Připouštím, že tento díl Fotoblogu je plodem jisté krize. Nebo spíš normálního životního rozpoložení, které se dostavuje koncem léta. Prostě se mi v minulých dnech nikam nechtělo. Zůstal jsem doma na Smíchově, některé dny ani téměř nevycházel, když tak jen pro nejnutnější potřeby. Není tedy o čem psát.
Námětovou nouzi řeším jednoduše. Popíšu skoro každodenní cestu z domu do redakce, přičemž nafotím tu dnešní, kterou jsem podnikl kolem půl jedenácté dopoledne, a protože v redakci bylo skoro všechno hotovo (a já stejně nejraději píšu doma), tak jsem se zase po dvanácté vrátil a teď tu opět sedím. Předpokládám, že to stihnu do večera napsat, takže v pátek ráno by mohla být ona cesta zdokumentována na všechny časy.
Cesta začíná jako pokaždé tím, že vyjdu s kolem ze dvorku na ulici. Míjím růžový keř, který houževnatě kvete. Po levé straně jsou k spatření nástroje, které jsem si zakoupil k zametání chodníku (mimochodem, kdybyste četli sloupek Jaroslava Formánka v posledním Respektu - č. 35, na straně 53 - tak je, s prominutím o mém dobrovolném metařství). Branka je poněkud vrzavá.
A stojím na ulici. Jmenuje se Na Václavce a směřuje dosti příkře dolů, takže cestou nazpátek kolo od poloviny tlačím. Už jsem o té ulici psal v dubnu ve Fotoblogu ze Smíchova, že se nejmenuje po houbě, nýbrž po vinici, kterou vlastnili augustiniánští mniši, kteří sídlili v klášteře u kostela sv. Václava na Zderaze (v Resslově ulici). Vede ke hřbitovu na Malvazinkách. Buržuasie si na ní a v jejím okolí nastavěla hezké vily, které pak měnily majitele. Jezdí po ní hodně aut a autobus 137. Kdysi sem jezdila také tramvaj, která měla konečnou na konci ulice U Santošky, jež začíná za zatáčkou vlevo. Ta budova na rohu je škola Santoška, chodil tam můj kamarád, pozdější novinář Jan Macháček a říká, že to tady od té doby nenávidí.
Toto je první kostel po mé cestě, funkcionalistický Husův sbor Církve československé husitské. Jeho věž s kalichem je vidět přes půlku Prahy. Třeba z Letné. V neděli dopoledne se z chrámu ozývá rytmizovaný zpěv a doprovod elektrické kytary. Zajímavé je, že hned vedle stojí další kostel, nebo tedy oni tomu říkají sbor, v tomto případě Komenského, který patří českým bratrům. Mezi čs. husity a českými bratry jsou jisté teologický rozdíly, ale nezažil jsem dosud, že by vedly k nějakým třenicím nebo náboženským konfliktům. Ostatně, výhodou funkcionalistických staveb je, že špatně hoří.
Hned za sborem je brána do parku Santoška, o němž jsem už taky před pár měsíci psal. Tady jsem vyfotil patník, který může být klidně dvě stě let starý. Pražské patníky fotografovala, jak známo, Emila Medková, které vycházely surrealisticky a strašidelně. Mně z toho vyšel zase jen patník. 
Tak, to už jsme ujeli asi sto metrů a ocitli jsme se na ulici U Santošky na místě, kde do ní vpravo ústí ulice Bieblova a vlevo z ní vychází ulice Na Březince. Je to místo mých dobrodružství, třeba toho ze sloupku, který vyšel v posledním Týdnu. Samo místo se vyznačuje jistým svérázem a periferní soběstačností: vedle samoobsluhy je tam vietnamská zelenina, věčně prázdná čínská restaurace, květinářství, večerka do desíti, kousek dál do jedenácti, takže se tam dá skočit pro lahev, cosi jako pizzerie, trafika a taky tam bydlí Pavel Mandys. Naproti je podnik UFO, kde sedává převážně mládež a několik melancholických alkoholiků mého věku, jako například malíř Mára H. nebo kytarista Karel M. Tato oblast by splňovala kritéria "kietzu", jak jsem o tom psal v jednom ftb z Berlína. Kietz (čti kýc) je cosi jako místo vytvářené společnou účastí městských obyvatel, jakýchsi "baráčníků". Vyzařuje vždy jakousi osobitostí a lokálním koloritem. Zas tak úplně se to o tomto kusu Smíchova říct nedá, ale jisté možnosti by tu byly.
Já buď jedu rovně a pustím kolo řítit se až do dolů do ulice Ostrovského, kde musím hodně brzdit, neboť je tam hustý provoz a semafory. Nebo - a to dělám většinou - zahnu doprava Bieblovou ulicí, po pravé straně se točí ulice Doubková, kde bydlel básník Emanuel z Lešehradu a svého času také F. X. Šalda, a vlevo se rozkládá park Skalka, romantické útočiště narkomanů a milenců.
