Předchozí část irského zápisníku čtěte ZDE.
Pátek 19. června. Skončil jsem minule večerní dvojitou duhou nad hradem Cahir, což jsem si dal do souvislosti s výskytem malé sídhe (divoženky v dětském věku), kterou jsem tam potkal na hradbách.
Ráno jsem se ještě prošel městečkem, kde jsem si všimnul třeba těchto jahod a brambor. O významu brambor pro irskou národní identitu není radno žertovat: jednak se jim prý trochu podobají (ale to není fér) a především jejich katastrofální neúroda v roce 1845 vedla ke čtyři roky trvajícímu hladomoru (Great Famine), během kterého zemřelo přes milion lidí a další tři miliony Irů se následkem těchto hrůz vystěhovaly ze země; v tomto rozsahu se v Evropě během jinak docela slušného 19. století nic podobně strašného nestalo. V dublinské přístavišti jsem viděl velmi působivé bronzové sousoší odjíždějících Irů, hledajících novou vlast: vychrtlé bosé postavy, skoro kostry, jedna podpírá druhou, pod jejich hnáty se motá vyzáblý pes. Ze země odešla víc než třetina obyvatel, čímž vznikla asi největší evropská diaspora vůbec, po světě se k irskému původu, tedy především v USA, hlásí sedmdesát milionů lidí, takže v Irsku potkáte jen malé procento všech Irčanů. A možná ani tyto nohy nebyly irské, ale třeba polské, litevské, lotyšské, jichž tu chodí požehnaně.
Ale k těm jahodám: ano, irské jahody jsou v Irsku pojem, Irové je považují za nejlepší na světě, já jsem je ochutnal a skutečně jsou to jahody jako ze Strawberry Fields Forewer, i když ty jsou v Liverpoolu.
Kousek za městem (jsem pořád ještě v Cahiru) jsou ruiny augustiniánského opatství ze 13. století, rozbořeného o čtyři století později, ale upřímně řečeno, takových trosek je v Irsku nepočítaně a já se začal obávat, aby se u mě brzy neprojevil onen syndrom, popsaný ve Florencii Stendhalem, kdy původně obdivovatel památek k nim počíná pociťovat odpor a končí to záchvaty zuřivosti, vzteku, pěnou u úst, k čemuž stačí spatřit třeba jen malou renesanční vázičku, v irském případě hromadu kamení. Ale já jsem se oklepal a šel do toho zas.
Měl jsem před sebou totiž skutečného mastodonta mezi irskými atrakcemi, nejnavštěvovanější a nejočumovanější hrad v zemi, zdejší Karlštejn, Hradčany a Rábí dohromady, impozantní Rock of Cashel.
Dojel jsem k němu autobusem, z Cahiru je to nějakých pětadvacet kilometrů směrem na sever. Městečko Cashel je přívětivé, ze všeho nejdřív jsem našel internetovou kavárnu, hodinu posílal fotografie na fotoblog, a když jsem byl hotov, nadechl se a vyrazil na hrad. (Ty, co čtou tento fotoblog pravidelně, si dovolím upozornit na onoho městského zaměstnance vlevo, nechť si všimnou, jaký má solidní smeták. To se to pak jinak mete...)
Hrad sedí mohutně na skále, která dominuje širému okolí, takže když tam vylezete, pochopíte, proč si vládcové země vybrali toto místo. A skutečně tam snad od 5. století bylo sídlo keltských králů z Munsteru - to je jedna ze čtyř historických provincií, dále Leinster (východ), Connach (severozápad) a Ulster (sever, jenž je v jiném státě...). A podle tradice tady sv. Patrik vyhnal z jeskyně čerta a pak pokřtil prvního křesťanského munsterského krále, což se mělo stát roku 448, takže je to i irský Velehrad. A asi nejslavnější král irského raného středověku Brian Boruma se tu nechal roku 997 korunovat na krále a odsud vytáhl proti Vikingům, které v bitvě kousek od Dublinu v roce 1014 porazil, přičemž sám přitom zahynul.
O sto let později připadl hrad církvi, která tu nechala postavit pozdně románskou katedrálu (tedy, ne že by si řekli: „pánové, postavíme kostel ve stylu pozdně románském", že ano...) a umístila sem jedno ze čtyř irských arcibiskupství. Za zaznamenání ještě stojí, že i tady řádila Cromwellova revoluční soldateska - to v roce 1647. Od 18. století byl hrad pak pustý, ale od vzniku masového turismu už zase plný.
Ale nebylo to tak strašné: dva zájezdy Němců, nějací Američané (nebo Kanaďané), jedna skupina Italů... A asi jen jeden Čech, který ovšem krátce předtím odsud viděl odjíždět autobus dopravních podniků Hradec Králové. Hrad je však tak rozsáhlý, že tam bez potíží lze nalézt místa, kde budete chvíli sami, dokonce si můžete počkat na scenérie, kdy mezi kamením z různých epoch budou jedinými živými tvory havrani, kterých je v Irsku požehnaně, snad tu i přes léto bydlí a na takových místech jako Cashel je platí, aby svým zjevem a krákoráním dotvářely správně věkovitý genius loci: never more.
