Recenze
Tintinova dobrodružství jsou ideální pro malé děti a filmové vědce

První výlet Stevena Spielberga do hájemství animovaného filmu je zvláštním způsobem frustrující. Tintinova dobrodružství jsou po technické stránce "vymazlená" k dokonalosti a plná citací z dějin kinematografie – ale nějak se v nich zapomnělo na to hlavní: na "obyčejného" diváka.

Steven Spielberg je oslavován jako jeden z géniů filmu. Ano, přivedl do kina miliony diváků: napínal je sérií o nesestřelitelném archeologovi Indiana Jonesovi, dojímal E. T. - Mimozemšťanem. Zároveň ale byl vždy hodným klukem mainstreamového systému: poslušně plnil příkazy, přispěl ke konci takzvaného Nového Hollywoodu, jednoho z mála ostrůvků autorské svobody v dějinách americké kinematografie, ve svých filmech pilně recykloval prověřené postupy, a když se opojen komerčním úspěchem pokoušel zpracovávat serióznější témata, většinou vyplodil ušlechtilé kýče.

Fotogalerie:

Tintinova dobrodružství - Tajemství jednorožce

Jestliže po obsahové stránce zůstává Spielberg dosti konvenční a krotký, nelze mu upřít neutuchající chuť experimentovat s formálními možnostmi a technickými prostředky. Není tedy nic překvapivého, že si režisér, který v Jurském parku oživil dinosaury či čaroval s triky ve sci-fi snímcích A. I. Umělá inteligence a Minority Report, nakonec vyzkoušel i 3D animaci – a natáhl její možnosti až na doraz.

Po technické stránce Tintinovým dobrodružstvím skutečně není co vytknout: jsou vypiplaná do nejmenšího pohybu i toho posledního chlupu v srsti Filuty, věrného psího nohsleda titulního odvážného reportéra. Takto precizní 3D animace je však bohužel s poetikou komiksu, jehož adaptací Spielbergův film je, neslučitelná. Tintin belgického autora Hergého je kreslený záměrně neuměle, v "placaté" perspektivě, bez stínování. Do světa počítačového 3D se hodí asi jako Maxipes Fík.

Co filmový Tintin z komiksu, který vycházel od 20. do 80. let minulého století, přebírá, je dětská naivita příběhu, kde se nehraje na kauzalitu či motivaci postav. Film odehrávající se ve starosvětské Evropě před druhou světovou válkou začne tím, že mladý reportér na trhu koupí model plachetnice – a na to se volným stylem nabalují postavy věčně opilého kapitána či dvou potrhlých detektivů, stovky let stará historka o námořním pokladu, honičky, rvačky a další eskapády na vodě, ve vzduchu i na souši. Jednotlivé scény Spielberg vypráví poutavě, ale nedaří se mu je spojit do soudržného celku. Malým dětem budou takto izolované atrakce stačit, ale divák od druhého stupně ZŠ výš už se zřejmě začne nespokojeně vrtět v sedačce.

Druhým typem ideálního diváka jsou pak filmoví vědci. Spielberg, velmi zběhlý v dějinách kinematografie, v Tintinových dobrodružstvích neustále cituje filmové postupy z různých epoch, kopíruje slavné scény (včetně jedné ze svých vlastních Čelistí), dělá zasvěcené narážky a neustále na poučeného diváka mrká v duchu "jsme my to ale chytří". Dochází tak k bizarní situaci, kdy si jeden postup užívají oba zmíněné typy publika, ale každý z jiných důvodů: například častý záběr, v němž se postavy dívají skrz deformující optiku (lupu, kapku vody atd.), zůstává pro děti vizuálně atraktivní i po několikátém zopakování, zatímco filmoví vědci znalecky pokývají nad sebereflektivní narací. "Obyčejný" divák si může myslet, co chce.