Očima Vojtěcha Ryndy
Von Trier v Cannes. Bouře ve sklenici vody

Skandály se na festivalu v Cannes děly, dějí a budou dít. Ten nejnovější, kdy si režisér Lars von Trier pustil ústa na špacír, vyznal se na tiskovce k sympatiím k Hitlerovi a přehlídka ho za to prohlásila za nežádoucí osobu, je sice trochu nefilmový, ale hlavně dost přifouknutý.

Dobře, tak se dánský režisér Lars von Trier zamotal do svých řečí o sympatii k Hitlerovi. Novináři a filmaři byli pobouřeni a produkce von Trierova snímku Melancholia, s nímž filmař na festivalu v Cannes soutěží, zrušila plánovaný večírek na pláži. Režisér se důkladně omluvil, ale přehlídka mu přesto vzkázala, že kdyby s Melancholií zvítězil, ať si pro cenu radši nechodí.

Celý "skandál" je zbytečně zveličený. Kdo si uvedený záznam z tiskovky projde, pochopí, že si Lars von Trier z ní, z přítomných a hlavně sám ze sebe dělá legraci, jakkoliv možná neobratně. A kdo režiséra navíc zná, ví, jak zoufale je sužován nejrůznějšími úzkostmi. V Cannes sice soutěží už podeváté, ale vždy se tam pracně přes celou Evropu dopravuje karavanem a bydlívá pokaždé ve stejném hotelu na útesu u Antibes. Při rozhovorech s novináři působí vyděšeně jako králíček zahnaný do kouta.

Režisér se zkrátka na tiskovce, která pro něj nemohla být ničím příjemným, provtipkoval až do území ožehavých témat. Ale copak se vtipům o Hitlerovi nebo druhé světové válce nesmějeme? Copak na tahle témata neexistují i komedie, nad kterými se nikdo nepozastavuje?

Přehlídka v Cannes měla politický nádech už od svého založení na konci 30. let: vznikla na protest proti zasahování nacistického Německa a fašistické Itálie do výběru filmů na festival v Benátkách. Ročník 1968 byl zase celý zrušen na podporu studentských bouří v Paříži a odvolaného prezidenta Cinémathèque française.

Skandály spojené s Cannes se ale politice vyhýbaly a omezovaly se na uváděné filmy. Například revoluční Antonioniho Dobrodružství tam bylo v roce 1960 při první projekci vypískáno, později však vyhrálo velkou cenu poroty a stalo se jedním z klíčových děl evropských nových vln. V roce 2003 odešly z projekce filmu Vincenta Galla The Brown Bunny, který obsahuje mimo jiné velmi detailní scénu felace, stovky lidí, zbytek pískal a vážený kritik Robert Ebert snímek označil za nejhorší film v historii festivalu. (The Brown Bunny se klíčovým dílem ničeho nestal).

O předposlední furóre se postaral právě von Trier: jeho minulý film Antikrist v Cannes před dvěma roky vzbudil velmi silné a velmi polarizované reakce, vyvolané mimo jiné scénami zohavování mužského i ženského těla.

Teď tedy nejde o reakce na film, ale na několik výroků vytržených z kontextu a myšlených evidentně z legrace. Lars von Trier má možná zvláštní smysl pro humor, ale to snad není trestné. Jeho vykázáním se festival ukázal jako instituce až fašisticky úzkoprsá.