Za "pornografii násilí" označilo polské vydání časopisu Vogue film Nabarvené ptáče, promítnutý na festivalu v Benátkách. "Přesvědčení, že na plátně nesledujeme skutečné události, ale spíše krajně subjektivní vzpomínky, jejichž podobu určuje trauma, je jedinou obrannou strategií pro film českého režiséra Václava Marhoula, natočený podle kontroverzního románu Jerzyho Kosińského," napsala recenzentka. Připomněla, že když se knížka dostala v roce 1965 do knihkupectví, někteří ji oslavovali jako vrcholné dílo, zatímco jiné pobouřila.
Hlavní hrdina, bezprizorní Žid či Cikán, osaměle putuje přes válkou zničené vsi v blíže neurčené východoevropské zemi. Prostorem, který po nepředstavitelných ukrutnostech ztratil lidství a stal se místem nelidského chování. Hrdina se potácí od hororu k hororu - a hororem se kritičce jeví i Marhoulův film.
"Jakkoli kamera odvrací objektiv od toho, co je nejukrutnější, divák má přesto pocit, že vidí příliš mnoho. Sbírka sadistického chování, předvedená na plátně, by se do recenze nevešla. Sexuální zneužívání muži a ženami, pohanské obřady, zakopávání do země, trhání psem, útěk přes pole mrtvol, slalom mezi střelami. O obyčejném bití, hladovění nebo šikaně ani nemluvě, stejně tak o pohledech plných nenávisti."
Marhoulovi se podařilo pro jednotlivé postavy získat "imponující skupinu skvělých herců": Stellan Skarsgaard, Udo Kier, Harvey Keitel, Lech Dyblik, Julian Sands. Ti a další procházejí přes plátno v několikaminutových epizodách, přičemž někteří se museli naučit mluvit směskou jazyků regionu. Barry Pepper ve své epizodě téměř celou dobu mlčí: "Když se ozve, pochopíme proč. Jiní mluví hlemýždím tempem, slabikují jako děti."
"Hranice toho, co se na plátně smí ukázat a co ne, se posouvají odedávna," připustila autorka recenze a připomněla "béčkové" filmy či omlouvání krutosti v uměleckých dílech autorovou vizí, jako v případě Larse von Triera.
"Marhoul dělá stylizovaný film, o čemž svědčí i výběr černobílé palety barev a zrnitost filmového pásu. Na druhé straně se ale zaměřuje na realismus. Záleží mu na tom, aby se emoce provázející další a další traumata dotýkaly diváka," píše recenzentka a dodává, že podle Juliana Sandse se takové filmy dělají proto, aby si lidé připomněli hrůzy minulosti a aby se ty už nikdy neopakovaly. "Záměr je jedna věc, výsledek druhá. Tady se bohužel nesešly. Nabarvené ptáče často neúmyslně odbočuje do segmentu béčkových filmů," míní autorka, podle níž filmová nadsázka v podobě šokujících scén plných násilí až příliš překračuje hranice dobrého vkusu. A také zanechává pocit nenaplnění.
"Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost. Taky jsem měla chuť odejít z kina, ale ne proto, že jsem nemohla vydržet to, co se dělo na plátně. Tento styl vyprávění mě jednoduše znudil. Nepotřebuji takové filmy, abych si pamatovala a cítila. Znám lepší. Švy Marhoulovy strategie se odhalují a celek se přesouvá do grotesky. Úporná fantasmagorie se stává pornografií násilí. Nabarvené ptáče? Spíš obarvený lišák," uzavřela.
