Úvod irského fotoblogu čtěte ZDE.
Úterý 16. června. Rozloučil jsem se Tomášem v jeho kanceláři na velvyslanectví, kde visí stará cedule předválečné československé ambasády a pod povinným Václavem Klausem fotografie, na níž si nastupující ambasador tiskne ruku s paní prezidentkou Mary McAleesovou.
Zeptal jsem se, komu patří ta vykukující kolena: prý dceři belgického velvyslance, který nastupoval stejný den. Pak ještě Tomáš projevil přání, abych se během své cesty po Irsku nestal „konzulárním případem", čímž se myslí, abych se nezapletl třeba do nějakého zločinu, byť bezděčného, že bych třeba omylem zalehl hnízdo nějakého papuchálka, což je takový ten pták podobající se papouškovi a tučňákovi zároveň a hnízdící na irských útesech.
Den předtím jsme viděli jejich kolonie na skalách za městečkem Howth na severní straně Dublinského zálivu. Vydávali takový rámus, že skoro nebylo slyšet vlastního slova. Do toho se tříštily mořské pěny a pomalu se snášel soumrak...
Nasedl jsem tedy na stanici Lansdown Road do vagónu pobřežní železnice DART (šipka), jež je barvy krásně zelené a žluté, takže připomíná housenku běláska zelného. Mým prvním cílem bylo především vyjet z Dublinu, pak už jsem vše chtěl nechat na osud, náhodu, jízdní řád a takové věci. Za těch pár dní jsem už redukoval původní naivní představu, že stihnu objet celé Irsko (s Ulsterem jsem už tehdy nepočítal), bylo mi jasné, že nestihnu a navíc jsem už ani neměl pocit, že to je nutné, neboť zajímavé i pěkné se mi to zdálo skoro všude. Takže jsem si odhodlaně koupil lístek do Bray (keltsky Bré), což je stejné, jako byste chtěli objet Čechy a na Smíchově si statečně řekli, že pojedete na Zbraslav.
Vlak se hned za Dublinem napojí na pobřeží, takže vy můžete sledovat z jedné strany vlny a oblázkové pláže a z druhé blízké pohoří Wicklow, které je pro Dublin totéž co Brdy pro Prahu, ale trochu kopcovitější. Požitek z jízdy zesilovalo krásné počasí a pak informace, že se jedná o vůbec nejstarší „provinční" trať na světě, neboť byla dána do provozu roku 1831, což je tedy hodně dávno. Otázka je, co to je provinční, asi všechno mimo okolí Londýna. Opět jsem míjel Joyceovu věž, kde právě dnes začal rituálem vaření polévky z hovězího pajšlu Bloomsday (viz předchozí Fotoblog). Bylo mi to líto, že nejsem u toho, ale člověk nesmí být hltavý a předpokládal jsem, že se najím jinde. Mezi Dalkey a Killiney vjel vlak do mlhy, což možná souvisí s tím, že tam bydlí smetánka včetně poloviny kapely U2, kterým to vyhovuje kvůli paparazziům. Vlak byl za chvíli v Bray.
Mým úmyslem bylo navštívit zahrady Powerscourtu, o kterých jsem se dočetl, že jsou „pravděpodobně nejkrásnější v zemi", což bylo přesně to, po čem jsem toužil, neboť jsem tajným zahradníkem, ovšem bez zahrady, což je jedna z věcí, která mě spojuje s Karlem Čapkem a zároveň odděluje, neboť on ji měl. (Mimo to je mezi námi obrovská přehrada jménem talent, pracovitost, vzdělání atd.) Ale na něj tu občas myslím a říkám si, že je škoda, že Anglické listy nedoplnil několika kapitolami irskými. Určitě by měl o čem. No, tak z nádraží, které tu nebudu popisovat, protože to bychom se nikam nedostali, jsem odjel autobusem č. 185 do pět kilometrů vzdálené obce Enniskerry a pak jsem vystoupal vzhůru a byl již v předhorské krajině, která se celá podobala parku a golfovému hřišti. Přede mnou se zvedala homole krásné wicklowské hory Great Sugarloaf Mountain, což bych si dovolil přeložit jako Velký Cukrák, když už jsme v těch Brdech u Zbraslavi. Nikde to zatím nevypadalo, že by se tu mělo nalézat nějaké šlechtické sídlo, i když vše tu působilo jinak velmi aristokraticky a cedule inzerující blízký hotel Carlton-Ritz dávaly tušit, pro koho to tu je.
