Tento týden vstoupila do českých kin restaurovaná verze jednoho z klíčových děl tzv. československé nové vlny, Intimního osvětlení z roku 1965. Snímek natočil jako svůj debut scenárista a režisér Ivan Passer a patří k nejzásadnějším českým filmům nejen 60. let. Prakticky bezdějový, autentický a mrazivě komický.
Děj filmu, který spolu s Formanovým Hoří, má panenko identifikoval obyčejného českého člověka (úmyslně zde neuvádím neskutečně přeceňovanou Papouškovu trilogii o rodině Homolkových), je velice prostý. Za svým někdejším spolužákem Bambasem (Karel Blažek) přijíždí na vesnici Petr (Zdeněk Bezušek) se svou přítelkyní Štěpou (Věra Křesadlová). Stráví spolu sobotu, jdou se podívat na pohřeb, kde Bambas se svým tchánem (Jan Vostrčil) hrají na housle, zahrají si smyčcové kvarteto, Bambasova tchyně (Vlastimila Vlková) si povídá s Věrou, večer se Bambas s Petrem opijí a ráno si všichni společně připíjejí. A to je vlastně všechno, sám režisér se vyjádřil, že ho nezajímá "příběh", ale "stav".
Vesnické bezčasí
Že i natolik nedynamický děj může být zajímavý, je zásluhou tří scenáristů - samotného režiséra Passera a také Jaroslava Papouška a Václava Šaška. Právě tihle tři dokázali scénář napěchovat mikrosituacemi, které jsou nevtíravým způsobem vtipné, zajímavé a strašidelným způsobem reálné. Vztahy mezi muži a ženami, únavné každodenní hádky o zbytečnosti, pocit, že vám život utíká mezi prsty, že byste nejraději podpálili chalupu, kde žijete, utekli někam daleko a začali znovu.
Intimní osvětlení se odehrává v tehdejší současnosti, tedy v polovině 60. let, ale nasnímáno je ve zvláštním vesnickém bezčasí, které by se mohlo odehrávat kdykoli. I dnes na vesnici narazíte na místního idiota, který vám kvůli svému postižení bude říkat jiným jménem, i dnes je rozpor mezi uměleckými ideály a životní realitou aktuální. Právě zastavení času skvěle symbolizuje finální scéna, kdy si všichni dospělí chtějí připít "dobrým vaječným koňakem", který je ale ztuhlý a neteče, a tak nehnutě stojí se zakloněnými hlavami a sledují skleničky dnem vzhůru. Není náhodou, že ono bezčasí bylo za normalizace trnem v oku soudruhům z KSČ a film odpočíval v trezoru.
"Já si tady sedím, poslouchám a žeru."
Passer s kolegy scenáristy dokázal ovšem scénář protkat neskutečným množstvím vtipů. Žádná prvoplánová řachanda, ani humor ve stylu "smějeme se sami sobě" (jehož krutou ironickou variantou je právě Hoří, má panenko), ale skutečně brilantní žerty (děda poslouchá hekání návštěvy z vedlejšího pokoje: "Ti teda cvičí!" říká a myslí pohlavní styk - a oni přitom cvičí doopravdy, k milostnému aktu dojde až později). Jenže celé je to legrace hodně smutná. Z postav, které měly nějaké ideály, čiší ohromující rezignace: ať už to je Bambas, anebo - překvapivě - jeho tchyně. Je to ale rezignace pochopitelná, protože vedle nich se nacházejí partneři naprosto bez fantazie.
Ze všech nejvíc je tento pocit cítit z Bambase - nadaného hudebníka, který skončil v jedné rozestavěné vilce společně s dětmi, manželkou a jejími rodiči, stal se ředitelem vesnické lidušky a hraje už jenom na pohřbech. O to víc je cítit napětí mezi ním a jeho spolužákem z konzervatoře Petrem, který je dosud bezdětný, má jen krásnou přítelkyni a patrně i slušnou hudební kariéru. I když Bambasovi říká, že pro něj bude vždycky kumštýř, stejně pak z Bambase v opilosti vypadne, jak by chtěl vlastně něco úplně jiného. Ti prostší mají jednodušší filozofii. Řídí se hláškou "já si tady sedím, poslouchám a žeru" - a existuje jednodušší metafora pro smysl jejich bytí?
