Osudy dětí
Snímek Kim Ir-senovy děti pojednává o sirotcích z KLDR v Evropě

Někteří starší lidé v různých evropských zemích bývalého východního bloku si i po více než šedesáti letech ještě vybaví vzpomínky na severokorejské děti, které ve válce přišly o rodiče a strávily nějakou dobu v Evropě, než se znovu vrátily do vlasti. Právě o pobytu těchto dětí v cizině vypráví nový film Kim Il Sung's Children (Kim Ir-senovy děti) jihokorejského režiséra Kim Tok-jonga, který zkoumal osudy dětí v pěti zemích včetně bývalého Československa. Premiéra snímku se uskuteční 25. června, v den 70. výročí začátku korejské války, píše agentura AP.

Obrázky stromů, korejské písně, nevinně vyhlížející obličeje, to jsou věci, na které si ještě vzpomene několik lidí v Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku, východním Německu i v bývalém Československu, tedy v zemích východního bloku, které se zapojily do sovětského projektu obnovy válkou zničené Severní Koreje a do nichž bylo vysláno 5000 korejských sirotků. Severokorejci pak chodili do místních škol, navazovali přátelství. A pak se zničehonic museli na příkaz Kim Ir-sena vrátit zpět do KLDR, podle odborníků se zřejmě severokorejský vůdce bál toho, že by se mladí Korejci nechali příliš ovlivnit cizí kulturou.

V roce 1959 tak po dětech nezůstalo ani stopy. "Nikdo nám dopředu nic neřekl," vypráví 87letá Halina Dobeková, která několik severokorejských dětí učila v Polsku. "Prostě přestaly chodit do školy. Neměly ale vůbec radost, že se vracejí domů," vzpomíná bývalá učitelka.

Tříletá korejská válka si vyžádala krvavou daň milionu lidských životů. Asi 100 tisíc dětí tehdy přišlo o rodiče. Poválečná obnova včetně vyřešení problému, jak se postarat o sirotky, odrážela ducha rivality studené války. Zatímco severokorejské děti byly vyslány do východní Evropy, tisíce jihokorejských dětí nalezly nový domov v amerických a západoevropských rodinách. "USA a Sovětský svaz tenkrát usilovaly o prvenství ve vyslání lidí do vesmíru a stejně tak se předháněly i v tom, čí politický systém se ukáže jako lepší a humanističtější," říká režisér filmu.

Přestože Evropa se v době, kdy začali Severokorejci přijíždět, teprve začínala vzpamatovávat ze škod napáchaných válkou, o děti bylo dobře postaráno. Kaťa Panalotovová z Bulharska ve filmu vzpomíná, že Korejci dostávali najíst pětkrát denně a nosili kožené boty, zatímco bulharské děti boty z gumy. "Hráli jsme fotbal a volejbal na kopci, byli jsme jako bráchové," vzpomíná další protagonista filmu z Bulharska. Sirotci zpívali tak často Píseň o generálu Kim Ir-senovi, že si někteří starší Bulhaři dodnes pamatují její slova v korejštině.

Některé děti ale pronásledovaly vzpomínky z dob války. Když slyšely zvuk letadel, schovávaly se pod stolem. Většina z nich žila na ubytovnách, jen část si vzaly na starost místní rodiny. Když se pak děti vrátily do vlasti, některé chvíli posílaly svým učitelům a spolužákům dopisy, ale i ty po několika letech přestaly chodit. Není jasné, co se s většinou z nich stalo, ale podle svědectví různých Severokorejců někteří z nich zřejmě později využili znalosti nabyté při pobytu v Evropě jako učitelé cizích jazyků nebo diplomaté.