Skutečně jsem už několikrát na této cestě cudně odvracel zrak, neboť na těchto lavičkách kopulovaly dvojice hlava nehlava. Častěji jsou však využívány jako laboratorní stoly, na nichž si mladí i postarší chemici připravují svůj elixír. Zcela bez zábran si tu nahřívají perník nebo jaké svinstvo, možná i heroin, a perou si to do žil. Hodně jich už znám od vidění, překvapuje mě a děsí, kolik je mezi nimi mladých holek, některé mohly být třeba ještě před nějakou dobou pěkné. Teď je poznám okamžitě: podle trhavých nebo zase divně vláčných pohybů, podle toho, jak jsou nahrbené, vyhublé, hnáty vychrtlé, vlasy rozčepýřené, nahastrošené do podivných, ale občas zbytek nějaké lepší minulosti tajících hacafraků. Občas se jim chci podívat do tváře, což ale nejde. Jsou úplně ve svém světě.
A vyjedu do ulice Kováků, kam si mládež chodí měnit jehly a takové věci. Už jsem napsal, že by to mohla být pěkná ulice, kdyby se uklidila častěji než dvakrát do roka. Nejde o to listí, to je docela estetické, ale o nepořádek, který je s ním promísený a ono listí ho tak jakoby skrývá, což ale klame. Jednou v sobotu jsem brzo ráno vstal a šel jsem jim tam tajně kus chodníku zamést, schválně jestli si toho někdo všimne, že by pak pokračoval. Možná všiml, ale nikdo nepokračoval. 
Potom u Ženských domovů a strašného autobusového nádraží Na Knížecí (to jméno souvisí s našim nejznámějším knížetem, Schwarzenbergem, neboť kus Smíchova jim patřil, ostatně v jednom činžáku u nádraží bydlí u knížete v pronájmu I. M. Jirous, tedy Magor) vjedu do vlastního Smíchova. Není to nijak impozantní vjezd.
Zatočím doleva do ulice Stroupežnického, rychle jí projedu a u Smíchovské synagogy vplynu přímo do aorty Smíchova, nebo je to spíš krční tepna, nebo hrtan nebo nedejbože kloaka, prostě jsem na Andělu. 
Ještě pamatuju starý Anděl, kdy se stanice metra jmenovala Moskevská a naproti byl bufet, kde měli hnusné plíčky za tři koruny, a všechno bylo pod lešením a stará Ringhofferka byla jedno velké hnízdo krys a celé to bylo jedna špinavá díra prolezlá gangrénou. Miloval to tady Jáchym Topol, který to svým mýtopoetickým nátěrem jednou provždy uzákonil ve svém románu Anděl. A Vladimír Michálek ty důležité scény z jeho adaptace točil tady, v té zvláštní synagoze, kde je nápis z Izajáše Mír a zdar dalekému i blízkému a na druhé straně hebrejsky ze Zacharijáše Ne mocí ani silou, nýbrž duchem, praví Hospodin. Vzpomínám si, jak ta kubická stavba s těmi nápisy působila přes svou omšelost a zpustlost tajemně a záhadně, jako nějaký kód z jiných časů. Teď je tam docela příjemný antikvariát, ne právě nejlevnější.
Tady musím vjet do koridoru a dávat pozor, aby mě nepřiskřípla tramvaj a nevjel do koleje. Pak odbočím doleva a jsem na Štefánikově třídě.
To je hlavní smíchovský bulvár, že ano. Na první pohled se to nezdá, ale je to zajímavá ulice, na níž kupodivu zůstalo dosti původních domů z poloviny 19. století, kdy Smíchov zažíval obrovský boom a kdy se během pár desetiletí stal po vlastní Praze, Plzni a Liberci čtvrtým největším městem v království (koncem 19. století tu žilo 50 tisíc lidí, k Praze byl přifařen roku 1922, jak známo). Do roku 1919 se ulice jmenovala Kinského na počest knížete Rudolfa, který založil park na Petříně a teď mu a jeho rodině zbylo aspoň náměstí, které vyhrál nad sovětskými tankisty a jejich lžitankem. V letech 1952 až 1990 se ulice jmenovala S. M. Kirova po petrohradském bolševikovi Kirovovi, který měl společného se Smíchovem asi tolik jako já s vládní čtvrtí v Pekingu. Ale na jeho obranu lze říct, že ho nechal chudáka zavraždit Stalin (kvůli tomu po něm ale ulici samozřejmě nepojmenovali), jenž to ovšem svedl na Trockého, aby ho mohl zavraždit také, což se mu povedlo až později v Mexiku. Ale nemůžu říct, že by mi zrovna tyto úvahy táhly hlavou, když tudy jedu, přičemž se tu jede docela dobře, byť člověk musí dávat trochu pozor na tramvaje. Tady jsem už kus ulice projel a otočil se zpátky k Andělu. Jsem na úrovni hotelu a lokálu Austria. Ten další dům byl také hotel, jmenoval se U Arcivévody Štěpána, na paměť habsburského místodržícího v Čechách v letech 1843-47, Štěpána Viktora, docela sympatického muže, který se snažil pak v revoluci 1848 sjednat dohodu s rozvášněnými Maďary, což se mu úplně nepodařilo, sklidil za to nevděk a tak se aspoň mohl věnovat mineralogii, což byl jeho velký koníček. Ale to sem nepatří. Ještě kousek dál je Smíchovská radnice z roku 1874, kdy byla přestavěná podle návrhů Josefa Schulze, toho, co dodělával Národní divadlo.