Nová vlna
Společenská situace nakonec nedopřála tomu, aby se z "nové vlny" stalo tsunami, které by smetlo dosavadní filmařské pořádky, a v normalizačních sedmdesátých letech ji spolehlivě nahradily bezzubé a zoufalé nudné snímky se stěží štípající komunální satirou. O to víc je třeba si připomínat postupy, jimiž se v 60. letech tvůrci prezentovali: nyní se nebudeme bavit o novovlnné technice, jen o jednom z jejích typických rysů, jímž bylo pro dosažení větší autentičnosti využívání neherců. Skutečnou herečkou je tu jen tehdejší manželka Miloše Formana Věra Křesadlová, zbytek ansámblu tvořili lidé bez filmových zkušeností.
Třeba představitel Bambase Karel Blažek, v civilu učitel hudby v Táboře. Původně hrát nechtěl, po přečtení scénáře ale ohromeně konstatoval, že "je to o něm" a okamžitě souhlasil. Zaujal i další režiséry, Forman o něj stál do Hoří, má panenko, Papoušek jako o Ludvu do Homolkových, osud to s ním ale plánoval jinak - Blažek v sedmatřiceti zemřel na leukémii. Hodně zajímavý byl osud představitele Bambasova tchána Jana Vostrčila, který si i v 70. letech občas zahrál, nebo Vlastimily Vlkové. Pokud vám její jméno povědomé není, tvář určitě bude: je to představitelka nejrůznějších tetek a babiček, jejíž nejznámější rolí byla Cecilka v Troškově trilogii Slunce, seno... Intimní osvětlení byl její debut - pouhý den před začátkem natáčení si jí Ivan Passer všiml na lavičce v jednom pražském parku, a zahájil tak její kariéru, čítající desítky rolí.
Podobně Passer přišel i k dalším "hercům". Vostrčila našel na zkoušce jeho kolínské kapely, představitele lékárníka Karla Uhlíka vybral z pěti neherců - a vděčný penzista mu za to chtěl dát polovinu svého důchodu. Nakonec i Věru Křesadlovou Passerovi doporučil Miloš Forman s tím, že na něj pořád čeká doma sama, tak ať se nějak zabaví. Stejně autentické bylo natáčení: ani jediná scéna se neodehrála v ateliéru, vše se natočilo v exteriérech ve vesničce Mirotice.
"Připadal jsem si, jako bych se vrátil domů."
Těmito slovy zhodnotil jeden z britských kritiků Intimní osvětlení po londýnské projekci. Snímek měl úspěch - na festivalu v San Sebastianu se dostal do výběru o Zlatou mušli za nejlepší film, ve Finsku zase po promítání přišel ohromený pořadatel za Passerem a řekl mu, že ještě neviděl, aby se tamní diváci v kině smáli nahlas. Kritik z francouzského časopisu Art napsal: "Komu se nelíbí Intimní osvětlení, ten není mým přítelem", New York Times zase: "Je to jeden z těch vzácných filmů, které při každém zhlédnutí ani tak nevyjevují nová tajemství, jako spíše potvrzují svou pravdivost a skvělý humor." Ježto ovšem doma není nikdo prorokem, po uzavření do trezoru jeden nejmenovaný barrandovský činovník o Intimním osvětlení prohlásil, že jde o jeden z nejnudnějších československých filmů vůbec a není ho žádná škoda.
Všem se zkrátka nezavděčíte, nejlepší proto bude, uděláte-li si názor sami. Zlepšená kvalita obrazu i zvuku, pohodlné prostředí kina, sympatická délka - a uděláte něco pro své vzdělání. To za výpravu na promítání konečně kvalitního českého filmu, byť jedenapadesát let starého, stojí.