A je tam také tahle válcová věž, která není symbolem falickým, ani není komínem, natož minaretem, i když tak dohromady vypadá. Válcová věž (Round Tower), je jich v Irsku víc než šedesát a každá je chráněná a starší než nejstarší tovární komín na světě, neboť je to pouze irská specialita a něco úplně unikátního, dvě podobné stojí jen ve Skotsku a jedna na ostrově Man. Stavěly se v blízkosti kostelů a klášterů od devátého do dvanáctého století, což, uznejte, je výkon, že vydržely. Stavěly se proto, že to byly velmi divoké a nebezpečné časy, kdy do Irska připlouvala jedna invazní jednotka za druhou a brousila si zuby na klášterní cennosti, ale pravděpodobně knihy to nebyly. A ty věže byly jednak pozorovatelny, odkud byl pěkný výhled, ale když už bylo jasné, že lupiči (Vikingové, Normani etc.) jsou tady, nalezli nebozí mniši dovnitř a čekali, až nepřítel přitáhne, nějakou dobu bude mnichy přemlouvat, ať vylezou, pak zkusí věž rozbít a podpálit (což moc nepůjde), pak obyvatele věže vyčoudit, vyhladovět, vůbec jim nějak znepříjemnit život... A mniši mohli jen doufat a modlit se, že je to přestane bavit (klášter už byl dávno vypálený) a zase odtáhnou. Nevím bohužel, zda tato taktika vycházela, ale přál bych těm mnichům, aby museli do té podivné, ovšemže jistým způsobem krásné, roury lézt co nejméně.
Pohledem do zelené krajiny jsem spatřil další ruiny a tiše jsem zaúpěl. Ne, tam už nejdu, mám vás už pomalu po krk! Avšak nezalil uši voskem jak Odysseus, takže jsem nakonec jejich vábení neodolal. Sešel jsem z hradu a kráčel k blízkém opatství Hore Abbey. Stálo uprostřed zelených pastvin a jediná cesta k němu vedla středem stáda krav. Ovšem kráva je přece mírné a ušlechtilé zvíře, klidně si přežvykuje, sotva mi bude věnovat pozornost, zato já si je pořádně prohlédnu, vždyť kdy jsem naposledy viděl pořádnou krávu hodně zblízka! Skoro jsem se těšil.
Když jsem se blížil, napadlo mě, nejsou-li to býci. Okamžitě jsem si vzpomněl na několik hrůzostrašných historek, které nejlépe vyzní v blízkosti býka. Trochu jsem zpozorněl. Šel jsme však odhodlaně dál. Tu jsem si zvířata prohlédl pečlivěji. Ano, vemena žádná, zato charakteristický střapeček. Byli to býci a postupně jeden za druhým zvedali hlavu a dívali se, jaký to vůl k nim jde.
Procházel jsem mezi nimi se zatajeným dechem a každým pohybem se snažil dát najevo svůj hluboký respekt. Pohledem jsem je ubezpečoval, že k nim cítím jen sympatie a ten hovězí guláš jsem jedl jen proto, že nic jiného neměli. A navíc v Čechách, to ani neznáte, tady jsem si dal jednou takový ten zdejší eintopf, irish stew, ale to je z jehněčího, to by snad nemuselo vadit... ok, budu jíst soju. Poslední kroky jsem šel skoro po špičkách. Byl jsem konečně v klášteře.
Za zdí opatství jsem poslal rychle jednu střelnou modlitbu a pohlédl do tváře mladého býčka, ve kterých nebyla ani stopa nepřátelství. Cisterciáčtí mniši měli odtud krásný výhled na hrad.
Byl čas pohnout se dál. Byl jsem čtvrtý den na cestě a pomalu to musel stáčet opět k Dublinu, kam jsem měl naplánováno přijet v sobotu. Hledal jsem místo, kde bych přenocoval. Za chvíli odjížděl autobus, který je přes Portlaoise, správní město hrabství Laoise. Znělo mi to jaksi francouzsky a historicky, ovšem v průvodci nebyla ani zmínka, což nemuselo nic znamenat. Při koupi lístku jsem jméno toho města vyslovil jaksi francouzsky, načež řidič udiveně hleděl. Rychle jsem mu to ukázal mapě a on řekl: potlíš... Vystoupil jsem u budovy, ve které jsem poznal věznici, a obávám se, že nic zajímavějšího v tom městě již nebylo.
Na jednom místě se zvedal jakýsi pahrbek, který vypadal jako šibeniční vrch. Vyšel jsem tam a rozhlížel se kolem dokola. Všude jednotvárné domky, které nepůsobily nijak přívětivě, ale pořád lepší než paneláky.
V tom se ke mně blížila trojice pubertálních hochů velmi proletářského zjevu. Všimnul jsem si tady už, že v menších městech se mládež, které je všude plno (Irsko je snad jediná země Západu, kterou neohrožuje nízká či záporná porodnost), obléká poněkud jednotvárně do teplákových souprav, její chrup je poněkud zanedbaný a angličtina jaksi štěkavá.
Zkrátka, vypadali jak postavy ze sociálně kritických filmů Kena Loache. Určitě budou mít kudlu, pálku od hurligu (to je takový irský hokej s jehněčí kýtou) nebo aspoň injekční stříkačku. Podobně jako před pár hodinami jsem se snažil tvářit vyrovnaně. Hoši se však ke mně přiblížili a k mému překvapení se náhle scukli k sobě a udělali takové gesta, jako když pózují rapeři. Rychle jsem je vyfotografoval a oni byl nadšení. Ani to nechtěli vidět. Vykřikli jen, ať to dám do novin. Tak jsem poslechl.
Šel jsem na nádraží a odjel do asi třicet kilometrů vzdáleného města Kildare. Již se smrákalo a já viděl věž, kterou bych u nás považoval za pivovarský komín. Ale nebyl to komín. Byla to round tower ze 12. století. Bližší seznámení jsem nechal na ráno.
Pokračování příště.
