Film Baader Meinhof Komplex: Best of RAF

Film Baader Meinhof Komplex, který právě přichází do českých kin, inscenuje velice solidním způsobem obrazy z moderní německé historie, dokládá však i limity „ilustrátorské" metody jeho autorů.

Velkoproducent a scenárista Bernd Eichinger jako by v posledních letech obsadil na německé scéně místo specialisty na bolavá místa národní minulosti. Poté co ve filmu Pád Třetí říše dal německým divákům ochutnat klaustrofobickou atmosféru Hitlerova bunkru v posledních dnech války, obrátil se k novějšímu traumatu - krvavému tažení ultralevicové Frakce Rudé armády (RAF) proti západoněmeckému režimu v 70. letech.

Bolavost toho tématu nespočívá jenom v tom, že při akcích RAF umírali lidé a že násilnou smrtí sešlo (ať už cizí, nebo vlastní rukou ve vězení) i mnoho členů skupiny. Střet teroristů ze skupiny Andrease Baadera (Moritz Bleibtreu) a Ulrike Meinhofové (Martina Gedecková) s německým státem byl i jakousi občanskou válkou v malém. Členů RAF sice byla jenom hrstka, v rámci německé společnosti ale zdaleka nebyli izolovaní, nemalá část především mladých lidí s nimi více či méně otevřeně sympatizovala. Uvedení filmu o událostech, jejichž tak či onak angažovanými svědky velká část diváků byla, logicky vyvolalo ostré reakce. Rodinní příslušníci některých obětí a také dcera Ulrike Meinhofové Bettina filmaře obvinili, že ukazují terorismus v příliš příznivém světle, přiživují mýtus těch, o nichž by se legendy vyprávět neměly.

Do jisté míry je tahle kritika pochopitelná, teroristkám z RAF to ve filmu skutečně sluší, asi by se v něm daly najít obrazy, jak se říká, ikonické. Snímek ale nijak neumenšuje krutost akcí RAF (samopaly schované v kočárku, který vjede do cesty autu „cíle") a ani portréty jednotlivých členů se nedají označit za bůhvíjak sympatizující. Mezi německými filmy, které se tématu RAF tak či onak dotkly (např. Olověná doba Margarethe von Trottaové z roku 1981) je Baader Meinhof Komplex vůči RAF asi nejtvrdší. Problém toho filmu tkví v něčem jiném.

Nejdříve ale o tom, co na snímku problematické není. Především to je jeho provedení. Baader Meinhof Komplex je dalším důkazem toho, že současná německá kinematografie dokáže vyrobit film - v dobrém slova smyslu - hollywoodských parametrů (režisér Uli Edel ostatně má hollywoodskou zkušenost).

Rekonstrukce skutečných událostí inscenuje ve strhujícím tempu a velmi přesvědčivě, dokáže se však vyhnout efektní bombastičnosti; kamera i střih jsou na odpovídající úrovni, styl filmu je velmi účelný a funkční, nijak zvlášť výrazný (jak německé!). Podobně se dají popsat i výkony představitelů. Pokud někdo chce v kině vidět, „jak to tehdy bylo" - ve smyslu kdo odkud přišel, kam střelil a co bylo pak -, měl by být spokojen, možná až nadšen.

Edel a Eichinger ukazují události známé z dobových televizních zpráv způsobem, jakým by je ty zprávy nikdy ukázat nemohly - se vším adrenalinem, napětím a občas i hrůzou, jež patří k okamžikům, kdy historie (nebo spíše její samozvaní reprezentanti) promlouvá střelnými zbraněmi. Během 150 minut autoři předvedou jakési „best of RAF", rekonstruují všechny klíčové okamžiky historie prvních dvou generací skupiny. Jako výpověď o terorismu vůbec a jeho západoevropské variantě zvláště i jako skupinový portrét členů RAF však snímek selhává, respektive metoda, kterou autoři zvolili, portrétování či vypovídání neumožňuje.

Eichinger zvolil pro Baader Meinhof Komplex podobný způsob vyprávění jako v Pádu Třetí říše- pečlivou rekonstrukci událostí známých a dokumentovaných, podložených svědectvími (deklarovaná přesnost BDK byla ale některými pamětníky napadena). Pro popis Hitlerova konce je takový přístup použitelný - vypráví se o událostech několika dní na jednom místě. BDK ale zachycuje historii několika let v životě „kolektivního hrdiny" - organizace, jejíž členové se během filmu navíc obměňují. A šíře záběru a útržkovitost vyprávění je vlastně filmu na škodu. Ulrike Meinhofová je postupně předvedena jako idealistická novinářka, zavilá fanatička, zlomená a snad i psychicky nemocná vězeňkyně.

Autoři se však zdráhají udělat ten riskantní tvůrčí krok a z nesourodých fragmentů vytvořit „svou" Ulrike Meinhofovou. Rezignují na vyjádření nějaké osobní autorské pravdy, postoje. Zdráhají se nahlédnout za elegantně zachycený povrch událostí. Jakýsi - dost nešikovně vyjádřený - autorský komentář lze najít jenom v postavě moudrého policejního rady Herolda (Bruno Ganz), který občas události glosuje a vyvozuje z nic patřičná - a někdy dost triviálně formulovaná - poučení. Triviálně ostatně vyznívá i úvod filmu, v němž tvůrci popisují příčiny vzniku RAF, vytvářejí kauzální řetězec - policejní represe vůči radikální mládeži, válka ve Vietnamu, pocit nutnosti něco dělat, terorismus.

Zredukovat dost složité a někdy hodně temné děje na pouhé působení sil akce a reakce je trochu alibistické. A takový je Baader Meinhof Komplex možná celý. Starou ránu otevře, už do ní ale neřízne. Autoři nechají směrem k obdivovatelům RAF z plátna zaznít větu: „Přestaňte v nich vidět to, co nebyli." Jako by se zároveň báli pořádně se podívat sami.

Baader Meinhof Komplex (Německo, 2008). Režie Uli Edel, scénář Bernd Eichinger (podle knihy Stefana Austa), hrají Mortiz Belibtreu, Martina Gedecková, Johanna Woklaeková a další. 

Foto: Bontonfilm