Coenových sám sebe jako by popíral, ale velmi přesně vyjadřuje téma McCarthyho knihy i její filmové adaptace.
Někteří kritici o Téhle zemi píší jako o filmu ve své chmurnosti až nihilistickém. A pokud by z něj člověk skutečně chtěl abstrahovat nějaký světonázor, nic radostného by v něm nebylo (sami bratři Coenové se odmítají bavit o tom, jestli jejich filmy mají nějaké „poselství"). Celá ta perfektně inscenovaná a snímaná honička je nakonec jenom nepodstatný detail v příběhu vzmáhajícího se zla, jehož je součástí - šerif Ed Tom to alespoň tak vidí a ve svých promluvách konstatuje bezmoc tváří v tvář tomu zlu a neschopnost ho třeba jenom trochu pochopit. Anton Chigurh se v jeho myšlenkách stává pouhou předzvěstí nějaké větší katastrofy, jež má postihnout dobu, v níž se šerifovi už nechce žít. Potom má smysl, když film v závěru přijme perspektivu bezmocného distancovaného přihlížejícího, který možná udělal všechno, co bylo v jeho silách, stejně to ale bylo málo. Z šerifa Bella se tak stává protiklad Marge Gundersonové z jiného slavného filmu Coenových - Farga. Tahle reprezentantka starosvětského „slušňáctví" střet s krvavým zločinem nakonec zvládla levou zadní s vydatnou pomocí náhody. Série vražd její svět jenom na krátkou dobu vychýlila, aby se pak, nezměněn, vrátil k normálu.
Odchody
Tom Bell na rozdíl od ní nevěří, že ten jeho svět by mohl odolat tomu, co se blíží, ani že by mu mohlo něco přijít na pomoc. Jenomže ani tahle zdánlivě všeprostupující beznaděj nakonec v Téhle zemi není definitivní, podvracuje ji jakási nesmělá a nenápadná naděje. Zlu, jež může působit neporazitelně, je nakonec možné říct to, co má být řečeno, odmítnout s ním hrát jeho hry a dosáhnout jakéhosi vítězství. Muž v černém, který sám sebe chápe jako nástroj osudu, se sám může stát bezmocným předmětem hříčky náhody, úradku vyšší moci... jak je libo. Film, který ukázal nemálo krvavých a bolavých odchodů z tohohle života končí u muže, jenž se pomalu chystá odejít smířený, v pokoji a ne bez naděje. Tahle země pro starý třeba není. Tenhle film nakonec možná je.
Foto: AP
