Od neděle 25. prosince až do Silvestra je možné v kině Lucerna navštívit každý den exkluzivní předpremiéru nového českého snímku Masaryk. Film podle předválečných osudů syna prvního československého prezidenta a v té době velvyslance ve Velké Británii sliboval zajímavou a neotřelou podívanou na méně známé stránky osobnosti významného českého diplomata na pozadí událostí bezprostředně předcházejících druhé světové válce. Očekávání se naplnila jen zčásti. Mnohem spíš převládl rozpačitý pocit zklamání nad zmařenou šancí.
Minimálně problematických míst je ve filmu se zbytečně dlouhou stopáží 106 minut až příliš. Počínaje úvodním titulkem "Podle skutečné události", přičemž děj se rozprostírá v rozmezí dvou let, takže divák si asi může vybrat, kterou událost bude považovat za skutečnou a kterou už ne, přes historické nepřesnosti po skutečně zarážející momenty, které do vážně myšleného životopisného dramatu patřit prostě nemohou. Ale popořadě.
Mnichovské trauma
Zkraje října 1938 je v Americe zadržen neznámý muž drnkající na piano českou hymnu. Ukáže se, že jde o československého diplomata Jana Masaryka (Karel Roden), který požádá o hospitalizaci v psychiatrické léčebně, kde se mu věnuje její šéf, německý emigrant doktor Stein (Hanns Zischler). Společně se pak po dobu Janova pobytu v ústavu vracejí do nedávné minulosti počínaje smrtí Janova otce, velkého Tomáše Garrigua Masaryka, přes události zápasu o zachování československé státnosti až po Mnichov.
V průběhu několika měsíců do samého předvečera vypuknutí druhé světové války pro sebe oba muži přes Masarykovy kokainové eskapády nacházejí pochopení, které vyvrcholí nezvyklým rozloučením před diplomatovou novou životní etapou jako exilového ministra zahraničí u prezidenta Beneše (Oldřich Kaiser) v Londýně. Jan Masaryk se v léčebně dá - i když si neodpustí staré zvyky, mezi které patří drogy a ženy, viz třeba spisovatelka Marcia Davenportová (Arly Joverová) - natolik dohromady, že je schopen vrátit se do politických kruhů, kde zůstane až do své záhadné smrti 10. března 1948.
Lačni ocenění
Tak velké časové rozpětí film samozřejmě nepokrývá a končí vyhlášením války Velkou Británií a Francií nacistickému Německu. Ke smrti Jana Masaryka se váže pouze datum plánované premiéry, která se má uskutečnit právě při příležitosti výročí jeho úmrtí. Vnucuje se proto otázka, proč předpremiéry probíhají právě nyní, přičemž vysvětlení se nabízí samo - vzhledem k velmi slabému roku, jaký má česká kinematografie za sebou, se Masarykovi nepostaví do cesty žádní výrazní konkurenti při rozdělování všemožných ocenění na Českých lvech. Podobnou taktiku zvolil před deseti lety třeba Jiří Menzel se svým Obsluhoval jsem anglického krále, což se mu vyplatilo ziskem hned pěti Lvů včetně toho za nejlepší film.
A co si budeme nalhávat, za rok 2016 Masaryk opravdu moc konkurence nemá. Z nějakých čtyř desítek letošních novinek za pozornost stojí jen Hřebejkova Učitelka, zajímavá žánrovka Jiřího Sádka Polednice a s přimhouřením obou očí snad ještě Já, Olga Hepnarová dvojice režisérů Weinreba a Kazdy. Jinak to letos v našich kinech bylo spíš utrpení. A třeba takový Karel Roden v titulní úloze může nejen najisto počítat se svou třináctou nominací na Českého lva, ale dost pravděpodobně i s jejím proměněním. A to i přesto, že navzdory skvělému herectví, kdy nepochybně odvedl všechno, co měl ve scénáři, a přidal ještě něco ze svého umu navíc, byl skutečnému Janu Masarykovi poněkud vzdálený.
Chyby a chybičky
Není nic horšího než se hnidopišsky rýpat v dějinných nepřesnostech u historických filmů, jenže v případě takto ambiciózního projektu, který si do štítu nevytknul třeba "na motivy skutečných událostí", ale vysloveně "skutečnou událost", se tomu nelze ubránit. Třeba hned jedna z úvodních scén, kdy smrtelné lože TGM tvůrci umístili na Pražský hrad, nikoli do Lán, kde bylo ve skutečnosti. Maličkost, řeknete si? Dobrá, a co tohle: ve filmu den po vyhlášení protektorátu vidíme Jana Masaryka přikurtovaného k posteli po záchvatu vzteku a pokusu o krádež kokainu. Skutečný Jan Masaryk ale 16. března 1939 podle historika Zbyňka Zemana přednášel v Chicagu projev ke krajanům místo nemocného prezidenta Beneše...
