Žebříček
Výběr deseti nejlepších českých filmů od roku 1989

Pro letošní třicetileté výročí od sametové revoluce, jsme se podívali do historie polistopadové české kinematografie a udělali výběr deseti nejlepších titulů, které se u nás na poli celovečerních filmů objevily. Každý Čech si vzpomene na první snímky Jana Svěráka nebo na Pelíšky Jana Hřebejka. Podobně v tomto výběru chybí i další zajímaví autoři jako třeba Saša Gedeon, dokumentaristka Olga Sommerová nebo Jan Prušinovský. Zprivatizovaná kinematografie se od začátku devadesátých let vyvíjela a krom skvělých nových filmů staré generace, která musela bojovat se starým režimem, se objevovala i úplně nová jména která obohatila svěžími přístupy český film. Filmy ve výběru jsou seřazeny chronologicky.

Kouř (1990)
Režie: Tomáš Vorel

"Muzikál totalitního věku", jak zní podtitul Kouře, trefně definuje druhý celovečerní snímek Tomáše Vorla. Kouř má velmi specifickou estetiku ovlivněnou Vorlovým předchozím filmem, Pražská pětka, která prezentovala tehdejší divadelní a taneční scénu. Příběh sleduje nástup mladého idealistického inženýra Miroslava Čápa do fabriky, kde nepanuje zrovna vysoká pracovní morálka. Čáp postupně prozkoumává všudepřítomný titulní totalitní abstraktní kouř, který má na svědomí udávání kolegů a jejich umlčování. Továrna je sice plná stínů, trubek a šedi, ale celý příběh je díky energickému herectví a muzikálových čísel pozitivní. Nejsilnější stránkou snímku, je fakt, že se Vorlovi podařilo herce podržet pohromadě, celek tak působí jistě a naivní hlášky nevyznívají trapně. Dokonce ani postava kulturního referenta Arnoštka.

Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992)
Režie: Věra Chytilová

Chytilová byla autorka, která se od svých dokumentaristických začátků vrhla do rozbití zažitých norem a narace. Její film Sedmikrásky nebo Ovoce stromů rajských jíme, patří mezi nejpozoruhodnější tuzemské filmy šedesátých let. Jako jediná z celé generace filmařů točila po srpnové invazi v Československu, aniž slevila ze svých uměleckých principů. Chytilová se jako autorka neustále vyvíjela a bylo tak zajímavé sledovat s jakým filmem přijde po pádu komunistického režimu. Scénář k Dědictví, který napsala společně s Bolkem Polívkou, nabízí vhled do atmosféry raně porevolučního Československa, kde se staré střetává s novým. Dnes je film už takřka kultovní klasika, která obsahuje mnoho ikonických momentů, jako je třeba cameo Karla Gotta v růžovém saku.

Lekce Faust (1993)
Režie: Jan Švankmajer

V roce 1993 bylo Janu Švankmajerovi takřka šedesát let a dokončil svůj teprve druhý celovečerní snímek Lekce Faust. Švankmajer se již od šedesátých let věnoval filmové tvorbě a ještě před sametovou revolucí si stihl díky nespočtu krátkých filmů vytvořit renomé absolutního solitéra, jehož tvorba neměla ve světové kinematografii obdoby. V Lekci Faust se Švankmajer pouští do známé legendy, jejíž mýtus zasadil do tehdejší Prahy. Protagonistu ztvárnil herec Petr Čepek, který zemřel několik dní po premiéře filmu na následky těžké nemoci. Je jasné, proč si Švankmajer vybral pro tuto roli právě Čepka. Jeho unikátní charisma poskytlo tvář snímku, který jinak pracoval se Švankmajerovými typickými výrazovými prostředky, stop-motion animací a loutkami. 

Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000)
Režie: Karel Vachek

Další filmař, který začínal již v šedesátých letech, byl Karel Vachek. Jeho tvorba, se ale naplno rozvinula až po revoluci. Vachkovy filmy jsou nahuštěné dokumentaristické romány, jejichž stopáže často přesáhují čtyři hodiny. Bohemia docta je třetí část jeho zamýšlené tetralogie se sarkastickým názvem , ve které zkoumá českou realitu devadesátých let. V tomto svém obřím opusu se Vachek věnuje tak široké škále témat, jako je svoboda, věda, umění nebo globalizace. Vachek se ve filmu potkává s českými filozofy, politiky, umělci nebo třeba vynálezci Semtexu. Tyto rozhovory nepokrytě režíruje, zpovídané se nebojí různými technikami znejistit. Vachek má specifický smysl pro humor, který se v tomto filmu projevuje naplno. Diváci by se rozhodně neměli bát dlouhé stopáže filmu, Vachek totiž film vytvořil jako takzvané tekuté dílo, které nikde pořádně nezačíná ani nikde nekončí. Nechává na divákovi, aby si z celé škály vybral ty momenty, které ho nějakým způsobem osloví.

Štěstí (2005)
Režie: Bohdan Sláma

Bohdan Sláma patří v rámci českých režisérů nastupující generace nultých let k těm nejvýraznějším. Od svého komediálně laděného debutu Divoké včely, se Sláma ve svém druhém filmu poměrně rychle posunul k dospělejším tématům. Příběh Štěstí se z mosteckého bytu přesune na stavební parcelu na vesnici, kde se dělník Tonda a jeho láska Monika starají o děti jejich nemocné kamarádky Dáši. Sláma je přesný ve vyobrazení vesnického života a sociální reality nižší střední třídy. Navázal na estetiku Saši Gedeona a na slavnou generaci šedesátých let, ale podařilo se mu ji oprostit od jakékoliv romantizace. Kamera Diviše Marka ve Štěstí patří k tomu nejlepšímu, co se u nás za třicet let vzniklo a to hlavně díky jeho práci s přirozeným světlem a choreografii delších záběrů. Liškův výkon v roli Tondy patří k vrcholům z celé jeho kariéry. Geislerová získala za roli Dáši cenu pro nejlepší herečku na prestižním festivalu v San Sebastianu, kde film získal i ocenění pro nejlepší film v hlavní soutěži. Slámovi se po Štěstí ještě podařilo navázat skvělým Vesnickým učitelem, ale poté jeho kariéra začala bohužel lehce stagnovat.

