Modré oči Franka Nera okouzlovaly už dnešní babičky ve spaghetti westernech Adios Django či Vůně cibule. Tento italský herec příjemného vzhledu i projevu byl na filmovém plátně nesčetněkrát kovbojem, banditou, hrdinou i padouchem. Též vyhlášený filmový svůdník ve středu oslaví pětasedmdesátiny.
Čeští diváci jej znají mimo jiné z dramatu Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1971), Vyšetřování skončilo, zapomeňte (1971), válečného filmu Bitva na Neretvě (1969) či z romantického evergreenu Bílý tesák (1973). Celkem natočil více než 150 filmů.
Nejvíc ze všeho si ho ale pamatují starší i mladší diváci jako cibuláře v komediálním spaghetti westernu Vůně cibule (1975), který je považován dodnes za jednu z nejlepších ukázek žánru.
Celým jménem Francesco Clemence Giuseppe Spanero vyrůstal v malém severoitalském městě v rodině policisty. Od dětství ho bavilo hrát a divadlu se věnoval i na střední škole, kdy navíc zpíval v operním sboru a vystupoval s jazzovou kapelou.
Jeho pohledná tvář zaujala amerického režiséra Johna Hustona, který si jej vybral pro roli Ábela v nákladné historické fresce Bible. Ten jej doporučil i pro roli Lancelota ve filmové adaptaci muzikálu Král Artuš a jeho družina (1967). Snímek Nera proslavil, a navíc při natáčení potkal životní lásku, anglickou herečku Vanessu Redgraveovou, s níž má jediného syna Carla Gabriela.
Ale v Hollywoodu zůstat nechtěl, vrátil se domů. Jeho doménou se staly výpravné historické příběhy, jichž natočil řadu - Papežka Jana, Poslední dny Mussoliniho, Mladý Toscanini či televizní seriál Richard Wagner.
V takzvaných spaghetti westernech, například v Modrookém banditovi, obvykle ztělesňoval sympatické padouchy. K roli Djanga se vrátil v pokračování Django se vrací z roku 1987 a malou roli dostal i v nedávném snímku Quentina Tarantina Nespoutaný Django (2012).
Nero sám si váží účinkování v Buñuelově díle Tristana (1970) po boku Catherine Deneuveové: "Buñuela dodnes považuji za největšího režiséra všech dob. Měl ohromný smysl pro černý humor a dokázal naprosto přesně pracovat s herci."
Slavného reportéra Johna Reeda si zahrál v dvoudílné historické epopeji Sergeje Bondarčuka Mexiko v plamenech - Rudé zvony.
O svých kvalitách přesvědčil jako mladý policista v dramatu o mafii Den sovy (1968), v roli německého dezertéra z protiválečného příběhu Gott mit uns (1969), jako zbabělý architekt ve filmu Vyšetřování skončilo, zapomeňte (1971) či jako ustrašený učitel v dramatu o moci a strachu Úctyhodní lidé (1975). Hlavní roli si také zahrál v ceněném filmu Salamandr z roku 1981.
Českým divákům je Nero také známý vedlejšími rolemi ve filmech režiséra Juraje Jakubiska Post Coitum a Bathory. Role fotografa a svůdníka v Post Coitum mu šla báječně, ženy má údajně totiž pořád radši než italské jídlo.
V Čechách byl už několikrát, v červenci 2014 se potřetí vrátil do dějiště karlovarského festivalu, předtím tu byl v letech 1982 a 2000.
A kdyby nebyl hercem, prý by se asi stal lékařem: "Jsem blázen do medicíny. Znám hlavně gynekologii, protože mám rád ženy a ženská těla, která jsem hodně studoval."
V něčem je Nero typický Ital: zbožňuje pizzu a fotbal, rád poklábosí s obyčejnými lidmi na tržišti. Nechodí do posilovny, nedrží diety. Doma má rád klid, kterého si při natáčení neužije.