Ale to jsem po levici minul kostel sv. Václava, kterým zdraví Smíchov renesanční Itálie, protože jeho stavitel, Antonín Barvitius (1823-1901) byl architektem, který v Itálii nasál její mízu tak, že z něj v Čechách padaly její téměř hotové odlitky. Toto je stavba napodobující spíše začátky renesance.
Jeho druhá známá pražská stavba, Grébovka čili Gröbova vila, to je renesance rozkvetlá. Kostel je možná ještě hezčí uvnitř, kde jsou nádherné obrazy Františka Sequense a Josefa Matyáše Trenkwalda, což byli malíři, které teď už skoro nikdo nezná, ale hledáme-li v druhé polovině 19. století nějaké české nazarény a prerafaelity, tak to byli asi tihle dva. Nemusím svým laskavým čtenářům vysvětlovat, o co jde: hluboký prožitek, hloubka, duchovno a cit, návrat k čistým a vznešeným liniím, k mistrům rané renesance, k Giottovi, fra Angelicovi a takové věci. Tak to máme na Smíchově. Ta majolika nad vchodem se sv. Václavem je od Ludvíka Šimka, od kterého je také polosedící Josef Jungmann na Jungmaňáku.
A hned vedle je Portheimka, kterou si v letech 1716-21 postavil jako letní výletní chatu mladý Kilián Ignác Dienzenhofer, z čehož je patrné, že se mu dařilo dobře. Po jeho smrti ji v roce 1758 koupil hrabě Buquoy, takže se jmenovala Bukvojka, ale začátkem 19. století ji už měli židovští bratři Mojžíš a Leopold Porgesové, kterým šlo podnikání tak dobře, že si koupili titul z Portheimu, takže se jí říká Portheimka. Na fotografiích z konce 19. století je vidět, jak pěkný park s takovými těmi barokními legráckami (altán, sedátka, voliéra) ji obklopoval. Většina toho vzala ze své v posledních padesáti letech, as usual.
Naproti stojí tato bunkrózní příšera, něco mezi kubickým lejnem a keramickou bábovkou. Rychle pryč. 
Míjím Arbesovo náměstí, naproti stál dům č. 53, kde se Jakub Arbes skutečně narodil, takže náměstí i socha sem právem patří. Zajímavé (no, jak pro koho), že do roku 1920 se jmenovalo Jakubské, takže se trochu jmenovalo i po něm i dřív. Ovšem to mělo od kostela sv. Jakuba a Filipa, který tam původně stál a byl hlavním chrámem smíchovským, než postavili toho sv. Václava a tenhle zbořili. Na tom náměstí se začátkem května konaly známé filipojakubské poutě, nevím, jestli se při nich shazoval z kostelní věže kozel, jak se to z jakýchsi magických důvodů dělalo. Bydlí tady můj dávný kamarád Luboš Bokštefl, leader různých hudebních skupin, veselý brach a sestavovatel křížovek sudoku, které mu vydává rovněž smíchovské nakladatelství Dokořán, neboť jeho spolumajitelem je Marek Pečenka, který nás kdysi dávno seznámil. A Dokořán vydává také Václava Klause (Planeta je modrá nebo jak se to jmenuje) a Bokštefla a ehm, taky kdysi vydalo moji brožůrku (už je dávno rozebraná). Zvláštní společnost. 
Jo, a kousek dál je Švandovo divadlo, kde jsem už dlouho nebyl. Vlastně nevím proč, nějak se ten repertoár se mnou míjí. Ale asi jim křivdím. Vedle, ten zaprášený a pustý dům, to je nejstarší činžák na Štefánikově třídě, klasicistní dům U Přemysla, myslím, že by si zasloužil lepší osud.
