Zřejmě nejkontroverznějším filmem letošního Berlinale je drama o zakázané lesbické lásce Elisa a Marcela. Důvodem však není obsah skutečností inspirovaného filmu, ale to, že za ním stojí streamingová služba Netflix. Někteří proto požadují, aby se nemohl ucházet o ceny v hlavní soutěži filmového festivalu.
Snímek produkovaný Netflixem nebo jinou streamingovou službou do letoška v soutěži o Zlatého medvěda nikdy nebyl. Šéf festivalu Dieter Kosslick si byl proto už před začátkem přehlídky dobře vědom, jaké kontroverze taková premiéra může způsobit. Od americké firmy, která své filmy a seriály nabízí předplatitelům na internetu, chtěl proto ujištění, že snímek uvede ve španělských kinech.
I když se mu ho dostalo, kritiky, podle nichž společnosti jako Netflix ohrožují budoucnost kin, to příliš neobměkčilo. Provozovatelé více než 180 německých kin proto tento týden požadovali, aby se historické drama nemohlo na Berlinale ucházet o ceny. Vedení přehlídky jim ale nevyhovělo.
Do budoucna budou zřejmě Berlinale i další světoznámé festivaly podobné dilema řešit stále častěji. Už loni stejnou otázku diskutovaly přehlídky v Cannes a Benátkách. Zatímco francouzské město nakonec rozhodlo proti snímkům určeným primárně pro internet, Benátky je povolily a mexický snímek Roma režiséra Alfonsa Cuaróna, který také produkoval Netflix, tam rovnou vyhrál hlavní cenu.
Berlinale nakonec rozhodlo v podobném duchu, i proto, že podle Kosslicka musí prostě jít s dobou a reagovat na zásadní změny ve filmové branži, které vedou k výraznému nárůstu produkce i vlivu streamingových služeb. Zároveň má ale i nadále platit, že všechny uváděné filmy musí být určeny také pro kina, a ne jen pro web.
Zařazení snímku Elisa a Marcela do hlavní soutěže samozřejmě obhajovala i jeho španělská režisérka Isabel Coixetová, která podle svých slov potřebovala deset let, než se jí díky Netflixu podařilo sehnat peníze na jeho natočení.
Výsledkem její vytrvalosti je černobílý poetický příběh o vztahu Elisy (Natalia de Molina) a Marcely (Greta Fernándezová). Dívky se potkají v roce 1898 v klášterní škole na severozápadě Španělska a rychle - i když zprvu nesmělými krůčky - začnou objevovat, že jejich náklonnost je něčím víc, než jen pouhým přátelstvím. Když na to ale přijdou také rodiče Marcely, odešlou ji studovat do vzdáleného Madridu.
Ani fyzické odloučení ale romantický vztah Elisy a Marcely nemůže ukončit. Obě si dopisují a po dostudování začnou učit v galicijských vesnicích nedaleko od sebe, aby se mohly vídat. Právě v této době se jejich vztah rozvine naplno i po sexuální stránce, kterou téměř dvouhodinový film otevřeně zobrazuje, a to - k překvapení mnoha diváků i nevůli některých kritiků - včetně sexuální scény s mrtvou chobotnicí.
Vztah mladých žen ale nezůstane utajen místním velmi katolickým a konzervativním obyvatelům, kteří na něj reagují třeba tak, že přestanou posílat děti do Marceliny školy nebo fyzickými útoky na Elisu. Rostoucímu nebezpečí dvojice čelí tím, že Elisa změní vzhled a šatník a začne se vydávat za muže, díky čemuž pár oddá katolický kněz ve městě La Coruňa. Místní obyvatelé ale podvod rychle odhalí, a Elise a Marcele tak nezbude než utéct do nedalekého Portugalska, odkud se stíháni španělskou justicí snaží dostat do Argentiny.
Drama, které režisérka Coixetová stihla natočit za čtyři týdny, je podle kritiků možné vnímat jako vzdání holdu ženám, které se přes všechny překážky rozhodly jít vlastní cestou. Sílu filmového příběhu podtrhuje to, že staví na skutečné události z roku 1901, kdy byly v katolickém kostele oddány učitelky Elisa Sánchez Lorigaová a Marcela Gracia Ibeasová. Paradoxní je, že církev jejich svazek nikdy nezrušila, a zůstává tak zřejmě prvním manželství leseb ve Španělsku. Ta jsou přitom legální až od roku 2005.