Konečně jsem stanul před zadním traktem paláce vikomtů z Powerscourtu, což byla (možná ještě je) zdejší anglo-irská aristokracie, jež se vyskytovala a bydlela zvláště tady na východním pobřeží, kde to měli blíž do Londýna a kde to zřejmě bylo a je méně divoké, méně keltské, druidské a lépe se tu dařilo zahradám a splendid isolation. Palác je z první poloviny 18. století a zajímavé na něm je, že v roce 1974 kompletně vyhořel. Zbyly jen obvodové zdi, které jsou už zase pěkně opraveny. Interiér je však v čoudu, s čímž si kultivované tržní prostředí poradilo, nyní jsou tam krásné a voňavé butiky se vším možným a být rentiérem a šopoholikem (říká se tomu tak?), rozpoutal bych orgie. Taky je tam výtečná kantýna, kde jsem si dal jeden z nejlepších avokádových moučníků v životě.
Zahrady jsou většinou nehořlavé, takže vydržely. Jejich základ byl vytvořen koncem 18. století a jsou dílem jistého zahradního mistra Daniela Robertsona, který byl sympatický tím, že se prý nechal vozit po zahradě na vozíku, přičemž neustále měl po ruce lahev sherry a když ji dopil, tak se nechal odvézt zase domů. Díky tomu se práce dosti protahovala, skončilo se až koncem století 19., tedy za éry viktoriánské, což však nepoznamenalo její kvalitu, zdá se, že naopak, protože zahrada a park, na to nestačí jeden život, to se dělá pro příští generace, proto jsou u nás spíše zahrady zelinářské, protože mrkev je mrkev, byť je také pěkná.
Popisovat tady tu krásnou zahradu nebudu, neboť bych to slovně nezvládl. Jen bych řekl, že je složena v dokonalé souhře a souladu z různých typů a slohů a že hlavní linie se svažuje italským schodištěm do údolí, kde cesta končí v jezírku, uprostřed něhož Triton funí na lasturu, čímž je italská inspirace završena, neboť jde o kopii fontány na římské Piazza Barberini snad od Berniniho. Po stranách jsou zelená travnatá návrší osázená krásnými ztepilými stromy, jejichž semena sbírala rodina vikomtů z Powercourtu po celém světě. Nad tímto krajinářským výtvorem se pomalu zvedá dílo přírodní a původní, tedy pohoří s Cukrovou hlavou v pozadí.
K dokonání snové atmosféry se tam pasou koně, jejichž žíně ladně splývaly na jejich ženských tělech. Ve vzduchu bylo skutečně cosi erotického a nebylo to jen díky zájezdu německých důchodců, kteří se právě vyvalili z autobusu a já s nimi sdílel tu rozkoš, neboť touha po kráse je univerzální a všelidská a její potlačení nelidské a zločinné.
Je tam také japonská zahrada čili žaponerie, která byla založena poměrně nedávno, roku 1908. Roste tam bambus jde se tam umělou grottou čili jeskyní, v níž jsem se mírně praštil do hlavy. Je tam také Pets Cemetery čili Hřbitov mazlíčků, tedy čoklů a jeden irský setr má na náhrobku napsáno „killed 1911", což když si přečetla jedna návštěvnice, začala zoufale a zděšeně vykřikovat „oh! My God, killed! Killed!", zhrozena tou dávnou vraždou, neboť vztah obyvatel Ostrovů k domácím zvířatům je pověstně úzkostlivý a vřelý.
Scházel jsem pak letním vlahým odpolednem do městečka Enniskerry, kde jsem si čekání na autobus (ty jezdí jaksi záhadně) krátil pozorováním dětí, kterým právě skončila škola a oni si šli koupit do samošky jakousi ledovou tříšť v čemsi, co pubertálnímu pozorovateli nemohlo nepřipadat jako, ehm... prezervativ. Děti měly vkusné školní uniformy.
V Bray jsem si prošel město, na němž je nejlepší dlouhá oblázková pláž. V samotném městě se hlavní ulice jmenuje Champs Elyssées, což je asi nadsázka, i když se nedá říct, že by nebylo příjemné se po ní projít. Nejzajímavější budova je tržnice odhadem z konce 19. století, kde je mcdonald. Můj vlak dále na jih odjížděl v 18.06 a já měl víc než hodinu na procházku po pláži.
Vydal jsem se tedy po ní a myslel na to, mám-li ze sebe svléci gatě a skočit do vln příboje. Koupalo se jen pár namodralých výrostků, z nichž někteří na sobě měli neopren. V úvahách, je-li nutné se pokaždé koupat, když jste u moře, přičemž v jeho vodách se nejlépe daří chladnomilným tuleňům a sleďům, jsem se dostal na konec pláže, za níž se zvedá útes a mohutná hora s dobře viditelným křížem na vrcholu. Cha, být tu tak můj kamarád (spisovatel, monarchista a alpinista) Petr Placák, jistě by už běžel vzhůru. Kdysi si jako pokání za mírné přestupky (o nic zvláštního nešlo) uložil, že musí vylézt k 999 křížkům, což má po zbytek života co dělat. Ale já nejsem Placák, tak tam nemusím, říkal jsem si.
