Dvě po střechu zaplněné projekce absolvoval na přehlídce v Soluni tuzemský film Alois Nebel, než s ním režisér Tomáš Luňák vyrazil na další štace festivalové šňůry. Nebel si vede skvěle nejen mezi diváky, ale i mezi přítomnými filmovými profesionály.
V překrásném starém kině Olympion a v sále Tonia Marketaki v přístavním areálu přetvořeném na kulturní centrum se na festivalu v řecké Soluni promítal česko-slovensko-německý koprodukční film Alois Nebel. Na obě projekce se stály fronty. Alois Nebel technikou rotoskopie převádí hranou akci do animované podoby a vypráví podle stejnojmenného komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o železničáři ze zapadlé jesenické zastávky, do jehož života se promítají středoevropská traumata 20. století. Film Tomáše Luňáka tuzemskou kinematografii v Soluni zastupuje spolu se snímky Cigán, Dům a Osmdesát dopisů.
"Měl jsem obavy, jak tu bude Nebel přijímaný, jestli ho lidé pochopí," řekl Luňák po diskusi s diváky po druhé z projekcí. "Třeba v Anglii je kultura vnímání animovaného filmu je výrazně vyšší. Proto mě překvapilo, že se otázky v diskusi po filmu netýkaly jen toho, jak jsme ho natočili, ale zaměřovaly se i na děj. Bylo poznat, že se řecké publikum v Nebelovi orientovalo."
Soluňští diváci se alespoň podle pokládaných dotazů v komplikovaných poměrech střední Evropy 20. století skutečně poměrně dobře vyznali; nedělalo jim například problém pochopit, kdo je ze Sudet odsouvaný a proč, spíš se ptali na konkrétní detaily odsunu. S českým publikem sdíleli otázky na dlouhou, pětiletou dobu výroby, na něž režisér odpovídal už evidentně ozkoušenými replikami o dvouleté práci na scénáři a pracnosti techniky rotoskopie. Přesto Luňáka jedna otázka z pléna zarazila. "Po první projekci se lidé ptali, proč je tam tak málo hudby," vzpomíná. "Snažil jsem se jim vysvětlit, že hudba a zvuk jsou v Aloisi Nebelovi zajedno a že v sebe navzájem přecházejí. Snažili jsme se, aby zvuk působil jako hudba a naopak."
Projekce v Soluni vyvolaly i zájem dvou řeckých distributorů. "Je možné že ten film nakonec poběží i v řeckých kinech, což mě na začátku jeho natáčení ani nenapadlo," říká překvapený režisér.
Filmy Alois Nebel, Cigán, Dům a Osmdesát dopisů se spolu nepotkaly jen v Soluni; v různých kombinacích obíhají světové festivaly už několik měsíců. Jejich režiséři – vedle Luňáka to je Martin Šulík, Zuzana Liová a Václav Kadrnka – se tak porůznu potkávají na nejrůznějších místech. "S Vaškem Kadrnkou se zatím míjím, ale se Zuzanou a s Martinem Šulíkem se tak různě pronásledujeme nebo potkáváme na pár hodin," říká režisér Nebela. "S Martinem jsme se potkali v Torontu, se Zuzanou jsme se viděli v Londýně, uvidíme se v Talinnu, v Palm Springs... Už jsem se s ní bavil o tom, jak je pro nás poučné poslouchat, co si lidi o našich filmech myslí v zemích, o kterých jsme si nikdy nepředstavovali, že by naše filmy mohly někdy vidět."
Alois Nebel a Dům si vedou skvěle i mezi přítomnými filmovými profesionály. Podle statistik místního trhu, v jehož videotéce si stovky nabízených snímků promítají nákupčí a distributoři, jsou tyto tituly devátým, respektive sedmým neprohlíženějším.