Podobně zaráží skutečnost, že ačkoli si filmaři dali tu práci a v krátkých scénách představili třeba militantně naladěného plukovníka Moravce (Robert Jašków) nebo psychopatického, citrony vykusujícího Konráda Henleina (Jiří Vyorálek), na tehdejšího ministra zahraničí, tedy přímého Masarykova nadřízeného, se jaksi zapomnělo. Kde byl Kamil Krofta? Prezident Beneš si vesele volá s velvyslancem a zcela u toho přeskakují ministra zahraničí? To by nešlo vysvětlit ani nadstandardními vztahy, které mezi sebou "Edvard a Jeník" měli. Mimochodem, ti dva si prý vykali, přestože ve filmu ne. Anebo detail, že Masaryk se seznámil se spisovatelkou Davenportovou, svou pozdější životní družkou, až roku 1941, tedy nikoli během pobytu v blázinci. Ale nechme tvůrcům uměleckou licenci, ledacos lze omluvit potřebami filmu, aby bylo o čem točit a snímek měl nějaký děj. Jen je dobré nebrat všechno doslova.
Výpravný vizuál
Na Masaryka se však přes to všechno dobře dívá. Dokonce chvílemi může mít publikum pocit, že se nedívá na český film, jaký má snímek zahraniční look (také vznikal v koprodukci se Slováky a Němci). Důraz na podobu postav s jejich předobrazy, detaily v oblékání či dobových proprietách rozhodně potěší (třeba Jan Masaryk v jedné scéně s černými kulatými brýlemi). I skutečnost, že cizince důsledně hrají cizinci, jakkoli svou výslovnost zjednodušují, je příjemná. Ovšem vedle strhujících okamžiků je znát, že neomezeným rozpočtem tvůrci nedisponovali, a tak jsou davové scény nápadně chudší, než by být mohly. Ovšem to je detail, ohledně kostýmů a výpravy film rozhodně myslí na zmiňované další Lvy.
Celkem pochopitelně je prostor dalších hereckých es podstatně zmenšen na úkor Rodenova Masaryka, je to z podstaty věci logické. Ale zároveň je to škoda - třeba Oldřich Kaiser jako Edvard Beneš předvedl, že v něm dřímá senzační herec, kterého ale svým civilním životem vytrvale dusil. Přitom právě scény s Benešem jsou Kaisera plné, nikdo nemá šanci ho přehrát, zamrzí proto tak malý prostor, jaký se mu dostal. Ostatní jsou na tom ještě hůř, třeba plakátový tahák Eva Herzigová se coby zpěvačka a Masarykova milenka Madla jen mihne začátkem, o ostatních epizodických rolích ani nemluvě.
Co chtěl básník říci?
Po zhlédnutí Masaryka se vnucuje klíčová otázka. Co chtěli tvůrci v čele s mladým režisérem Juliem Ševčíkem filmem sdělit? Že byl Masaryk komplikovaná maniodepresivní osobnost, bral drogy, tahal se s milenkami a šňupal kokain? Ukázat, jak je těžké vyrůst a žít pod tíhou jména slavného otce, navíc když se věnujete stejnému oboru? Nebo prostě jen představit dějinné události "nejtěžších chvil národa" z pohledu nevyrovnaného a nediplomatického diplomata? Bylo-li cílem to první, podařilo se; v ostatních aspektech ale tvůrci přece jenom selhali. Potřeba ukázat jak protagonistův bouřlivý osobní život, tak angažovanost před Mnichovem se nepříjemně tříská. Za sebe si myslím, že se rádoby šokující scény s milenkami a drogami mohly upozadit až za politickou aktivitu, tam je Masaryk daleko silnější.
À propos, drogy. Často citovaná scéna Janova sjíždění lajny koksu srolovanou stokorunou s portrétem jeho otce byl výborný nápad, jinak ale motiv zfetovaného velvyslance postrádá nosnější chvilku. Přesto filmu nijak neubližují - do okamžiku, než vidíme Masaryka, jak na lůžku prožívá kokainové vize. Vidí totiž po stropě lézt dávno mrtvého bratra Herberta, který na něj otočí hlavu (!). Nepřipomíná vám to něco? Co si budeme povídat, je to skvělý halucinační motiv pro Trainspotting, ale tady působí jako pěst na oko. A možná ještě hůř.
Škoda výsledku
Masaryk je zajímavý, dobře obsazený výpravný film, který ale dost trpí nevyrovnaným dějem a přílišnou krotkostí autorů. Drogové i sexuální scény jsou hodně opatrné, celý příběh klouzá po povrchu, ani jeden motiv není dostatečně rozvinut a nikdy nejde až na dřeň. Což na jednu stranu může být škoda, protože takové chvilky by byly jako stvořené pro herce typu Karla Rodena, na stranu druhou ale nevíme, jak by dopadly - jedinkrát, ve zmíněné blouznící scéně, si tvůrci jakousi odvahu dovolili a výsledek byl přinejmenším rozpačitý.
Nedá se nic dělat, to všechno padá na hlavu režiséra a scenáristy Julia Ševčíka a jeho spoluautorů Alexe Koenigsmarka a Petra Kolečka. Opravdu je to škoda, snímek potenciál vážně měl.