Blížil jsem se k útesu a všimnul si, že se kolem něj a nad vlnami vine stezka. Z mapy jsem zjistil, že vede do městečka Greystones, kde je další zastávka vlaku a že by chůze po ní mohla přinést zajímavé zážitky. Vydal jsem se po ní. Cesta začala mírně stoupat a já svižnou chůzí předháněl chodce mezi nimiž bylo dosti polské mládeže, kterou bylo poznat dle řeči a i jinak. Když jsem míjel jednu takovou skupinku, začal se mi pod nohy motat polský mladík, který posunky naznačoval, že cesta odbočuje přímo vzhůru. Zeptal jsem se jej polsky, jestli vede do „grajstouna" a on řekl, že ano a že to je „šybše", tedy rychleji. Uvěřil jsem mu a pustil se do výstupu.
Cesta vedla příkře vzhůru a já po chvíli začal mít velké pochybnosti, zda lze takový horolezecký výkon považovat za zkratku. Drápal jsem se po skalinách a myslel na Placáka, neboť jsem se zachoval stejně jako by on, aniž bych to měl v úmyslu. Konečně jsem stanul na vrcholu.
Pohled byl úchvatný, pode mnou se rozprostírala linie pobřeží táhnoucí se k Dublinu, na druhé straně se zelenalo pohoří Wicklow. Tady se vyloďovaly lodi s dračími hlavami, z nichž vyskakovali divocí muži s rohy na přilbách a s krvelačným výrazem v modrých očích. Když vypálili, co zde jen trochu hořelo, usadili se, založili zde přístavy jako Dublin, jako Bray pode mnou a jako další města na východním pobřeží a pravděpodobně dali též jméno zdejší krajině. Ono Wicklow znamená totiž cosi jako Vikingská pastvina nebo louka. Tak jsem stál na vrcholu a byl vděčný Polákovi, že mi ukázal tak pěknou zkratku.
Odhodlaně jsem se vydal po hřebeni v naději, že za chvíli budu v Greystone. Cesta skýtala nádherné pohledy a já se pouze divil, že po ní jdu sám. Hluboko pode mnou narážely vlny na skaliska, občas kolem přeletěl racek nebo spíše albatros. Vzduch byl vlahý a hladina se třpytila jako stříbro. Jediné, co mne zaráželo, že stále užší stezka místo aby klesala, spíš mírně stoupala, ba začala se stáčet jiným směrem, než jsem potřeboval. Když zcela odbočila k západu, bylo mi jasné, že po ní se do Greystonu a do civilizace nedostanu. Začal jsem o Polákově radě pochybovat.
Měl jsme za sebou asi dvě hodiny chůze, večer přede mnou a představa, že se vrátím stejnou cestou, mě plnila vztekem. Potměšilý Polák, že si ze mě vystřelil! Rozhodl jsem se, že sejdu příkře dolů, že přece musím narazit na cestu. Počal jsem tedy se sestupem. Zprvu jsem šel pásmem jakýchsi kapradin a plavuní, což šlo docela dobře. Opatrně jsem našlapoval na kameny a myslel na to, zda bych se doplazil se zvrtnutou nohou. Pak začalo přibývat jakýchsi křovin, které měly nesmírně pichlavé jehličí. Za chvíli jsem cítil, co to je být nahý v trní, i když mé kalhoty jsou docela solidní. Tudy by neprošel kamzík, koza ani Placák. Bylo to jako by na mě zaútočila eskadra ježků. Prodíral jsem se však odhodlaně dál. Sestupoval jsem metr po metru dolů a s úlevou myslel na to, že tu aspoň nejsou hadi, neboť je prý sv. Patrik všechny vyhnal z Irka, když sem přinesl křesťanství. Aspoň to mě uklidňovalo. Také jsem trnul, zda se nedostanu nakonec nad útes, z nějž se pak zřítím dolů. Každý metr byl vykoupen několika zapíchlými trny. Nejslabším místem byly ponožky. Svah byl navíc tak příkrý, že jsem neviděl dále než na pár metrů. Připadal jsem si jak Che Guevera, když sestupoval z hor a pronásledují ho contras. Pot mi stékal po těle, do nějž se zapichovaly bodliny. Bídný Poláku, takhle si ze mě vystřelit! to by Ir neudělal, Čech asi klidně, Slovani. Zavalen těmito úvahami jsem ucítil spásnou vůni ovčího trusu. A kde jsou ovce, tam je pastvina a tam jsou lidé. Sláva, stále jsem na cestě, po níž jsem se doplazil do Greystones.
Nebyl tu žádný hotel, nasedl jsem proto na vlak a odjel do hlavního města okresu, Wicklow. Už se stmívalo, když jsem do něj dorazil. Dotrmácel jsem se k prvnímu hotelu a byl rád, že měl pro pocestného lůžko. Slečna recepční se divila, že mi trčí ze zátylku několik bodlin.
Pokračování příště.
