"Studenti často netuší úplně přesně, jakému oboru se chtějí věnovat. Jsem přesvědčený, že v 16 ani 18 letech nemusíte mít vůbec jasno v tom, že chcete dělat film," říká režisér Vladimír Michálek, nový vedoucí filmové tvorby na VOŠ Michael. Režisér Babího léta, Je třeba zabít Sekala či Zapomenutého světla má ambici být studentům průvodcem nejenom po světě kinematografie. Na půdě VOŠ Michael zúročí třeba své pedagogické zkušenosti z newyorské Columbia University.
Před FAMU jste studoval medicínu, v jednom rozhovoru jste prohlásil, že dnes je jedno, co člověk vystuduje. Proč jste se rozhodl vést Filmovou tvorbu na VOŠ Michael?
Oslovil mě majitel školy Ondřej Štěpánek, jestli bych nechtěl přednášet a vést tento předmět. Sdělil jsem mu svou vizi, na které jsme se shodli.
Co vaše vize obnáší?
Přál bych si, aby studenti jednou točili dobré filmy, na což neexistuje univerzální návod. Proto se s nimi budu rád dělit o svoje zkušenosti i chyby, kterých se oni mohou ve své praxi vyvarovat. Naučím je samozřejmě i rutinnější dovednosti, ale budu se pokoušet o to, aby měli "otevřené myšlení", aby v tvorbě našli sami sebe a věděli přesně, proč se chtějí věnovat filmu.
Mají to dnes studenti jednodušší, než jste to měl vy? Třeba Steven Soderbergh natočil svůj poslední film pro Netflix jenom na iPhone.
Dnes stačí mít jediné, dobrý nápad, což je zároveň to nejsložitější. Formální stránka filmu mě totiž až tolik nezajímá, prahnu po myšlenkách. Často za mnou studenti chodí s tím, že zkopírovali něco, co viděli na YouTube. Už méně často za mnou chodí s tím, že mají nějakou vlastní ideu. A přitom mají dnes tolik výhod. Filmové studio si vlastně nosí skoro všichni v kapsách v podobě smartphonů a o příležitosti by tedy nemusela mít další generace filmařů nouzi. Na druhou stranu vždycky je dobré mít na paměti, že i v dnešní době čelí filmaři různým omezením. I kdyby někdy točili moji studenti v Hollywoodu, budou se setkávat s různými restrikcemi. Zároveň se domnívám, že právě omezení utváří váš styl.
Prozradíte svým studentům, odkud ty geniální nápady čerpat?
Jednoduchý recept samozřejmě neexistuje. Důležité je, aby si už na škole uvědomovali, jestli se chtějí filmařskému řemeslu vůbec věnovat. Naprosto klíčové je, aby měli ze své práce radost, aby si zamilovali proces tvorby. Pak nápady přijdou.
Filmy jste točil podle scénářů Jiřího Hubače i Jiřího Křižana. Jak poznáte, že ten materiál za to stojí a obsahuje ten klíčový nápad?
Takhle o tom nepřemýšlím. Důležité je, jak ten text ve mně rezonuje, teprve pak jsem schopen nějaké filmařské reprodukce. Klavírní virtuos si také vybírá, jestli hraje raději Beethovena nebo Mozarta. Nestačí si jenom přebrat materiál na data, na film. Pakliže ve vás scénář nevyvolává žádnou emoci, nebude to na plátně fungovat nikdy, i kdyby býval sebelepší.
Další scénárista Petr Pýcha o vás prohlásil, že jste režisér zvyklý tvořit v dialogu. Co si pod tím představit?
Dialog je pro filmaře ideální stav. Vznik filmu je totiž vždycky o diskuzi. Po fázi, kdy se shodnete se scenáristou nad tématem, nastupuje krásná fáze snění, během níž se musíte materiálem probrat, eliminovat případná úskalí. A pak se musíte připravit, že do procesu vstupují i další činitelé, kteří vám tu původní ideu často promění takřka k nepoznání.
Naučíte studenty dostat do fáze snění?
Kde jinde by měli studenti snít než ve škole? Po studiích přichází tvrdá realita a jedním z mých úkolů je pokusit se ji na ni připravit. Prostor pro myšlenkovou svobodu i snění si zachovají jedině, když budou řemeslně zdatní a budou mít rád svůj obor.
Řada absolventů filmových oborů ale spíše než v kinematografii skončí v reklamě. Vy jste také natočil řadu spotů. Lze si i v tomto prostředí uchovat tvůrčí svobodu?
Samozřejmě lze, ale má to svoje limity. Zpravidla záleží na tom, jakou reklamu připravujete. Pokud točíte reklamu na omáčku, která se pod stejným názvem prodává 40 let a její spoty se od té doby skoro vůbec nezměnily, o kreativitě to tolik není. Zároveň považuji za umění a samostatnou disciplínu schopnost na chvíli upustit od ega a natočit reklamu přesně podle potřeb a zadání klienta. A pak máte reklamy, kdy vás ve spolupráci s agenturou osloví klient, pro něhož máte celý koncept vymyslet. Pro režiséry vůbec není problém říct si: budu celý život točit reklamu. Nicméně troufnu si říct, že skoro každý z nich má někde v hlavě myšlenku na vlastní celovečerní film.
Není to ale jenom film a reklama. Popularitě se těší quality TV a seriály. Ostatně vy jste natočil pro HBO seriál Mamon. Může být pro mladé filmaře cestou i seriál?
Může, i když nevím přesně, jak to dnes chodí. Mladý tvůrce by to měl mít dobře poskládané v hlavě a dokázat si říct si: tohle je vymývání mozku, podepíše se to na mně. Jako autor se totiž zrcadlíte v kvalitě i stupiditě. Dobré seriály a sitcomy mám rád a budu rád, když je třeba budou zkoušet i mladí autoři, které budu v budoucnu učit.
Kromě režie se věnujete také terapii. Má to na vaše filmy nějaký vliv?
Snažím se o to, aby charaktery ve filmech byly přesnější a realističtější, aby příběh samotný měl výpovědní hodnotu. V tom se obě profese prolínají.
Jak se jako terapeut díváte na ega některých filmařů? Dá se udržet pokora?
Ego je důležité, pokud to vlastní znáte. Občas se mu musíte dokázat i vysmát, a to si dovolíte jenom tehdy, když jste s ním dobře obeznámení. Je dobré, aby svá ega studenti poznali, ovšem to neznamená, že ho musí nutně krotit. Výraz egoista je poněkud nadužívaný a zprofanovaný. Pokud totiž své ego poznáte, nemůžete být egoistou. Můžete mít třeba o sobě vysoké mínění, ale zároveň se dokážete pochválit i zkritizovat. V tomhle ohledu je dobré být trochu sobec a stát si za svým. Být trošku paličák, ale zároveň umět naslouchat ostatním.