Ve čtvrtek 27. srpna, když jsem jel kolem, fontána na náměstí Kinských nestříkala, zdálo se, že ji čistili. Zaujalo mě, že páchla rybinou, i když tam přece žádné ryby nežijí, tedy aspoň myslím. Nebo to byly asi řasy. V pozadí je patrná tajtrlíkovská socha, která má zpodobňovat ukrajinského národního pěvce Tarase Ševčenka, proti němuž vůbec nic nemám, ale ta socha je příšerná a na Smíchov se navíc dostala podloudně a nikdo nevysvětlil jak. Prostě se tam v dubnu zničehonic vzala. Já bych to tipoval na nějaké slovanské podmazání. Starosta Jančík je ostatně vyhlášená figura.
A již jsme na Újezdě, kde Smíchov končil Újezdskou branou a pokračovala Prager Kleinseite čili Malá Strana. No, tady výjimečně uznám, že je dobře, že ji zbořili (už v roce 1891), neboť by zacláněla v pohledu na Hrad. Nepochopitelná je myslím ona cedule, předstírající, že tu vede nějaká cyklistická stezka. Já sice tudy na kole jezdím už několik let skoro každý den, ale něčeho jako stezky - stačila by vyhrazená linie - jsem si nevšimnul. Tímto způsobem lze ovšem zvýšit počet stezek velmi jednoduše a progresivně. Stačí podél všech silnic rozvěsit cedule a Praha se stane světovým rekordmanem v délce cyklistických stezek.
Na Vítězné ulici se asi na dvě stě metrů ocitám na Malé straně. Klasicistní činžáky, které mohou pamatovat mládí Jana Nerudy, který se kousek odsud, v Újezdských kasárnách, narodil, mají pozoruhodně zachovalé, i když dosti omšelé partery. Taky ty kované balkony si rád prohlížím. V jiných zemích, zcela jistě v Německu, v Rakousku, v Itálii, etc... by je asi ozdobili květináči, ale dobře, jsme v Čechách, aspoň že to žbrlení nikdo neodvez do sběru.
A už jsem na mostě Legií a mně pomalu docházejí síly, tak šlápnu do pedálů a vezmu to zkrátka. Vltava, která teče dole, je řeka plná pijavic a úhořů. Když otevírali v roce 1898 tenhle most (dřív tu byl takový na řetízcích), pozvali císaře Františka Josefa, pak vydali pohlednici, kde napsali "Procházka na mostě", tak mu lotři Češi říkali starej Procházka. Ta vzpínající se nahá žena na pylonu na mojí nekvalitní fotografii má představovat Vltavu. Pod ní jsou její přítoky (Lužnice, Sázava, Otava, Berounka) a všechno to je dílo sochaře Josefa Pekárka, kdyby vás to zajímalo. Moc se neví, že ten cíp pevniny je ostrov a že se jmenuje Židovský, ale raději se mu říká Dětský, protože by to asi divně znělo nebo já nevím proč.
Národní divadlo zná každý, tím tu nebudu unavovat. Vyfotil jsem tedy ty luxory, z nichž je postavena Pragerova Nová scéna, což je obluda těžko něčím překonatelná. Na kole se dá jet po chodníku, neboť je dostatečně široký a přirozeně by tu nějaká zóna pro kola být mohla a měla. 
Pak se u Voršilek potěším pohledem na svatou Agátu a zároveň se zhrozím, neboť ty dva kopečky zmrzliny, které nese v misce, to jsou její právě uťatá prsa. Neboť tak ji chuděru mučili, když si nechtěla vzít jakéhosi pohana, že ji ňadra uťali, takže vstoupila do nebe bezprsá, ale blažená. 
Projedu pak Národní, dříve Ferdinadovou třídou, která patřila českému měšťanstvu, na rozdíl od Graben čili Příkop, po nichž korzovali Němci. Zvláštní je, že jistý rozdíl v kvalitě těchto ulic zůstal jakoby zachován. Národní je pořád jaksi ušmudlanější, rozkopanější, neupravenější... Přitom Němci už jsou pryč, tak snad není nutné manifestovat rozdíly. 
Na Příkopech se elegantně (aspoň já si tom myslím) proplétám mezi chodci a turisty, přičemž některému jen tak lehce přejedu po chodidlech nebo mu vytrhnu v rychlosti z ruky šrajtofli a rychle zahnu u této ošklivé kadibudky doprava a jsem v Herrengasse čili Panské ulici, kde sídlila kdysi redakce Prager Tagblatt, dle legendy nejlepších novin střední Evropy, a teď je tam Týden, ehm. Tedy ne ve stejném domě, nýbrž naproti. O té ulici by se dal napsat román, však už to kdysi Max Brod udělal. Možná by stálo za to uvažovat o pokračování. 
Vřítím se do brány v Kounickém paláci a na moment se mi otevře pohled na dvůr s fontánou. Opláchnu si v ní tvář, a kdybych byl muslim, tak i nohy. A jdu do redakce. 
Tak to by snad stačilo.
Foto: Jiří Peňás
