O La La Landu, který tento týden vstoupil do českých kin, se mluvilo už dlouho dopředu. Jasný favorit na všemožná ocenění včetně Zlatých glóbů nebo Oscarů, nejlepší film roku, ne-li desetiletí; takovou představu o něm vytvořili zahraniční kritici, kteří ho vynášeli až do nebe. Logicky mu tím nepřipravili jednoduchou pozici, divák, který do kina zamíří s očekáváním něčeho velkolepého, co svět ještě neviděl, může být mírně zklamán. Není to žádná filmová revoluce. Ovšem krásný muzikál odkazující na zlaté časy Hollywoodu povedený opravdu je. A film roku? Možná taky.
O filmovém muzikálu jako žánru se celé roky mluví jako o mrtvém. Vzpomenete si na nějaký originální a výrazný kousek z posledních let? Pokud nepočítáme ty, které vycházejí z již existujících skladeb jedné kapely (třeba Mamma mia!), posledním takovým byl Moulin Rouge, a to už je šestnáct let. A byla to spíše výjimka potvrzující pravidlo. Jenže mladý a nesmírně talentovaný, teprve jednatřicetiletý režisér a scenárista Damien Chazelle mu právě vdechl nový život. Po hudebním, na Oscara nominovaném dramatu Whiplash (2014) a hodně povedené loňské mysteriózní Ulici Cloverfield 10 se pustil na muzikálové pole o lásce a snech v kulisách evokující starý Hollywood.
Rok ve městě
Děj La La Landu je rozčleněn do několika kapitol podle ročních období, kdy se odehrávají, a zároveň symbolicky odrážejí vývoj milostného vztahu mezi hlavními hrdiny. Jimi jsou Mia (Emma Stoneová), která pracuje jako servírka v kavárně velkého studia, ale obchází jeden konkurz za druhým a sní o tom, že se stane slavnou herečkou, a talentovaný muzikant Sebastian (Ryan Gosling), jehož sny se týkají znovuzrození klasického pojetí jazzové hudby a vlastnění klubu, kde by ho mohl bez úliteb mainstreamovému publiku hrát poctivě a postaru. Tihle dva na sebe přes zimu stále narážejí, až se na jaře znovu potkají - a jiskra přeskočí.
Oba jsou chudí, nemají o moc víc než jeden druhého a oba o něčem sní. A pro snílky žádné město nemůže být lepší než Hollywood. Právě místo, kde se film odehrává, je tak klíčové, až se vedle Sebastiana a Mii ocitá v třetí hlavní roli. Odráží se to i v homonymii popěvku "la la" a zkratky L. A. Stylizovaná a místy až postmoderně pojatá "továrna na sny" totiž relativizuje čas, kdy se příběh odehrává - z mnoha narážek je jasné, že jde o současnost, ale na ulicích se jezdí ve starých amerikách a oblečení vedlejších postav patří hluboké minulosti, časům, kdy muzikál žánrům vládl, někdy do 50. nebo 60. let.
Navíc Mia i Sebastian mají k minulosti svůj vztah, ať už se týká hudby, nebo filmů. Když Sebastian zjistí, že Mia nikdy neviděla Rebela bez příčiny, není jiného místa, kde absolvovat první rande, než ve starém kině, kde promítají ještě z celuloidových pásků. Ani Mia sama, přestože se tváří, že jí klasický jazz nic neříká a ikonické filmy nezná, tím není nepoznamenaná - stěnu jejího pokoje v pronajatém bytě zdobí obří portrét Ingrid Bergmanové.
Boj o místo na výsluní
Los Angeles však není jen snové město, ale pěkně tvrdá showbyznysová džungle. Mia marně obráží castingy, odkud ji vždy vypoklonkují po jediné větě, Sebastian dostane padáka od klavíru v kavárně jen proto, že zahrál jazzovou skladbu místo koledy. Cesta za sny je hodně složitá a znamená i popírat sebe sama. Sebastian si to dobře uvědomuje, protože i když na jednu stranu Mii neustále radí, aby se neohlížela na názory ostatních lidí a mířila za uměleckým snem, sám si začne vydělávat v kapele, jejíž muzikou opovrhuje a vůbec se mu nelíbí.
Hudebně to La La Landu šlape na výbornou. Je trošku škoda, že choreograficky nic nepřekoná úvodní roztančenou scénu v dopravní zácpě, která se od postupných jednotlivých melodií v rozpálených kabinách rozjede ve velkolepou osvobozující show na střechách automobilů za doprovodu skvělé skladby Another Day of Sun. Ještě se k tomu snaží přiblížit ve skvělé zkratce hollywoodského večírku, kde je během pár vteřin naznačeno vše od povrchního ušklíbání se za zády druhého po úlisné kravaťáky, ale dál už La La Land chce sázet na komornější melodie a neokázalá čísla. City of Star, neoficiální motto celého filmu, se dočká několika variací a při každé z nich zamrazí.
A i když z Emmy Stoneové nebude nejlepší zpěvačka na světě a Ryan Gosling se stepem taky neuživí, hlavní je, že to mezi nimi parádně jiskří. Jsou na sebe zvyklí, nakonec dvojici neztvárňují poprvé, ale po Bláznivé, zatracené lásce a Gangster Squad už potřetí. Jejich postupnému narážení na sebe přes nevinný flirt po očekávané milostné vzplanutí lze věřit každičký pohled nebo dotek, jak moc jsou přesvědčiví. Jejich volba byla od režiséra a scenáristy v jedné osobě skvělý tah. Že se nedostalo na unylého Milese Tellera a Hermionu Emmu Watsonovou, s nimiž se původně počítalo, je jenom dobře.
Řemeslně na jedničku
Ve druhé části snímku písničky trošku ustupují romantickému příběhu, ovšem je to dáno pevným režijním vedením, ne výsledkem neumětelství, jak se to občas stává. Sebastian míří za jazzovým klubem stejně tvrdě jako Chazelle za svou vizí (vůbec režisérova snaha o revitalizaci muzikálu hodně připomíná Sebastianovu touhu zachránit jazzový klub) a bez ohledu na diváky a mainstreamové potřeby romantických komedií pevně kočíruje svůj výtvor k nekompromisnímu finále. Ani v něm nebere ohledy, a i proto je výsledek tak povedený.
Ostatní filmařské profese taky nezaostávají, pochvalu si vedle hudby a choreografie zaslouží i kamera, která zvládá náročné taneční záběry a spoustu scén bere na jeden zátah, a s tím souvisí i vhodný střih. Potěší i bonbonky pro fajnšmekry, jako jsou užití Technicoloru, ladění do 50. let stylisticky i filmařskými postupy, třeba zatmívačka postupně se zmenšujícím obrazem nebo kaligraficky provedený nápis The End. Zkrátka tak, jako bývávalo zvykem. S tím souvisejí i narážky a odkazy na klasické filmy, ale ani nepoučený divák, který nemá tolik nakoukáno, se nemusí bát, že mu kvůli tomu něco uteče. Tohle všechno je tam navíc, pro pobavení i potěšení, nutná znalost nenese žádnou funkci.
Z La La Landu se klidně může stát novodobá klasika. Jen těžko najdete podobný vysokorozpočtový biják, který bude tak chytrý a zároveň přístupný nejširšímu publiku. Jsem zvědavý, zda se v brzké době dočkáme podobného feel-good movie. Američtí akademici to, zdá se, oceňují: sedm nominací na Zlaté glóby hovoří za vše. A za měsíc na Oscarech se dozvíme, zda film získá i ocenění nejvyšší. Šanci rozhodně má.