Karamazovi (2008)
Režie: Petr Zelenka

Dalším zásadním porevolučním českým filmařem je Petr Zelenka. Byl scenáristou kultovních Samotářů a jako režisér stojí za povedenými Knoflíkáři. S producentem Čestmírem Kopeckým spolu v devadesátých letech natočili dva úspěšné hudební fiktivní dokumenty, Mňága - Happy End a Rok Ďábla. Právě Čestmír Kopecký, jeden z nejzajímavějších producentů, kteří se tady od devadesátých let objevili, stojí za nápadem převést adaptaci Dostojevského Bratrů Karamazových Dejvického divadla na plátna kin. Zelenkovi se podařilo zaznamenat pro budoucí generace výjimečné představení s ansámblem na vrcholu sil. Je skvělé, že Karamazovi nejsou jen pouhým nafilmováním herců v akci, ale že se podíváme i do dějů v zákulisí. Kamera Alexandra Šurkaly skvěle pracuje s prostředím polské fabriky, kde se představení odehrává. Vše, ale stojí na fantastických hereckých výkonech. Ivan Trojan jako starý Karamazov je nepřekonatelný, za zmínku stojí i výborný David Novotný jako Dmitrij.

Katka (2010)
Režie: Helena Třeštíková

Helena Třeštíková je neopomenutelnou osobností českého dokumentu. Z celé její časosběrné tvorby jasně vyčnívají televizní Manželské etudy, které sledovaly první roky manželství nově sezdaných párů v osmdesátých letech. Mezi její nejlepší filmy patří i portrét Katka. Titulní hrdinka celý svůj život bojuje se závislostí na drogách. Největší předností Třeštíkové je kromě dechberoucí časosběrné metody její empatický přístup k protagonistům jejích filmů. Katka je jako film místy skoro nekoukatelný, když sledujeme spirálovitý pád titulní hrdinky, které není pomoci. Snímek funguje skvěle jako portrét bezútěšné existence narkomana a klade otázku, jak má společnost podobným jedincům v takových případech pomoci.

Rodina je základ státu (2011)
Režie: Robert Sedláček

Pravděpodobně nejlepším snímkem režiséra Roberta Sedláčka, který se ve svých autorských projektech věnuje historii, politice a společenským otázkám, je na první pohled nenápadný titul Rodina je základ státu. Sedláček je nejpřesvědčivější, když pracuje se současnými tématy a s citlivou, civilní, skoro až dokumentaristickou režií. Portrét rodiny, kde je otec zodpovědný za pětimiliardový "tunel" a snaží se utéct před policí, je po dvaceti letech v kapitalismu ryze aktuální. Sedláčkovi se podařil výběr herců, Igor Chmela je v hlavní roli otce vynikající  stejně jako Eva Vrbková v roli jeho manželky. Možná by nebylo od věci, kdyby si Sedláček odpočinul od historických eposů, jako Palach nebo České století a znovu se pokusil o něco více umírněného a soustředěného.

Nic proti ničemu (2011)
Režie: Petr Marek

Snímek, který je věnován zpěvákovi Paulu McCartneymu a filmové kritičce Mirce Spáčilové se vymyká takřka všemu, co u nás v rámci celovečerní tvorby vzniklo. Petr Marek je známý díky svým hudebním projektům Midi Lidi nebo Monikino Kino, ale na přelomu nového tisíciletí se věnoval i amatérské experimentální filmové tvorbě. Ti, kteří jsou obeznámeni s hudební tvorbou Petra Marka, nebudou překvapeni zvláštním humorem, který se v Nic proti ničemu objevuje. Petr Marek zde míchá estetiku trapnosti, ironie, amatérského herectví svého divadelního souboru LÁHOR/Soundsystem s levným vizuálem digitální kamery. Příběh se odehrává na chatě v přírodě, kde se potkává spolek adoptovaných přátel z internetového chatu. Během pobytu vyplouvají na povrch skryté záměry jednotlivých postav a jejich pravé identity. Francouzská filmová vědkyně s českým původem Katka Kozaková film zmínila ve svém výročním žebříku nejlepších filmů roku 2011, když Nic proti ničemu pochválila slovy "oživuje hodnoty hnutí cinema verité".

Cesta ven (2014)
Režie: Petr Václav

Petr Václav se s Cestou ven vrátil po desetileté pauze do české kinematografie. V tomto filmu navázal na svůj výrazný debut Marian, když film opět zasadil do prostředí romské minority. Hlavní hrdinka Žaneta bojuje s byrokracií, předsudky společnosti a nedostatkem peněz, aby zajistila živobytí pro svou rodinu. Cesta ven není výjimečná jenom v tom, že se věnuje plně Romům a jejich problémům zevnitř. Film ukazuje na vzrůstající problémy celé společnosti, kdy stále více občanů České republiky zápasí s exekucemi. Na další úroveň film posouvá výborná civilní kamera Štěpána Kučery. Cesta ven je debutem hned několika herců, kteří se pomalu začínají dostávat do mainstreamového podvědomí, ať už jde o Klaudii Dudovou, Zdeňka Godlu nebo úžasného natursčika Julia Oračka. Jedná se o jeden z hrstky českých titulů z poslední doby, které mají parametry evropského festivalového filmu.