Něco bulváru, něco bohatýrských historek opilců a trochu toho filmového estétství. V pátek 22. července začal v Uherském Hradišti 37. ročník Letní filmové školy; dnešním dnem pak začíná pravidelné webové zpravodajství z této rozmarné akce. Tak jako každý rok se ulice, parky a náměstí Uherského Hradiště zaplňují ve všech možných a nemožných hodinách každého ze dnů tisíci návštěvníků a moravské město ožívá nečekanou energií.
"Ve své vlasti jsem natolik znám, že se občas prostě zapomínám představit," pravil nyní již nestárnoucí Leslie Nielsen jako Drákula v parodii Mela Brookse Drakuloviny. Tato replika z filmu, který na letošní LFŠ chybí, vytanula autorovi zápisníku na mysli, když obdržel u akreditace vše potřebné, aniž musel uvádět své jméno. Třebaže je původně divadelním recenzentem a do filmu fušuje, jenom když příslušný oborový kolega, jako třeba tentokrát Vojtěch Rynda, zaváhá. Amatérsky okouzlené zápisky budou přicházet z Uherského Hradiště první tři dny, od úterka je vystřídá kolegovo plně profesionální zpravodajství.
Právě na jeho doporučení šel jsem hned v pátek večer na dvojprogram z rumunské sekce, letos jedné z hlavních: filmy Ryna natočila rumunská režisérka s vynikajícím jménem Ruxandra Zenide v rumunsko-švýcarské koprodukci podle scénáře českého (!) autora Marka Epsteina. Projekci za účasti obou hlavních tvůrců předcházel ještě středometrážní film Zelené duby, jenž je produktem stejné autorské spolupráce. Nemiluji příliš úvody tvůrců či pofilmové diskuse s nimi, tentokrát to však překvapivě stálo za to, nejen proto, že režisérka je očividně sympatická mladá žena a scenárista ostýchavě vtipný; na nevinný dotaz z publika, jak se mu podařilo tak dobře proniknout do "rumunské duše", reagoval přiznáním, že do ní pronikal skrz intenzivní milostný vztah s režisérkou, že tedy jeho scénář je vlastně darem z lásky, tak jako jiní dávají třeba šperky, květiny nebo automobily. Absolutní pointou za touto roztomilou částí diskuse pak byla pozvánka na další film, který Ruxandra Zenide produkovala, ale režíroval ho její současný manžel. Epstein doporučoval divákům – za smíchu červenající se paní režisérky - srovnání, "jestli si tedy vybrala lépe".
Ryna (2005) je trestuhodně opomenutý film. Třebaže nenabízí nic nového, dojemný příběh z maloměsta v dunajské deltě má – kromě místní atmosféry, která je okouzlující tak, jak jen Rumunsko může být - především díky vynikající režii a zdařilým hereckým výkonům značnou podmanivost a autenticitu. Podobně jako zmíněný krátký film Zelené duby z prostředí sirotčince. Je pravda, že příchod cizince je možná až příliš archetypální, moudrý a laskavý dědeček až příliš moudrý a laskavý, opilecký otec až příliš opilecký a děti až příliš roztomilé, ale kouká se na to hezky a pochybovačné poznámky se vesměs vyrojí až po odeznění zážitku.
Jedním z hlavních hostů školy je letos finský režisér Aki Kaurismäki. Stihl jsem zatím dva jeho počiny, oba kombinující suchý humor s lakonickou melancholií, jak je u Kaurismäkiho, kterého na rozdíl od většiny světa nepokládám za pochmurného, nýbrž komediálního tvůrce, zvykem. Razantně levicový lektorský úvod jinak vždy sympatického Vladimíra Hendricha k sobotní dopolední projekci filmu Hamlet podniká hezky vazbil s bláznivou komedií Ernsta Lubitsche Ninočka, spoluautorem jejíhož scénáře je Billy Wilder – okouzlujícím způsobem v ní zaznívalo slovo bolševička. Mimořádné sympatie vzbuzovala trojice bonvivánských kumpánů, jež z komunismu vyléčila jedna návštěva Paříže – stejně jako ostrou komisařku Gretu Garbo, kterou jsme si každý zamilovali stejně jako hlavní hrdina Leon, a nejen proto, že jí déle trvalo, než se naučila smát. Precizně napsaná, sehraná a natočená komedie z roku 1939 je ještě vetší klasikou než poněkud banální a přeceňované Wilderovo Někdo to rád horké a je vlastně k nepochopení, že na našich televizních obrazovkách neběží podobně často.
Zpět ke krutému severu: Hamlet podniká je pozoruhodný spíše formálně, jako noirová variace na klasickou tragédii, kterou nikterak invenčně neinterpretuje. Není bez zajímavosti, nakolik se hlavní hrdina (hraje ho Pirkka-Pekka Petelius) fyziognomicky podobá Akimu Kaurismäkimu. Jeho pozdější, ovšem rovněž černobílý film Bohémský život vychází ze slavného románu Henriho Murgera, který adaptuje svérázně: film se zjevně odehrává jak v současnosti (užívání automobilů, telefonů atd., pohledy na současnou Paříž) a zároveň koncem 19. století, jak vyplývá z mnoha jiných rekvizit i chování hrdinů. To vše s tradičními kaurismäkiovskými motivy i herci. Mimořádně fajn kousek.
Na vynikající akci se zatím objevila jen jedna drobná chybička, jako psí lejno na svatebních šatech. Dnes bohužel dostane na LFŠ cenu za "celoživotní přínos kinematografii" Otakar Vávra. Fuj.
